Byl vzkříšen


KÁZÁNÍ V NEDĚLI VZKŘÍŠENÍ PÁNĚ 27.BŘEZNA 2016 V TEPLÉ

Byl vzkříšen
INTROITUS: Předal jsem vám především to, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem. (1.Kor. 15,3n)
ČTENÍ: Mk 16,1-8
TEXT: Mk 16,6-7: (Anděl řekl ženám:) “Neděste se. Hledáte Ježíše Nazaretského, toho ukřižovaného. Byl vzkříšen z mrtvých, není tu. Hle,místo, kam ho položili. Ale jděte a povězte jeho učedníkům i Petrovi: Jde před vámi do Galileje. Tam ho spatříte, tak, jak vám řekl.”
OSNOVA:
1. Děsný příběh
2. Jděte a povězte to
3. Spatříte ho v Galileji
1. Děsný příběh
Strašný děs zachvátil ženy, které celé zakuklené spěchají v ranních, dlouhých paprscích slunce ke hrobu Ježíšovu. Už tahle jitřní aktivita po zřejmě probděné noci je roztřásala. V závoji neukrývají jen svá těla a obličeje, nýbrž také všechen žal, tu celou hrůzu velkého pátku. Ještě naprosto nevstřebanou, a stále neuvěřitelnou. Možná se jim zdálo, že z toho zešílí, zvedal se jim žaludek a dosud nemohly nic pozřít. To není klid pohřebního bratrstva, které s tichou důstojností klade věnce na hrob zemřelého. To je ranní ticho po strašlivé hrůze, kterou prožily, po sobotě, kterou možná někde strnule proseděly, nemohouce už ani plakat. Začíná všední den, sluníčko vychází, jako by se nic nestalo a jim to připadá úplně bezcitné. Ony mají nitro rozežráno nevýslovným smutkem.
Tak alespoň trochu ať to vypadá jako pohřeb. Aspoň trochu vonné masti a čistého plátna, vždyť ten na kříži nebyl přece žádný vyvrhel. Byl to ten nejlaskavější muž, jakého kdy poznaly, nejlepší a nejhodnější člověk pod sluncem. Nezasloužil si něco tak krutého. Neměl takhle zemřít. Schoulené, se skloněnými hlavami spěchají ke hřbitovu. Tu je napadne, že přece u vchodu ke hrobu je velký kámen! Kdo jim pomůže ten kámen odvalit? Samy to přece nezmohou! Že na to dřív nepomyslily! Zjednaly by si pomoc. Jak však přišly k čerstvému Ježíšovu hrobu, ohromeny stanuly. Kámen je odvalen! Co je to za další hrůzu? Kdo ještě chce zneuctít mrtvého? Se strachem vstupují do skalního hrobu, pátravě hledí do prohlubně ve zdi, kde byl mrtvý uložen. Tam však vidí nějakého mládence, jak píše Marek. Je to anděl Boží, neboť má na sobě bílé, zářící roucho. Bílá je barva oblak, nebes, barva nového jitra, barva světla, barva duhy, barva smíření, barva lásky. Přesto je toto setkání pro ženy něčím úděsným.
Neobvyklé věci člověka děsí. Člověk má rád věci známé, zaběhané, i když jsou třeba chronicky špatné, ba trýznivé. Jsou naše, my je známe a nechceme nic nového.
Nebylo to snad takhle i s celým Ježíšovým působením? Přišel a zvěstoval nové pojetí víry v Hospodina. Zvěstoval živou víru, která prolíná všemi oblastmi lidského bytí. Co se však stalo? Lidé to nechtěli pochopit. Nechte nám naše staré náboženství, naše zvyky, naše tradice! Jsou známé, dobré, vyrostli jsme v nich! Nechceme žádnou změnu! Nechte nám náš smrádek, protože je náš. Vaše čerstvé povětří by nám mohlo způsobit pohromu. Jenže jedině taková zdravá pohroma může člověku pomoci, aby začal žít. Aby neživořil, aby se nechoulil strachy, ale žil odvážně, statečně, třeba riskantně, ale aby žil. A aby tak mohl milovat. Ustrašeneček se bojí o sebe, ne o druhé. Když se otevřeme Božímu průvanu, tak možná ze začátku dostaneme rýmu, ale zanedlouho nás otuží, zbaví všech nečistot a prodchne novou odvahou a láskou. Najednou uvidíme věci docela nově. Pokud se budeme děsit, že Pán Bůh zasáhne do našich životů, budeme stále jen uhýbat a schovávat se se svou “starou, dobrou vírou” tak, jako to zpočátku udělaly i ty ženy dle Marka.
2. Jděte a povězte to
Anděl ženám oznámil: “Ten ukřižovaný Ježíš Nazaretský tady už není. Neděste se! Byl vzkříšen! Byl mrtev, ano, skutečně, byl položen do tohoto místa posledního odpočinku. Byl ale vzkříšen! Tak už tady neokounějte, nic tu už nenajdete. Hrob není místem, kde byste měly hledat Pána. Pán je živý. Jděte a povězte to učedníkům, a hlavně Petrovi. Petr se trápí, povězte mu, že Pán žije!”
