V mém jménu


KÁZÁNÍ NEDĚLE 5. PO VELIKONOCÍCH, “ROGATE”, 21.KVĚTNA 2017 V TEPLÉ.

POŽEHNÁN BUDIŽ BŮH, ŽE MOJI MODLITBU NEZAMÍTL A SVÉ MILOSRDENSTVÍ MI NEODEPŘEL.” (Ž 66,20)
V mém jménu
INTR.: Ž 66,20
ČTENÍ: Jan 16,23b-30
TEXT: Jan 16,23n: “Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete,aby vaše radost bya plná.”
OSNOVA:
1. Žádejte a dostanete
2. Aby vaše radost byla plná
1. Žádejte a dostanete
Dnes je naším tématem modlitba. A to modlitba ve jménu Ježíše.
Často tuto formuli v modlitbě říkáme, ale možná už si neuvědomujeme, jak veliká věc to je, když smíme prosit ve jménu Ježíše.
Učedníci dostali tuto modlitbu v Ježíšově jménu jako dárek převysoké hodnoty od Pána, než vytrpěl krutou smrt, před vzkříšením z mrtvých a odchodem do nebeské říše k Otci. Pán Ježíš mluví o době, kdy už učedníci přestanou klást otázky. Jejich dnešní nechápavost bude ta tam, až přijde Duch svatý a uvede je do celé Boží pravdy. To znamená, že docela myslí pochopí a srcem poznají, že Ježíš je ten, který od Boha vyšel a k Bohu se vrátil. Ano, že je to Bůh sám, který přišel mezi lidi, za ně se obětoval a dal jim možnost nové cesty k Němu.
My si toto stále opakujeme, ale ono toho není nikdy dost. A nakonec právě tato věc s Božstvím Pána Ježíše hodně církev trhala a dodnes jsou o to spory. Kým byl Ježíš skutečně. Dodnes je mnoho lidí i v samotné církvi, kteří popírají, že by Ježíš byl Bůh. Uznávají jej jako velkého člověka. Jako toho, kdo byl naplněn Bohem a kdo byl poslušný Boha, ale nevidí jej jako Boha samého. A přece je Ježíš druhou osobou Boží Trojice. Je to Bůh v lidském těle, tak tomu posléze porozuměli učedníci a celá církev. Když se vedl zvláště ve třetím a čtvrtém století spor o Ježíšovo Božství, pak církev na základě Písma vyznala, že Ježíš je Bůh, druhá osoba Boží. Na tom stojíme dodnes. Právě toto poznání Ježíšova Božství nám umožňuje se modlit v Ježíšově jménu a dovoluje nám modlit se i k samotnému Ježíši, ačkoliv pro to nemáme moc v Písmu oporu. Je to však správné.
Modlit se máme a hlavně můžeme. Je to – jak jsme pověděli – dar Boží církvi. A smíme se modlit v Ježíšově jménu. Jméno znamená celou osobu. Modlíme se tedy ve víře v Ježíšovo spasitelské dílo. Věříme v jeho zástupnou oběť za nás, hříšné. Věříme, že nám otevřel cestu k nebeskému Otci. Máme k němu nyní přístup, protože Ježíš nám tu cestu prosekal svojí obětí. Věříme v jeho vzkříšení z mrtvých, věříme, že je věčně živ a že je uprostřed své církve živý v Duchu svatém.
Prakticky to znamená, že jdeme-li se modlit, uvědomujeme si svoji nepatrnost před Bohem, Stvořitelem a Soudcem. Nemusíme se však bát a smíme směle “přistoupit k trůnu milosti” (Žd 4,16). Smíme věřit, že “očištěni Ježíšovou krví smíme do svatyně svatých” (Žd 10,19). A smíme věřit, že Bůh nás slyší, protože je-li v nás Kristus vírou obtištěn, neseme-li Jeho obraz, pak na nás hledí a naslouchá nám. Modleme se tedy směle v Ježíšově jménu.
2. Aby vaše radost byla plná
Pán Ježíš říká učedníkům a také nám, že se máme modlit v Jeho jménu, že potom dostaneme, oč prosíme a naše radost bude plná.
