Bůh přítomný


KÁZÁNÍ NEDĚLE TŘETÍ PO SV. TROJICI 21. ČERVNA 2015 V TEPLÉ

Bůh přítomný
INTR. Hospodin mi dává uléhat na travnatých pastvinách, přivádí mě k vodě na místě odpočinku. Obnovuje moji duši, pro své jméno mě vodí po pravých stezkách. (Ž 23,2n-SP)
ČTENÍ: Ef 2,1-10
TEXT: Ž 63,2-4:
Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu,má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi.
Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu. Tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem.
OSNOVA:
1. Všechny cesty vedou k Bohu ?
2. Milosrdenství Boží lepší než život ?
3. Vždy přítomen – chvála!
1. Všechny cesty vedou k Bohu ?
Spisovatel 63. žalmu hledá Boha. Žízní po něm. Je to tak zlé, že se to projevuje i na jeho těle.
I okolnosti žalmistova života jsou krušné. Žalm je přiřazen k Davidovu pobytu na poušti, kdy jej pronásledoval král Saul. Všechno je tedy bída. Život člověka je samá svízel, bolest, trápení.Člověk je vyhnancem a nemá zalíbení v žití.
To zná více méně každý z nás. Chvíle, kdybychom raději nebyli. Okolnosti života, které nás tlačí k zemi. Schneme jako bylina na prudkém slunci.
Nejhorší tu však je ta žízeň po Bohu. Zpěvák se cítí být mimo Boží zájem. Kde je ten Bůh, který se stará o své věrné? Proč musí zakoušet takové soužení?
Mnoho lidí dnes se cítí přesně takto. Cítí tu žízeň života, tu vyprahlost, když chybí radost, když se dostaví deprese, když se zdá, že vše je marnost a vše jde jenom k zániku. Pociťujeme to všichni, když se díváme na veškeré dění. Nekřesťané také hledají obživení, nějakou živou vodu pro jejich cestu. Žel, mnohým se zdá, že cesta křesťanská je zastaralá a nudná. Křesťanství se dnes obviňuje z manipulace, nízkého sebevědomí, pohrdání životem. Proto mnozí mají dojem, že návrat k pohanství nebo k přírodě je to pravé, co jejich ducha občerství, dodá radost a životní energii. A mnoho lidí si myslí, že je to jedno, kterou cestou se vydají k duchovnu, či k Bohu. Prý všechny cesty k němu vedou. Nepohrdejme těmi, kteří hledají. A pokud mají zkreslený náhled na křesťanství, pak čiňme pokání z toho, že jsme k tomu i přispěli svým špatným svědectvím.
Podívejme se však, jak si se svou žízní poradí žalmista:
2. Milosrdeství lepší než život ?
Žalmista přichází do Boží svatyně. Je to pro něj něco úžasného. Zde vyhlíží Boha. Snad je to za úsvitu, protože touha po Bohu nedopřává člověku spánek. Nevzdává to. Touží spatřit, zakusit Boží sílu, Boží moc. A říká: “Tvé milosrdenství je lepší než život.”
Jak tomu ale máme rozumět? Když nebudu žít, tak ani neokusím nějaký Boží dotek! Žalmista říká: “Všechno, co se mi nabízí, všechny pozemské radosti a slasti – to je pro mne ničím. Bez tebe, Bože, mě to stejně neobčerství. Bez tebe je všechno bez chuti. Bez tebe ani po radovánkách života netoužím. Vše mne omrzelo. Nic mi nemůže vrátit radost ze života. Jsem tak skleslý, že už mne nic nevzkřísí, jen Ty sám. Bez tebe všechno pomíjí. Vše prchá, odchází a nepřináší tu pravou radost, pravé naplnění. Nic jako by nemělo smysl. Jen Ty když se mne dotkneš, pak vše může ožít, vše bude plné smyslu a radosti.”
Tak to chápe člověk starozákonní a dobře to pochopil. Bez Boha je vše jen jako tráva, která jeden den kvete a druhý schne a odchází. Člověk vždy nějakým způsobem po Bohu, tom pravém naplnění, touží, i když si toho třeba není vědom.