Hrob není místem, kde by měly ženy hledat svého Pána. Proč by jej měly hledat na místě hrobovém, když On je živ a na věky živ! Když Boží mocí vstal z mrtvých? Smrt byla přemožena, Ježíš žije, Bůh svého věrného neopustil a vyrval jej ze spárů smrti!
On se zjevoval učedníkům později a oni jej často nepoznávali. Je to tajemství, které nám bude odhaleno až jednou. Ale vypadá to, že jeho tělo bylo již to tělo oslavené, jak píší Kraličtí v poznámkách. To tělo, které budeme my všichni jednou mít v nebi. Zárověň však dokazoval učedníkům, že je to On, když jim ukazoval své rány. Zmrtvýchvstalý, na věky živý mohl asi obojí. Ukazovat své rány, i mít již neporušené tělo.
Pro nás je to velice významné, poněvadž On jako první ze vzkříšených nám ukázal, že i pro nás je toto připraveno. Jednou dostaneme oslavená těla. Takže stoprocentně platí, že Ježíš uzdraví každou naši nemoc. Po vzkříšení již žádná nemoc nebude mít právo na naše tělo.
Co je tady důležité, je pokyn, který anděl ženám dává: “Tak to vidíte, co se stalo. Ježíš je živý, jděte tedy, a řekněte to ostatním.”
Radost, jistotu živého Ježíše, naději vzkříšení, to si nesmíme nechat pro sebe. To není pralinka po dobrém obědě, kterou si dopřejeme v soukromí. To je naděje spjatá s naším životem, takže ji ani nemůžeme ztajit. Projevuje se zejména tam, kde lidské naděje končí. V nemoci, tváří v tvář smrti nejbližších. Jedině tato naděje dává našemu životu smysl, osvěcuje všechno, co se nám zdá jinak nesmyslné, bolestné, co označujeme jako tragédii, nezasloužený zlý osud apod. Když se Boha ptáme: “Proč? Proč musím takhle trpět? Proč se rodí postižené děti? Proč musí trpět nevinní?” Naděje vzkříšení, osobního vzkříšení jednoho každého človíčka, který tu na zemi prošel výhní utrpení ozařuje vše novým, bílým, zářícím, duhovým světlem Božího života, lásky, věčné radosti.
Jsou divy, které Bůh koná na zemi, jsou slavné a chvályhodné, ale nedají se srovnat s těmi, které na nás čekají v nebi, po vzkříšení z mrtvých. To ať je naší pevnou nadějí. Pak budeme žít jinak. Odvážně, otevřeně, láskyplně.
3. Spatříte ho v Galileji
Anděl dále ženám říká, ať vzkážou učedníkům: “Ježíš jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte, jak vám řekl.” Je to zvláštní a evangelia se tady rozcházejí. Někde mají učedníci zůstávat ve městě Jeruzalémě, a čekat na moc z výsosti, na Ducha svatého, tady mají jít do Galileje, v ev. Matoušově se dokonce v Galileji se Vzkříšeným setkávají.
Jde o to, že v době sepsání evangelia Markova už Jeruzalém nebyl centrem křesťanské církve. Jeruzalém byl vypálen a chrám zbořen. Galilea také byla cílem první misie učedníků. V Galileji Ježíš započal svoji činnost na zemi. A to je právě důležité:
Ženy dle původního konce Markova evangelia od hrobu v hrůze utekly a nikomu nic neřekly, protože se bály. Ty věci Boží je tak ohromily, že úplně oněměly. Čtenář se tu octl před otevřeným koncem, kde vodítkem byla právě Galilea. Čtenáři, vrať se do té Galileje, vrať se na začátek a začni evangelium číst znovu. Možná pochopíš, co tím otevřený koncem autor chce říci: “Jdi a jednej také tak! Následuj svého mistra! Jdi za ním!”
Pozdější dovětek shrnuje všechny zprávy o tom, že se Ježíš zjevil svým učedníkům a že ženy Vzkříšeného také viděly a nakonec nemlčely. Tak se to dočteme i v poznámkách Kralických: Že mlčely jen na té cestě, ale později vše učedníkům vyprávěly. Věříme tomu, vždyť by to ani jako ženy nemohly vydržet! Takové tajemství! Takže se to rozkřiklo a učedníci posléze naplnili Mistrovo přání, stali se jeho svědky od Jeruzaléma přes Galileu a dál a dál.
To je velikonoční poslání: Nezůstat ani u duhové záře vzkříšení. Tahle naděje nás nese, abychom, dokud tu na zemi ještě máme rozbitý svůj stan, vyprávěli slovy i skutky o Tom, který zvěstoval Boží lásku, odpuštění a přijetí pro všechny lidi na zemi. Amen.
POSLÁNÍ: Ježíš řekl: Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Proto jděte a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi až do skonání tohoto věku. (Mt 28,18-20)
PÍSNĚ: 336, 341, 348, 663, 662.

