Boží moc


KÁZÁNÍ NEDĚLE QUINQUAGESIMAE 7. ÚNORA 2016 V TEPLÉ

Boží moc
VSTUP: Kdo se dotazujete na Boží vůli, okřejete v srdci. Vždyť Hospodin ubožáky slyší, nepohrdá svými, když jsou uvězněni. (Ž 69,33-34).
ČTENÍ: Ef 2,14-18; 3,14-19.
TEXT: Jan 6,52-59: (Vl. překlad)
Židé se mezi sebou přeli: “Jak nám může dát jíst své tělo?” Ježíš jim řekl: “Amen, amen, pravím vám, jestliže nebudete jíst tělo Syna člověka a nebudete-li pít jeho krev, nemáte v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravým pokrmem a moje krev pravým nápojem.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život skrze Otce, i ten, kdo mě jí, ten má život skrze mne. To je ten chléb, který sestupuje z nebe. Ne jako jedli vaši otcové a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude na věky.” Toto pověděl v synagóze, když učil v Kafarnaum.
OSNOVA:
1. Pokrm pro ducha – jedení vírou
2. Živ bude na věky
1. Pokrm pro ducha – jedení vírou
Kraličtí překladatelé bible mají v takzvaných sumářích nad kapitolou k tomuto oddílu napsáno:” Ježíš neříká Židům, aby ho jedli tělesně, mají přijímat jeho božskou moc.”
Tím je vystižen opravdu celý smysl nejen tohoto oddílku, nýbrž celé šesté kapitoly Janova evangelia, která je v ekumenickém překladu nadepsána: “O chlebu života.”
Kdo není obeznámen s biblickou řečí, musí se nutně zarazit, až otřást při slyšení těch výroků Pána Ježíše, kdy nabádá své posluchače k tomu, aby jedli jeho tělo a pili jeho krev. Je to však obraz. Je to výpověď prvních křesťanů o tom, kým je pro ně Ježíš Kristus. A co pro ně znamená společenství kolem stolu, kde se vysluhuje Večeře Páně.
Když se první křesťané shromažďovali po domech a společně tam jedli, tak to neznamenalo jenom pozvat přátele na večeři. To byla posvátná věc, to společné jedení. A tenkrát to skutečně bylo sycení, ne jen symbolické sousto. Společně jíst, to už pro Izraelce znamenalo mít s druhým člověkem úzký kontakt, vstoupit s ním do vztahu, přátelit se. V církvi to bylo ještě něco víc. Křesťané věřili, že při jejich společných hodech, ve kterých se stíraly společenské rozdíly, je tajemným způsobem přítomen Ježíš Kristus a že tím oni jsou ve vztahu i s Ním. Společným hodem se upevňovaly svazky mezi křesťany i svazek církve s jejich Pánem – Ježíšem Kristem. Upevňovala se i víra hodujících, poněvadž chléb, který se lámal, a víno, které se pilo, jim mělo připomínat, znovu zviditelňovat Ježíšovu nejvyšší oběť za ně, hříšné, za nás, hříšné, na kříži. Víra v přítomnost a nové naplňování Duchem jim pak dávalo radostnou jistotu, že Pán byl vzkříšen a že také pro ně je připraveno vzkříšení a nový život v dokonalé přítomnosti Boha.
To “jedení” tedy je jedení duchovní. Jak říkají Kraličtí: “Jedení vírou. ” Vírou přijímáme duchovní pokrm a nápoj. Přijímáme Boží moc. Apoštol Pavel to pověděl tak, že v něm žije Kristus. “Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.” (Ga 2,20). Tím pověděl, že žije z oběti Ježíše Krista, z jeho milosti. Bůh se na něj dívá ne už skrze přísný Zákon, ale skrze drahou oběť svého Syna, položenou pro ospravedlnění hříšníků. To je něco, z čeho i my žijeme, za to děkujeme a připomínáme si to každou něděli a zvláště při společném stolu, při Večeři Páně.
U toho to však nekončí, tím to vše začíná. Když uvěříme v Kristovu oběť, pro kterou jsou nám odpuštěny hříchy, tak je to začátek nové cesty, nového života. Tady začíná život našeho ducha. A to nemůže zůstat utajeno, skryto. To se vždycky projeví. To na nás musí naše okolí poznat. To my i sami na sobě poznáváme. Jestliže přijmeme a přijímáme stále znovu a znovu Ježíše Krista ve víře, pak to začne proměňovat toho našeho “vnitřního člověka”, náš charkter. Je to proces, je to cesta. Uvěřením a ospravedlněním se nestaneme ihned bezhříšnými lidmi, nastoupíme však cestu od hříchu ke svatosti. Ne ovšem tak, že bychom se každý den dívali do zrcadla, jak dalece už je na nás ta svatost znát. Cesta ke svatosti znamená být víc a víc prostoupen Pánem Ježíšem Kristem, jeho svatým Duchem, jeho mocí. To znamená tou “vírou skrze lásku dělající”, jak píše Pavel. Je to cesta trnitá a těžká, vyžaduje naše soustředění, zápal a v neposlední řadě – vytrvalost. Je to cesta víry, cesta sebevydání a oběti. Je to však CESTA ŽIVOTA.
