V Emauzích


KÁZÁNÍ NEDĚLE PO VELIKONOCÍCH – QUASIMODOGENITI – 3. 4. 2016 V TEPLÉ

V Emauzích
INTROITUS: Hospodine, nenecháš mou duši podsvětí, nedáš svému věrnému spatřit jámu. (Ž 16,10)
ČTENÍ: Luk 24,13-35
TEXT: Luk 24,32-35
OSNOVA:
1. Když se připozdívá
2. On je připojen
3. Ve slovu a lámání chleba
1. Když se připozdívá
Tento Lukášův příběh je hluboce lidský a nám blízký: Situace učedníků po Ježíšově hrozné popravě byla nejen smutná. Oni zažívali nejhlubší zklamání svého života. Doufali v proměnu časů a zatím se zase přesvědčili o tom, že svět jiný nebude, že zlo opět nabylo vrchu a dobro bylo potlačeno. Nezbývá, než se vrátit ke své práci. Snad v denní rutině zapomenou, čas zacelí rány. Jenže stejně jim to neustále hodá v mysli i v srdci. A maličko naděje se také někde třpytí: Prý nějaké ženy viděly vzkříšeného Krista Pána. Jenže co dělat: Stejně musí jít vydělávat chléb a nějak se s tím vyrovnat.
Cítí se opuštěni. Bůh je zklamal: Jak je nám to blízké! Očekávali jsme zázraky a ony se nekonaly. Očekávali jsme změnu, očekávali jsme, že náš život s Kristem bude už navždy prozářen jeho světlem. A hle, přišly opět dny temnoty a smutku, probouzeli jsme se se špatnou náladou a nezahnala ji ani modlitba. Tak co s tím? Jdeme do práce, k denní rutině: “Dělání, dělání,všecky smutky zahání.” Jenže druhý den to bylo totéž. Jistě, s Kristem je vždy jiskřička naděje. Přece si opakujeme slova Písma. Slyšeli jsme je v kostele a dokonce jsme šli i na biblickou a doufali, že zaslechneme něco převratného. Jenže to, co jsme tam slyšeli, slyšeli jsme už tolikrát! Nic nového. Žádná duchovní vzpruha. Slova z bible nám jen šustila kolem uší.
Kolik stmívání v našem životě jsme už zažili, hledali útěchu u Krista Pána a nic moc. On jako by se vzdálil z našeho života. A když se nám i zdálo, že se to zlepší, zase jsme do toho spadli. On, Mocný, se jen mihl okolo našich oken a zase odešel. Nedal se zadržet.
2. On je připojen
Ten příběh nám něco důležitého vypovídá: Někdy jsme tolik zahledění do svých smutků, že nepoznáváme toho, který je k nám připojen. A chce nám pomoci.
Něco jako by drželo oči těch dvou učedníků, že nepoznali Vzkříšeného,který na té cestě smutku a deprese šel s nimi.
Kolikrát nám tíhy života zastíní oči a my nepoznáváme, že ten Vzkříšený a navěky živý je s námi, jde s námi celou dobu, že o nás ví a chce k nám mluvit. Jenže i naše uši jsou kolikrát zacpané a nechceme rozumět. Někdy má smutek a pocit zoufalství takovou moc: Zavře člověka jakoby do hluboké jámy a on z ní nemůže ven. V té jámě slyší jen vlastní hlas bolesti a nářku a ani nechce slyšet útěchu a naději vysvobození.
Ježíš se připojil k těm dvěma a chce, aby mu pověděli, co je trápí. A hle, cesta z jámy se otevřela! Povědět to všechno Pánu je počátek. Na nic si nehrát: Jo, mám příšernou náladu, protože mě všechno bolí a život se mi jeví k nesnesení. A štvou mě křesťani, kteří mají pořád pusu od ucha k uchu a já se musím taky usmívat a dělat, jak je to se mnou všechno O.K. A přitom bych nejraději někam zalezl. Nepředstírejme, jací jsme ukázkoví křesťané. To se nám vymstí. Hrozí vyhoření i v oblasti zbožnosti! Jednou nám dojde dech se vším usmíváním i halelujáním. A když se budeme snažit v tom pokračovat, ačkoliv budeme na dně, tak to bude křeč a všechno se nám zprotiví.