KÁZÁNÍ V NEDĚLI VZKŘÍŠENÍ PÁNĚ 27.BŘEZNA 2016 V TEPLÉ

Byl vzkříšen

INTROITUS: Předal jsem vám především to, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem. (1.Kor. 15,3n)

ČTENÍ: Mk 16,1-8

TEXT: Mk 16,6-7: (Anděl řekl ženám:) “Neděste se. Hledáte Ježíše Nazaretského, toho ukřižovaného. Byl vzkříšen z mrtvých, není tu. Hle,místo, kam ho položili. Ale jděte a povězte jeho učedníkům i Petrovi: Jde před vámi do Galileje. Tam ho spatříte, tak, jak vám řekl.”

OSNOVA:

1. Děsný příběh

2. Jděte a povězte to

3. Spatříte ho v Galileji

1. Děsný příběh

Strašný děs zachvátil ženy, které celé zakuklené spěchají v ranních, dlouhých paprscích slunce ke hrobu Ježíšovu. Už tahle jitřní aktivita po zřejmě probděné noci je roztřásala. V závoji neukrývají jen svá těla a obličeje, nýbrž také všechen žal, tu celou hrůzu velkého pátku. Ještě naprosto nevstřebanou, a stále neuvěřitelnou. Možná se jim zdálo, že z toho zešílí, zvedal se jim žaludek a dosud nemohly nic pozřít. To není klid pohřebního bratrstva, které s tichou důstojností klade věnce na hrob zemřelého. To je ranní ticho po strašlivé hrůze, kterou prožily, po sobotě, kterou možná někde strnule proseděly, nemohouce už ani plakat. Začíná všední den, sluníčko vychází, jako by se nic nestalo a jim to připadá úplně bezcitné. Ony mají nitro rozežráno nevýslovným smutkem.