2. Cesta života
Mohli bychom říci i cesta věčného života. Povšimněme si toho, jak Jan klade začátek cesty věčného života již do života pozemského. Není to něco, co by začínalo až smrtí. Není to záhrobní program, nějaká posmrtná odměna, je to cíl cesty ŽIVOTA. My nemůžeme povědět, jakou bude mít podobu ten život za hranicemi tělesné smrti. Pro nás to však vůbec není podstatné. To důležité, čemu věříme a co už tady na zemi můžeme okoušet, je to, že budeme navždy s Pánem, a to v dokonalosti. Vztah, který začal tady, v pozemském bytí, se dokoná v nebi, v Božím pravém domově. A není naší věcí spekulovat o tom, jak se to stane. To je Boží starost. Pro nás je důležíté, že budeme , zůstaneme ve vztahu s Bohem, který se v nebi naplní. Mohli bychom to přirovnat ke vztahu před svatbou a po svatbě, životem před manželstvím a v naplněném manželství. Nyní je církev nevěstou Beránka. Tak o tom mluví – zase obrazně – kniha Zjevení. V dokonalosti, ve věku završení všeho bude vztah církve a Pána církve naplněn. To je naší velikou nadějí i jistotou. Jistotou, kterou nemáme sami v sobě, nýbrž v Kristu.
Proto naše usilování tady na zemi je hledání království Božího. To hledání se u Jana jmenuje jedení Ježíše Krista, toho pravého, nebo ještě lépe toho skutečného chleba pro lidskou duši a ducha. Ve víře přijímat Ježíše Krista na každý den a pro něho žít. Zůstávat s Ježíšem v živoucím vztahu, tedy také v rozhovoru s Ním skrze Písmo a modlitbu, skrze kázání a celostní natočení k němu, té pravdě nejpravější. Znamená to činit to, co On chce, protože jakákoliv svévole nás od něj vzdaluje, vyhání Ducha svatého, oslabuje Boží moc v nás.
Ta Boží moc, která do nás skrze Ježíše proudí, to je moc lásky, která zůstává pro život věčný. Ona neumírá, ona nikdy nezhasne. Když jíme Ježíše vírou, když se náš duch sytí jeho slovem, když vyznáváme své hříchy, aby se mezi nás a Ježíše nestavěla hradba, pak už okoušíme něco z té nebeské blaženosti, kterou On pro nás připravil. Pak býváme naplněni jeho láskou tím způsobem, že chceme , co chce on, a činíme to, co činil On. Začneme se více modlit za své bližní a začneme toužit po záchraně lidí kolem nás. Zároveň nás možná začne trápit mnoho věcí, kterými jsme si dříve hlavu nelámali. Pán Bůh nebude tak příliš chtít, abychom ty věci sami řešili a lidi nějak do jeho království tlačili, my je však přijmeme v lásce a budeme se za ně vytrvale přimlouvat a vydržíme ve víře i to, že se dlouho a dlouho nebude zjevně nic dít. Vždyť – jak jsme to slyšeli na začátku – Hospodin ubožáky slyší – a my se nemáme před Bohem vůbec čím chlubit. My žijeme z milosti. Jestliže jsme dostali ten dar nastoupit novou životní cestu s Bohem, má nás to vést k tím větší pokoře a tím většímu soucitu se všemi hříšníky. Jak často voláme nad hříšníky: “To je hrozné!” Kéž bychom to však volali ne s převahou těch čistých a vědoucích, nýbrž v pláči a lítosti a touze, aby ti všichni kolem nás byli spaseni.
Máme být připraveni na Ježíšův druhý  příchod a na vydání počtu ze svého života, který jsme z jeho milosti mohli prožít ve víře. Kéž jsme my všichni naplněni jeho božskou mocí, abychom přinesli stonásobný užitek z toho, co nám ve své lásce daroval. Amen.
MODLEME SE: Prosíme tě, Pane Ježíši Kriste, dávej nám ten svůj duchovní chléb na každý den. Ukaž každému z nás, jak velice ho potřebujeme k životu, dnes více než dřív. Prosíme, dej nám svého svatého Ducha a jeho dary, abychom v tísni našeho času vytrvali na cestě života a abychom vešli do plnosti tvé radosti. Amen.
POSLÁNÍ: Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání mého Otce a zůstávám v jeho lásce. (Jan 15,9n).
PÍSNĚ: 8, 205, 443, 671, 452.