My jsme lidé novozákonní, a proto máme tu cestu k Bohu přímou – skrze Pána Ježíše Krista. On je přeci ta cesta. On sám. Jestliže i v nás je žízeň po Bohu, obraťme se ke Kristu. On je prostředníkem mezi Bohem a lidmi. On nám jasně ukázal, co je jeho milosrdenství, slitování. Přijal nás, odpustil nám hříchy pro Ježíšovu oběť. Boží milosrdenství je pro nás plastické, patrné, docela jasné a jisté: Vždyť Ježíš položil svůj život, abychom my byli blízko Boha, abychom byli jeho milosrdenstvím doslova obklopeni, obejmuti, přijati za Boží syny a dcery. Jeho miosrdenství se v Ježíši doslova provalilo a nás objalo jako proud světla, jako proud živé vody. V něm smíme vždy nacházet Boha, jeho milost, jaho lásku, jeho odpuštění. Jsme Bohem navždy přijati! Jaká to sláva, jaká to radost! Je to základna, na které smíme pevně stát. Je to loď, která nás veze bezpečně do přístavu, i když kolem nás zuří bouře, je to pevný dům a hrad, kde se smíme ukrýt, i když slunce vražedně spaluje vše živé. Ano, to je to, co o čem hovoří již žalmista: “Tvé milosrdenství, Bože, je lepší než život.” “Jen s tebou, být, Ježíši drahý, má duše touží den co den.” Tak zpíváme, a prožíváme to také: Co jsou všechny krásy světa, když bychom se octli mimo Boží milosrdenství, když bychom se ztratili našemu Otci, který je zdrojem lásky a života?!
Povšimněme si ještě jedné věci: Žamista nalézá Boha v chrámu, ve svatyni. Je důležité společenství Božích věrných. Bůh přebývá mezi svými. Zde se smíme posilovat navzájem. Církev Kristova je společenstvím hříšníků, kteří byli ospravedlněni Kristem. Je to podivuhodné, jak Pán Bůh zachovává svoji církev a chrání ji, jak si ji chová a hýčká, ačkoliv ona se tolikrát zpronevěřila a udělala svému Otci ostudu. Milosrdenství Boží je větší než lidský hřích, než náš život plný chyb a omylů. Pleteme to napořád a všlijak pitvoříme Kristovu podobu, ale On je věrný. Přebývá ve svém lidu a lodičku církve dovede až do přístavu. Proto se držme Božího lidu, držme se Božího domu. Je to místo bezpečné, bude nás vždy chránit před zblouděním.
3. Vždy přítomen – chvála
Proto žalmista zpívá a Boha chválí: Byl na poušti, v nebezpečí, je nemocen. Ale vždy je s ním Bůh. Ve statyni se ho dotkl. Když On se jej dotkl, byl obživen. Tak jak to předvedl později Ježíš: Koho se dotkl, ten byl uzdraven. Ten znovu žil! A proto mu patří dík a chvála! Jestliže musíme jít údolími trápení nebo i smrti, nemusíme se bát zlého, protože je s námi On – věčná láska, nekonečné milosrdenství, přijetí a odpuštění – Bůh sám. A smíme tomu věřit a smíme mít tuto jistotu, vždyť On sám v Kristu se nám dal a za nás se obětoval, abychom měli tento opravdový život. Ne jen život, který spočívá v tlukotu srdce a fungování zažívání. On dává život plný. Vnitřně plný. Skutečně radostný. A to dokonce i když nám ty životní funkce těla haprují, když nám životní radosti unikají. Smíme se radovat z Božího milosrdenství, které je věčné. Smíme Boha chválit za jeho lásku, která se nemění: Není v ní stínu, stále k nám plápolá stejným horkým plamenem a touží po nás víc, než dokážeme my toužit po ní. Spolehněme na to, radujme se a chvalme Boha za jeho milosrdenství, které máme jisté v Pánu Ježíši Kristu: Chvalme ho, chvalme ho, jeho mlosrdenství je věčné, amen.
POSLÁNÍ: Když jste poslušností pravdy skrze Ducha očistili své duše k bratrské lásce bez přetvářky, vroucně se navzájem milujte z čistého srdce. Vždyť jste se znovu narodili ne z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a na věčnost zůstávající slovo Boží. Neboť každé tělo je jako tráva a všechna jeho sláva jako květ trávy. Uschne tráva, květ uvadne, ale Pánovo slovo zůstává na věčnost – to je to slovo, které vám bylo zvěstováno. (1.Pt 1,22-25).
PÍSNĚ: 150, 220, 442, 624, 606.