Tak alespoň trochu ať to vypadá jako pohřeb. Aspoň trochu vonné masti a čistého plátna, vždyť ten na kříži nebyl přece žádný vyvrhel. Byl to ten nejlaskavější muž, jakého kdy poznaly, nejlepší a nejhodnější člověk pod sluncem. Nezasloužil si něco tak krutého. Neměl takhle zemřít. Schoulené, se skloněnými hlavami spěchají ke hřbitovu. Tu je napadne, že přece u vchodu ke hrobu je velký kámen! Kdo jim pomůže ten kámen odvalit? Samy to přece nezmohou! Že na to dřív nepomyslily! Zjednaly by si pomoc. Jak však přišly k čerstvému Ježíšovu hrobu, ohromeny stanuly. Kámen je odvalen! Co je to za další hrůzu? Kdo ještě chce zneuctít mrtvého? Se strachem vstupují do skalního hrobu, pátravě hledí do prohlubně ve zdi, kde byl mrtvý uložen. Tam však vidí nějakého mládence, jak píše Marek. Je to anděl Boží, neboť má na sobě bílé, zářící roucho. Bílá je barva oblak, nebes, barva nového jitra, barva světla, barva duhy, barva smíření, barva lásky. Přesto je toto setkání pro ženy něčím úděsným.

Neobvyklé věci člověka děsí. Člověk má rád věci známé, zaběhané, i když jsou třeba chronicky špatné, ba trýznivé. Jsou naše, my je známe a nechceme nic nového.

Nebylo to snad takhle i s celým Ježíšovým působením? Přišel a zvěstoval nové pojetí víry v Hospodina. Zvěstoval živou víru, která prolíná všemi oblastmi lidského bytí. Co se však stalo? Lidé to nechtěli pochopit. Nechte nám naše staré náboženství, naše zvyky, naše tradice! Jsou známé, dobré, vyrostli jsme v nich! Nechceme žádnou změnu! Nechte nám náš smrádek, protože je náš. Vaše čerstvé povětří by nám mohlo způsobit pohromu. Jenže jedině taková zdravá pohroma může člověku pomoci, aby začal žít. Aby neživořil, aby se nechoulil strachy, ale žil odvážně, statečně, třeba riskantně, ale aby žil. A aby tak mohl milovat. Ustrašeneček se bojí o sebe, ne o druhé. Když se otevřeme Božímu průvanu, tak možná ze začátku dostaneme rýmu, ale zanedlouho nás otuží, zbaví všech nečistot a prodchne novou odvahou a láskou. Najednou uvidíme věci docela nově. Pokud se budeme děsit, že Pán Bůh zasáhne do našich životů, budeme stále jen uhýbat a schovávat se se svou “starou, dobrou vírou” tak, jako to zpočátku udělaly i ty ženy dle Marka.

2. Jděte a povězte to

Anděl ženám oznámil: “Ten ukřižovaný Ježíš Nazaretský tady už není. Neděste se! Byl vzkříšen! Byl mrtev, ano, skutečně, byl položen do tohoto místa posledního odpočinku. Byl ale vzkříšen! Tak už tady neokounějte, nic tu už nenajdete. Hrob není místem, kde byste měly hledat Pána. Pán je živý. Jděte a povězte to učedníkům, a hlavně Petrovi. Petr se trápí, povězte mu, že Pán žije!”

Hrob není místem, kde by měly ženy hledat svého Pána. Proč by jej měly hledat na místě hrobovém, když On je živ a na věky živ! Když Boží mocí vstal z mrtvých? Smrt byla přemožena, Ježíš žije, Bůh svého věrného neopustil a vyrval jej ze spárů smrti!

On se zjevoval učedníkům později a oni jej často nepoznávali. Je to tajemství, které nám bude odhaleno až jednou. Ale vypadá to, že jeho tělo bylo již to tělo oslavené, jak píší Kraličtí v poznámkách. To tělo, které budeme my všichni jednou mít v nebi. Zárověň však dokazoval učedníkům, že je to On, když jim ukazoval své rány. Zmrtvýchvstalý, na věky živý mohl asi obojí. Ukazovat své rány, i mít již neporušené tělo.