Je čas radování i čas pláče. A Ježíš je s námi v každý čas. Tak mu povězme, jak se cítíme a co nás bolí a co nás štve a i to, že se ani necítíme moc křesťansky a ani moc láskyplně a že už nemůžeme dál. A že nás to všechno, co se děje, drtí a že taky pochybujeme o Boží moci.
Ježíš to unese. A povede nás dál:
3. Ve slovu a lámání chleba
Pokud tak jako ti dva řekneme Ježíši: “Zůstaň s námi! Náš život je nachýlen a stmívá se!” On neodmítne. Nikdy takovou prosbu neodmítne. Zázraky třeba nebudou, ale On bude vždy s námi, protože je živ na věky.
Zde se dává poznat v lámání chleba. A ve Slovu, protože si hned řekli: “Což v nás srdce nehořelo, když nám na cestě vykládal Písma?”
To je ono řešení, které se nám tu všem – smutným, nemocným, zoufalým i depresívním nabízí: Ježíš je s námi, ale poznáváme ho, setkáváme se s ním ve Slovu a v lámání chleba. Jinými slovy: Ve společenství Božího lidu, kde se káže Boží slovo a kde se láme chléb – a to není jen symbolika Večeře Páně, ale symbolika společenství, symbolika Kristova těla, symbolika vzájemné lásky a podpory.
To nám vypráví náš příběh: Když ti dva Ježíše poznali, a On se jim opět ztratil, nešli ho hledat, aby měli zase ten pěkný pocit. Oni běželi zpátky do Jeruzaléma, aby to pověděli ostatním. A tam se setkali s těmi, kteří také měli vidění Vzkříšeného. Tak se jejich rány zacelily a jejich víra se upevnila a jejich radost se obnovila. Není konec, Pán žije a stojí za to jít dál tím směrem, kterým On jim ukázal.
Někteří lidé říkají, že oni si věří pro sebe, ale do toho kostela oni chodit nebudou. Že tam nejsou dobré vztahy, že tam chodí on nebo ona, a ty oni nemusí vidět. Že to tam nemají rádi, že je to tam takové zastaralé, že tam jsou lidé studení apod.
Když budeme číst v bibli třeba epištoly, tak uvidíme, že to na počátku nebylo jiné! Církev vždy tvořili jen hříšní lidé s různými povahami a přicházeli z různých prostředí. A porovnat se v takové různosti nebylo, není a nebude vůbec jednoduché. A přece je Kristova církev ve všech dobách něčím vyjímečným a úžasným, protože ji vede Kristus, je k ní připojen – je její hlavou. My jsme hříšníci, kteří jsou přijati na milost. Je nám odpuštěno a odpouštěno. Společně chceme jít směrem, který nám Kristus ukázal – cestou lásky, odpuštění a pomoci druhým. To je to hlavní. Že to často kazíme, že umdléváme, že z naší radosti se může stát křeč, že z našeho nadšení může být znechucení, že z hluboké víry se někdy stane pochybnost a lhostejnost – to se vše může stát. Proto stojíme jeden při druhém a společně smíme vždy znovu zakoušet Kristovu přítomnost a pomoc a vyvedení k novému životu, k nové naději. V církvi Kristově, ve společenství, v lámání chleba a jeho slovu. Kéž nám všem znovu zahoří srdce a přes všechny překážky a pády zatoužíme povědět dalším lidem o světle našeho života, které svítí a nikdy už nepřestane. Amen.
POSLÁNÍ: Předal jsem vám především to, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem, zjevil se Petrovi a potom Dvanácti. (1.Kor. 15,3-5)
PÍSNĚ: 605, 622, 436, 619, 346.