KÁZÁNÍ NEDĚLE TŘETÍ PO SV. TROJICI 21. ČERVNA 2015 V TEPLÉ

Bůh přítomný

INTR. Hospodin mi dává uléhat na travnatých pastvinách, přivádí mě k vodě na místě odpočinku. Obnovuje moji duši, pro své jméno mě vodí po pravých stezkách. (Ž 23,2n-SP)

ČTENÍ: Ef 2,1-10

TEXT: Ž 63,2-4:

Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu,má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi.

Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu. Tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem.

OSNOVA:

1. Všechny cesty vedou k Bohu ?

2. Milosrdenství Boží lepší než život ?

3. Vždy přítomen – chvála!

1. Všechny cesty vedou k Bohu ?

Spisovatel 63. žalmu hledá Boha. Žízní po něm. Je to tak zlé, že se to projevuje i na jeho těle.

I okolnosti žalmistova života jsou krušné. Žalm je přiřazen k Davidovu pobytu na poušti, kdy jej pronásledoval král Saul. Všechno je tedy bída. Život člověka je samá svízel, bolest, trápení.Člověk je vyhnancem a nemá zalíbení v žití.

To zná více méně každý z nás. Chvíle, kdybychom raději nebyli. Okolnosti života, které nás tlačí k zemi. Schneme jako bylina na prudkém slunci.

Nejhorší tu však je ta žízeň po Bohu. Zpěvák se cítí být mimo Boží zájem. Kde je ten Bůh, který se stará o své věrné? Proč musí zakoušet takové soužení?

Mnoho lidí dnes se cítí přesně takto. Cítí tu žízeň života, tu vyprahlost, když chybí radost, když se dostaví deprese, když se zdá, že vše je marnost a vše jde jenom k zániku. Pociťujeme to všichni, když se díváme na veškeré dění. Nekřesťané také hledají obživení, nějakou živou vodu pro jejich cestu. Žel, mnohým se zdá, že cesta křesťanská je zastaralá a nudná. Křesťanství se dnes obviňuje z manipulace, nízkého sebevědomí, pohrdání životem. Proto mnozí mají dojem, že návrat k pohanství nebo k přírodě je to pravé, co jejich ducha občerství, dodá radost a životní energii. A mnoho lidí si myslí, že je to jedno, kterou cestou se vydají k duchovnu, či k Bohu. Prý všechny cesty k němu vedou. Nepohrdejme těmi, kteří hledají. A pokud mají zkreslený náhled na křesťanství, pak čiňme pokání z toho, že jsme k tomu i přispěli svým špatným svědectvím.

Podívejme se však, jak si se svou žízní poradí žalmista:

2. Milosrdeství lepší než život ?

Žalmista přichází do Boží svatyně. Je to pro něj něco úžasného. Zde vyhlíží Boha. Snad je to za úsvitu, protože touha po Bohu nedopřává člověku spánek. Nevzdává to. Touží spatřit, zakusit Boží sílu, Boží moc. A říká: “Tvé milosrdenství je lepší než život.”

Jak tomu ale máme rozumět? Když nebudu žít, tak ani neokusím nějaký Boží dotek! Žalmista říká: “Všechno, co se mi nabízí, všechny pozemské radosti a slasti – to je pro mne ničím. Bez tebe, Bože, mě to stejně neobčerství. Bez tebe je všechno bez chuti. Bez tebe ani po radovánkách života netoužím. Vše mne omrzelo. Nic mi nemůže vrátit radost ze života. Jsem tak skleslý, že už mne nic nevzkřísí, jen Ty sám. Bez tebe všechno pomíjí. Vše prchá, odchází a nepřináší tu pravou radost, pravé naplnění. Nic jako by nemělo smysl. Jen Ty když se mne dotkneš, pak vše může ožít, vše bude plné smyslu a radosti.”

Tak to chápe člověk starozákonní a dobře to pochopil. Bez Boha je vše jen jako tráva, která jeden den kvete a druhý schne a odchází. Člověk vždy nějakým způsobem po Bohu, tom pravém naplnění, touží, i když si toho třeba není vědom.