Pro nás je to velice významné, poněvadž On jako první ze vzkříšených nám ukázal, že i pro nás je toto připraveno. Jednou dostaneme oslavená těla. Takže stoprocentně platí, že Ježíš uzdraví každou naši nemoc. Po vzkříšení již žádná nemoc nebude mít právo na naše tělo.

Co je tady důležité, je pokyn, který anděl ženám dává: “Tak to vidíte, co se stalo. Ježíš je živý, jděte tedy, a řekněte to ostatním.”

Radost, jistotu živého Ježíše, naději vzkříšení, to si nesmíme nechat pro sebe. To není pralinka po dobrém obědě, kterou si dopřejeme v soukromí. To je naděje spjatá s naším životem, takže ji ani nemůžeme ztajit. Projevuje se zejména tam, kde lidské naděje končí. V nemoci, tváří v tvář smrti nejbližších. Jedině tato naděje dává našemu životu smysl, osvěcuje všechno, co se nám zdá jinak nesmyslné, bolestné, co označujeme jako tragédii, nezasloužený zlý osud apod. Když se Boha ptáme: “Proč? Proč musím takhle trpět? Proč se rodí postižené děti? Proč musí trpět nevinní?” Naděje vzkříšení, osobního vzkříšení jednoho každého človíčka, který tu na zemi prošel výhní utrpení ozařuje vše novým, bílým, zářícím, duhovým světlem Božího života, lásky, věčné radosti.

Jsou divy, které Bůh koná na zemi, jsou slavné a chvályhodné, ale nedají se srovnat s těmi, které na nás čekají v nebi, po vzkříšení z mrtvých. To ať je naší pevnou nadějí. Pak budeme žít jinak. Odvážně, otevřeně, láskyplně.

3. Spatříte ho v Galileji

Anděl dále ženám říká, ať vzkážou učedníkům: “Ježíš jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte, jak vám řekl.” Je to zvláštní a evangelia se tady rozcházejí. Někde mají učedníci zůstávat ve městě Jeruzalémě, a čekat na moc z výsosti, na Ducha svatého, tady mají jít do Galileje, v ev. Matoušově se dokonce v Galileji se Vzkříšeným setkávají.

Jde o to, že v době sepsání evangelia Markova už Jeruzalém nebyl centrem křesťanské církve. Jeruzalém byl vypálen a chrám zbořen. Galilea také byla cílem první misie učedníků. V Galileji Ježíš započal svoji činnost na zemi. A to je právě důležité:

Ženy dle původního konce Markova evangelia od hrobu v hrůze utekly a nikomu nic neřekly, protože se bály. Ty věci Boží je tak ohromily, že úplně oněměly. Čtenář se tu octl před otevřeným koncem, kde vodítkem byla právě Galilea. Čtenáři, vrať se do té Galileje, vrať se na začátek a začni evangelium číst znovu. Možná pochopíš, co tím otevřený koncem autor chce říci: “Jdi a jednej také tak! Následuj svého mistra! Jdi za ním!”

Pozdější dovětek shrnuje všechny zprávy o tom, že se Ježíš zjevil svým učedníkům a že ženy Vzkříšeného také viděly a nakonec nemlčely. Tak se to dočteme i v poznámkách Kralických: Že mlčely jen na té cestě, ale později vše učedníkům vyprávěly. Věříme tomu, vždyť by to ani jako ženy nemohly vydržet! Takové tajemství! Takže se to rozkřiklo a učedníci posléze naplnili Mistrovo přání, stali se jeho svědky od Jeruzaléma přes Galileu a dál a dál.

To je velikonoční poslání: Nezůstat ani u duhové záře vzkříšení. Tahle naděje nás nese, abychom, dokud tu na zemi ještě máme rozbitý svůj stan, vyprávěli slovy i skutky o Tom, který zvěstoval Boží lásku, odpuštění a přijetí pro všechny lidi na zemi. Amen.

POSLÁNÍ: Ježíš řekl: Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Proto jděte a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi až do skonání tohoto věku. (Mt 28,18-20)

PÍSNĚ: 336, 341, 348, 663, 662.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.