KÁZÁNÍ NEDĚLE PO VELIKONOCÍCH – QUASIMODOGENITI – 3. 4. 2016 V TEPLÉ

V Emauzích

INTROITUS: Hospodine, nenecháš mou duši podsvětí, nedáš svému věrnému spatřit jámu. (Ž 16,10)

ČTENÍ: Luk 24,13-35

TEXT: Luk 24,32-35

OSNOVA:

1. Když se připozdívá

2. On je připojen

3. Ve slovu a lámání chleba

1. Když se připozdívá

Tento Lukášův příběh je hluboce lidský a nám blízký: Situace učedníků po Ježíšově hrozné popravě byla nejen smutná. Oni zažívali nejhlubší zklamání svého života. Doufali v proměnu časů a zatím se zase přesvědčili o tom, že svět jiný nebude, že zlo opět nabylo vrchu a dobro bylo potlačeno. Nezbývá, než se vrátit ke své práci. Snad v denní rutině zapomenou, čas zacelí rány. Jenže stejně jim to neustále hodá v mysli i v srdci. A maličko naděje se také někde třpytí: Prý nějaké ženy viděly vzkříšeného Krista Pána. Jenže co dělat: Stejně musí jít vydělávat chléb a nějak se s tím vyrovnat.

Cítí se opuštěni. Bůh je zklamal: Jak je nám to blízké! Očekávali jsme zázraky a ony se nekonaly. Očekávali jsme změnu, očekávali jsme, že náš život s Kristem bude už navždy prozářen jeho světlem. A hle, přišly opět dny temnoty a smutku, probouzeli jsme se se špatnou náladou a nezahnala ji ani modlitba. Tak co s tím? Jdeme do práce, k denní rutině: “Dělání, dělání,všecky smutky zahání.” Jenže druhý den to bylo totéž. Jistě, s Kristem je vždy jiskřička naděje. Přece si opakujeme slova Písma. Slyšeli jsme je v kostele a dokonce jsme šli i na biblickou a doufali, že zaslechneme něco převratného. Jenže to, co jsme tam slyšeli, slyšeli jsme už tolikrát! Nic nového. Žádná duchovní vzpruha. Slova z bible nám jen šustila kolem uší.

Kolik stmívání v našem životě jsme už zažili, hledali útěchu u Krista Pána a nic moc. On jako by se vzdálil z našeho života. A když se nám i zdálo, že se to zlepší, zase jsme do toho spadli. On, Mocný, se jen mihl okolo našich oken a zase odešel. Nedal se zadržet.

2. On je připojen

Ten příběh nám něco důležitého vypovídá: Někdy jsme tolik zahledění do svých smutků, že nepoznáváme toho, který je k nám připojen. A chce nám pomoci.

Něco jako by drželo oči těch dvou učedníků, že nepoznali Vzkříšeného,který na té cestě smutku a deprese šel s nimi.

Kolikrát nám tíhy života zastíní oči a my nepoznáváme, že ten Vzkříšený a navěky živý je s námi, jde s námi celou dobu, že o nás ví a chce k nám mluvit. Jenže i naše uši jsou kolikrát zacpané a nechceme rozumět. Někdy má smutek a pocit zoufalství takovou moc: Zavře člověka jakoby do hluboké jámy a on z ní nemůže ven. V té jámě slyší jen vlastní hlas bolesti a nářku a ani nechce slyšet útěchu a naději vysvobození.

Ježíš se připojil k těm dvěma a chce, aby mu pověděli, co je trápí. A hle, cesta z jámy se otevřela! Povědět to všechno Pánu je počátek. Na nic si nehrát: Jo, mám příšernou náladu, protože mě všechno bolí a život se mi jeví k nesnesení. A štvou mě křesťani, kteří mají pořád pusu od ucha k uchu a já se musím taky usmívat a dělat, jak je to se mnou všechno O.K. A přitom bych nejraději někam zalezl. Nepředstírejme, jací jsme ukázkoví křesťané. To se nám vymstí. Hrozí vyhoření i v oblasti zbožnosti! Jednou nám dojde dech se vším usmíváním i halelujáním. A když se budeme snažit v tom pokračovat, ačkoliv budeme na dně, tak to bude křeč a všechno se nám zprotiví.