KÁZÁNÍ NEDĚLE QUINQUAGESIMAE 7. ÚNORA 2016 V TEPLÉ

Boží moc

VSTUP: Kdo se dotazujete na Boží vůli, okřejete v srdci. Vždyť Hospodin ubožáky slyší, nepohrdá svými, když jsou uvězněni. (Ž 69,33-34).

ČTENÍ: Ef 2,14-18; 3,14-19.

TEXT: Jan 6,52-59: (Vl. překlad)

Židé se mezi sebou přeli: “Jak nám může dát jíst své tělo?” Ježíš jim řekl: “Amen, amen, pravím vám, jestliže nebudete jíst tělo Syna člověka a nebudete-li pít jeho krev, nemáte v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravým pokrmem a moje krev pravým nápojem.

Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život skrze Otce, i ten, kdo mě jí, ten má život skrze mne. To je ten chléb, který sestupuje z nebe. Ne jako jedli vaši otcové a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude na věky.” Toto pověděl v synagóze, když učil v Kafarnaum.

OSNOVA:

1. Pokrm pro ducha – jedení vírou

2. Cesta života

1. Pokrm pro ducha – jedení vírou

Kraličtí překladatelé bible mají v takzvaných sumářích nad kapitolou k tomuto oddílu napsáno:” Ježíš neříká Židům, aby ho jedli tělesně, mají přijímat jeho božskou moc.”

Tím je vystižen opravdu celý smysl nejen tohoto oddílku, nýbrž celé šesté kapitoly Janova evangelia, která je v ekumenickém překladu nadepsána: “O chlebu života.”

Kdo není obeznámen s biblickou řečí, musí se nutně zarazit, až otřást při slyšení těch výroků Pána Ježíše, kdy nabádá své posluchače k tomu, aby jedli jeho tělo a pili jeho krev. Je to však obraz. Je to výpověď prvních křesťanů o tom, kým je pro ně Ježíš Kristus. A co pro ně znamená společenství kolem stolu, kde se vysluhuje Večeře Páně.

Když se první křesťané shromažďovali po domech a společně tam jedli, tak to neznamenalo jenom pozvat přátele na večeři. To byla posvátná věc, to společné jedení. A tenkrát to skutečně bylo sycení, ne jen symbolické sousto. Společně jíst, to už pro Izraelce znamenalo mít s druhým člověkem úzký kontakt, vstoupit s ním do vztahu, přátelit se. V církvi to bylo ještě něco víc. Křesťané věřili, že při jejich společných hodech, ve kterých se stíraly společenské rozdíly, je tajemným způsobem přítomen Ježíš Kristus a že tím oni jsou ve vztahu i s Ním. Společným hodem se upevňovaly svazky mezi křesťany i svazek církve s jejich Pánem – Ježíšem Kristem. Upevňovala se i víra hodujících, poněvadž chléb, který se lámal, a víno, které se pilo, jim mělo připomínat, znovu zviditelňovat Ježíšovu nejvyšší oběť za ně, hříšné, za nás, hříšné, na kříži. Víra v přítomnost a nové naplňování Duchem jim pak dávalo radostnou jistotu, že Pán byl vzkříšen a že také pro ně je připraveno vzkříšení a nový život v dokonalé přítomnosti Boha.

To “jedení” tedy je jedení duchovní. Jak říkají Kraličtí: “Jedení vírou. ” Vírou přijímáme duchovní pokrm a nápoj. Přijímáme Boží moc. Apoštol Pavel to pověděl tak, že v něm žije Kristus. “Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.” (Ga 2,20). Tím pověděl, že žije z oběti Ježíše Krista, z jeho milosti. Bůh se na něj dívá ne už skrze přísný Zákon, ale skrze drahou oběť svého Syna, položenou pro ospravedlnění hříšníků. To je něco, z čeho i my žijeme, za to děkujeme a připomínáme si to každou něděli a zvláště při společném stolu, při Večeři Páně.

U toho to však nekončí, tím to vše začíná. Když uvěříme v Kristovu oběť, pro kterou jsou nám odpuštěny hříchy, tak je to začátek nové cesty, nového života. Tady začíná život našeho ducha. A to nemůže zůstat utajeno, skryto. To se vždycky projeví. To na nás musí naše okolí poznat. To my i sami na sobě poznáváme. Jestliže přijmeme a přijímáme stále znovu a znovu Ježíše Krista ve víře, pak to začne proměňovat toho našeho “vnitřního člověka”, náš charkter. Je to proces, je to cesta. Uvěřením a ospravedlněním se nestaneme ihned bezhříšnými lidmi, nastoupíme však cestu od hříchu ke svatosti. Ne ovšem tak, že bychom se každý den dívali do zrcadla, jak dalece už je na nás ta svatost znát. Cesta ke svatosti znamená být víc a víc prostoupen Pánem Ježíšem Kristem, jeho svatým Duchem, jeho mocí. To znamená tou “vírou skrze lásku dělající”, jak píše Pavel. Je to cesta trnitá a těžká, vyžaduje naše soustředění, zápal a v neposlední řadě – vytrvalost. Je to cesta víry, cesta sebevydání a oběti. Je to však CESTA ŽIVOTA.