My jsme lidé novozákonní, a proto máme tu cestu k Bohu přímou – skrze Pána Ježíše Krista. On je přeci ta cesta. On sám. Jestliže i v nás je žízeň po Bohu, obraťme se ke Kristu. On je prostředníkem mezi Bohem a lidmi. On nám jasně ukázal, co je jeho milosrdenství, slitování. Přijal nás, odpustil nám hříchy pro Ježíšovu oběť. Boží milosrdenství je pro nás plastické, patrné, docela jasné a jisté: Vždyť Ježíš položil svůj život, abychom my byli blízko Boha, abychom byli jeho milosrdenstvím doslova obklopeni, obejmuti, přijati za Boží syny a dcery. Jeho miosrdenství se v Ježíši doslova provalilo a nás objalo jako proud světla, jako proud živé vody. V něm smíme vždy nacházet Boha, jeho milost, jaho lásku, jeho odpuštění. Jsme Bohem navždy přijati! Jaká to sláva, jaká to radost! Je to základna, na které smíme pevně stát. Je to loď, která nás veze bezpečně do přístavu, i když kolem nás zuří bouře, je to pevný dům a hrad, kde se smíme ukrýt, i když slunce vražedně spaluje vše živé. Ano, to je to, co o čem hovoří již žalmista: “Tvé milosrdenství, Bože, je lepší než život.” “Jen s tebou, být, Ježíši drahý, má duše touží den co den.” Tak zpíváme, a prožíváme to také: Co jsou všechny krásy světa, když bychom se octli mimo Boží milosrdenství, když bychom se ztratili našemu Otci, který je zdrojem lásky a života?!

Povšimněme si ještě jedné věci: Žamista nalézá Boha v chrámu, ve svatyni. Je důležité společenství Božích věrných. Bůh přebývá mezi svými. Zde se smíme posilovat navzájem. Církev Kristova je společenstvím hříšníků, kteří byli ospravedlněni Kristem. Je to podivuhodné, jak Pán Bůh zachovává svoji církev a chrání ji, jak si ji chová a hýčká, ačkoliv ona se tolikrát zpronevěřila a udělala svému Otci ostudu. Milosrdenství Boží je větší než lidský hřích, než náš život plný chyb a omylů. Pleteme to napořád a všlijak pitvoříme Kristovu podobu, ale On je věrný. Přebývá ve svém lidu a lodičku církve dovede až do přístavu. Proto se držme Božího lidu, držme se Božího domu. Je to místo bezpečné, bude nás vždy chránit před zblouděním.

3. Vždy přítomen – chvála

Proto žalmista zpívá a Boha chválí: Byl na poušti, v nebezpečí, je nemocen. Ale vždy je s ním Bůh. Ve statyni se ho dotkl. Když On se jej dotkl, byl obživen. Tak jak to předvedl později Ježíš: Koho se dotkl, ten byl uzdraven. Ten znovu žil! A proto mu patří dík a chvála! Jestliže musíme jít údolími trápení nebo i smrti, nemusíme se bát zlého, protože je s námi On – věčná láska, nekonečné milosrdenství, přijetí a odpuštění – Bůh sám. A smíme tomu věřit a smíme mít tuto jistotu, vždyť On sám v Kristu se nám dal a za nás se obětoval, abychom měli tento opravdový život. Ne jen život, který spočívá v tlukotu srdce a fungování zažívání. On dává život plný. Vnitřně plný. Skutečně radostný. A to dokonce i když nám ty životní funkce těla haprují, když nám životní radosti unikají. Smíme se radovat z Božího milosrdenství, které je věčné. Smíme Boha chválit za jeho lásku, která se nemění: Není v ní stínu, stále k nám plápolá stejným horkým plamenem a touží po nás víc, než dokážeme my toužit po ní. Spolehněme na to, radujme se a chvalme Boha za jeho milosrdenství, které máme jisté v Pánu Ježíši Kristu: Chvalme ho, chvalme ho, jeho mlosrdenství je věčné, amen.

POSLÁNÍ: Když jste poslušností pravdy skrze Ducha očistili své duše k bratrské lásce bez přetvářky, vroucně se navzájem milujte z čistého srdce. Vždyť jste se znovu narodili ne z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a na věčnost zůstávající slovo Boží. Neboť každé tělo je jako tráva a všechna jeho sláva jako květ trávy. Uschne tráva, květ uvadne, ale Pánovo slovo zůstává na věčnost – to je to slovo, které vám bylo zvěstováno. (1.Pt 1,22-25).

PÍSNĚ: 150, 220, 442, 624, 606.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.