Je čas radování i čas pláče. A Ježíš je s námi v každý čas. Tak mu povězme, jak se cítíme a co nás bolí a co nás štve a i to, že se ani necítíme moc křesťansky a ani moc láskyplně a že už nemůžeme dál. A že nás to všechno, co se děje, drtí a že taky pochybujeme o Boží moci.

Ježíš to unese. A povede nás dál:

3. Ve slovu a lámání chleba

Pokud tak jako ti dva řekneme Ježíši: “Zůstaň s námi! Náš život je nachýlen a stmívá se!” On neodmítne. Nikdy takovou prosbu neodmítne. Zázraky třeba nebudou, ale On bude vždy s námi, protože je živ na věky.

Zde se dává poznat v lámání chleba. A ve Slovu, protože si hned řekli: “Což v nás srdce nehořelo, když nám na cestě vykládal Písma?”

To je ono řešení, které se nám tu všem – smutným, nemocným, zoufalým i depresívním nabízí: Ježíš je s námi, ale poznáváme ho, setkáváme se s ním ve Slovu a v lámání chleba. Jinými slovy: Ve společenství Božího lidu, kde se káže Boží slovo a kde se láme chléb – a to není jen symbolika Večeře Páně, ale symbolika společenství, symbolika Kristova těla, symbolika vzájemné lásky a podpory.

To nám vypráví náš příběh: Když ti dva Ježíše poznali, a On se jim opět ztratil, nešli ho hledat, aby měli zase ten pěkný pocit. Oni běželi zpátky do Jeruzaléma, aby to pověděli ostatním. A tam se setkali s těmi, kteří také měli vidění Vzkříšeného. Tak se jejich rány zacelily a jejich víra se upevnila a jejich radost se obnovila. Není konec, Pán žije a stojí za to jít dál tím směrem, kterým On jim ukázal.

Někteří lidé říkají, že oni si věří pro sebe, ale do toho kostela oni chodit nebudou. Že tam nejsou dobré vztahy, že tam chodí on nebo ona, a ty oni nemusí vidět. Že to tam nemají rádi, že je to tam takové zastaralé, že tam jsou lidé studení apod.

Když budeme číst v bibli třeba epištoly, tak uvidíme, že to na počátku nebylo jiné! Církev vždy tvořili jen hříšní lidé s různými povahami a přicházeli z různých prostředí. A porovnat se v takové různosti nebylo, není a nebude vůbec jednoduché. A přece je Kristova církev ve všech dobách něčím vyjímečným a úžasným, protože ji vede Kristus, je k ní připojen – je její hlavou. My jsme hříšníci, kteří jsou přijati na milost. Je nám odpuštěno a odpouštěno. Společně chceme jít směrem, který nám Kristus ukázal – cestou lásky, odpuštění a pomoci druhým. To je to hlavní. Že to často kazíme, že umdléváme, že z naší radosti se může stát křeč, že z našeho nadšení může být znechucení, že z hluboké víry se někdy stane pochybnost a lhostejnost – to se vše může stát. Proto stojíme jeden při druhém a společně smíme vždy znovu zakoušet Kristovu přítomnost a pomoc a vyvedení k novému životu, k nové naději. V církvi Kristově, ve společenství, v lámání chleba a jeho slovu. Kéž nám všem znovu zahoří srdce a přes všechny překážky a pády zatoužíme povědět dalším lidem o světle našeho života, které svítí a nikdy už nepřestane. Amen.

POSLÁNÍ: Předal jsem vám především to, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem, zjevil se Petrovi a potom Dvanácti. (1.Kor. 15,3-5)

PÍSNĚ: 605, 622, 436, 619, 346.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.