2. Cesta života

Mohli bychom říci i cesta věčného života. Povšimněme si toho, jak Jan klade začátek cesty věčného života již do života pozemského. Není to něco, co by začínalo až smrtí. Není to záhrobní program, nějaká posmrtná odměna, je to cíl cesty ŽIVOTA. My nemůžeme povědět, jakou bude mít podobu ten život za hranicemi tělesné smrti. Pro nás to však vůbec není podstatné. To důležité, čemu věříme a co už tady na zemi můžeme okoušet, je to, že budeme navždy s Pánem, a to v dokonalosti. Vztah, který začal tady, v pozemském bytí, se dokoná v nebi, v Božím pravém domově. A není naší věcí spekulovat o tom, jak se to stane. To je Boží starost. Pro nás je důležíté, že budeme , zůstaneme ve vztahu s Bohem, který se v nebi naplní. Mohli bychom to přirovnat ke vztahu před svatbou a po svatbě, životem před manželstvím a v naplněném manželství. Nyní je církev nevěstou Beránka. Tak o tom mluví – zase obrazně – kniha Zjevení. V dokonalosti, ve věku završení všeho bude vztah církve a Pána církve naplněn. To je naší velikou nadějí i jistotou. Jistotou, kterou nemáme sami v sobě, nýbrž v Kristu.

Proto naše usilování tady na zemi je hledání království Božího. To hledání se u Jana jmenuje jedení Ježíše Krista, toho pravého, nebo ještě lépe toho skutečného chleba pro lidskou duši a ducha. Ve víře přijímat Ježíše Krista na každý den a pro něho žít. Zůstávat s Ježíšem v živoucím vztahu, tedy také v rozhovoru s Ním skrze Písmo a modlitbu, skrze kázání a celostní natočení k němu, té pravdě nejpravější. Znamená to činit to, co On chce, protože jakákoliv svévole nás od něj vzdaluje, vyhání Ducha svatého, oslabuje Boží moc v nás.

Ta Boží moc, která do nás skrze Ježíše proudí, to je moc lásky, která zůstává pro život věčný. Ona neumírá, ona nikdy nezhasne. Když jíme Ježíše vírou, když se náš duch sytí jeho slovem, když vyznáváme své hříchy, aby se mezi nás a Ježíše nestavěla hradba, pak už okoušíme něco z té nebeské blaženosti, kterou On pro nás připravil. Pak býváme naplněni jeho láskou tím způsobem, že chceme , co chce on, a činíme to, co činil On. Začneme se více modlit za své bližní a začneme toužit po záchraně lidí kolem nás. Zároveň nás možná začne trápit mnoho věcí, kterými jsme si dříve hlavu nelámali. Pán Bůh nebude tak příliš chtít, abychom ty věci sami řešili a lidi nějak do jeho království tlačili, my je však přijmeme v lásce a budeme se za ně vytrvale přimlouvat a vydržíme ve víře i to, že se dlouho a dlouho nebude zjevně nic dít. Vždyť – jak jsme to slyšeli na začátku – Hospodin ubožáky slyší – a my se nemáme před Bohem vůbec čím chlubit. My žijeme z milosti. Jestliže jsme dostali ten dar nastoupit novou životní cestu s Bohem, má nás to vést k tím větší pokoře a tím většímu soucitu se všemi hříšníky. Jak často voláme nad hříšníky: “To je hrozné!” Kéž bychom to však volali ne s převahou těch čistých a vědoucích, nýbrž v pláči a lítosti a touze, aby ti všichni kolem nás byli spaseni.

Máme být připraveni na Ježíšův druhý  příchod a na vydání počtu ze svého života, který jsme z jeho milosti mohli prožít ve víře. Kéž jsme my všichni naplněni jeho božskou mocí, abychom přinesli stonásobný užitek z toho, co nám ve své lásce daroval. Amen.

MODLEME SE: Prosíme tě, Pane Ježíši Kriste, dávej nám ten svůj duchovní chléb na každý den. Ukaž každému z nás, jak velice ho potřebujeme k životu, dnes více než dřív. Prosíme, dej nám svého svatého Ducha a jeho dary, abychom v tísni našeho času vytrvali na cestě života a abychom vešli do plnosti tvé radosti. Amen.

POSLÁNÍ: Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání mého Otce a zůstávám v jeho lásce. (Jan 15,9n).

PÍSNĚ: 8, 205, 443, 671, 452.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.