Tady se možná mnozí zarazí a přemítají, jak to pochopit a také vysvětlit druhým. To slovo, že nám Pán dává, když ho prosíme. Kraličtí v poznámkách k tomu říkají, že když prosíme, smíme vědět, že máme svobodu v Ježíšově jménu se utíkat k Bohu. To jistě není málo. Ať už je to s vyslýcháním našich proseb jakkoliv – podle našeho zdání – neuspokojivé, to, že se smíme k Bohu utíkat, je něco úžasného. Ve světě, kdy lidé nevědí, kudy kam a komu se svěřit a kdo by jim pomohl v jejich těžkostech, je tu nebeský Otec, který je nám pro Ježíše vždycky k dispozici! Vždycky nám naslouchá a smíme Mu odevzdat své těžkosti, starosti a bolesti. On skutečně nadzvedá naše kříže, takže tu nejtěžší část nese On sám.
A to utěšení a upokojení v našich bolestech nacházíme často ne když prosíme, ale v chválení, děkování. Když se soustřeďujeme na Ježíše, když ho oslavujeme – katolíci tomu říkají “adorace.” Je to odpoutání se od našich potíží a oslavování a vzývání Ježíše. Pak se náš úděl mění a jsme zase radostní a můžeme se vznášet na křídlech Boží lásky.
Máme se tedy modlit ve jménu Ježíšově, aby naše radost byla plná. Jak vidíme, nejde tu jen o radost z toho, že jsme byli vyslyšeni a Pán nás uzdravil nebo osvobodlil od nesnází. Tu radost nacházíme v samotném obecenství s Bohem. Někdy jsme v pokušení vyslovovat jen prosby: “Pane, uzdrav mě. Pomoz mi ve zkouškách. Pomoz mi, ať to dnes zvládnu.” Tyto prosby jistě jsou na místě. Můžeme k Pánu jít úplně se vším. Ale omezí-li se naše modlitby jen na prosby za to, abychom v životě prosperovali a aby nás Pán ochránil od zlého, přicházíme o něco mnohem cennějšího: O plnou radost vztahu s Bohem. A tento vztah se právě utužuje adorací, chválou, uctíváním.
Někdo to možná zpochybní. Uctívání mu připadá nepatřičné a až fanatické. Jenže podívejme se do světa. Lidé mají přímo potřebu někoho nebo něco uctívat! V asijském prostředí uctívají hinduistická božstva. Klaní se jejich zpodobením a opakují mantry. Nebo uctívají Buddhu. Lezou k jeho sochám pokolenou, přinášejí mu květiny, zapalují vonné tyčinky. Muslimové se modlí několikrát denně a klanějí se až k zemi. A v ateistickém prostředí uctívají lidé velké osobnosti. Omdlévají v přítomnosti krásných zpěváků a herců. S rukama vztaženýma vzhůru běsní při zvuku rockových kapel. Dostávají se do amoku. To všechno tolerujeme. Uctívá-li se však Bůh, Ježíš, jsme na pochybách, zda je to správné. Víra přece má být tichá a rozumná. Ale jděte a povězte to mladým lidem. Řeknou nám: “Co je to za víru, která vás nestrhne celé?” A mají pravdu. Musíme si to přiznat, že naše víra je někdy až moc rozumná. Ale pak také nezajímavá, a mladým lidem připadá, že je to jen nějaká “mravnost nade vše”, ale jinak – nuda.
Možná s tím souvisí i naše očekávání při prosbách. Když se modlíme s vírou, kterou máme někde v sobě tiše ukrytou, pak možná ani nečekáme, že se člověk, za jehož uzdravení prosíme, skutečně uzdraví. Víra, která člověka zachvacuje jako oheň, taková opravdu čeká zázrak od Boha a také ho dostává.
Nezavrhujeme vírou tichou, trpělivou a rozumnou. I ona člověka nese, když ví, že se k Bohu může utíkat. Zdá se mi však, že v dnešní vyhrocené době nám Pán chce dát znovu tu víru, která hoří jako oheň. Víru, která bude působit zázraky, divy a znamení. Mnohde už se to objevuje. Mladí lidé jdou ve víře – a nepůsobí nijak fanaticky – jdou mezi lidi a modlí se za ně a lidé jsou uzdravování a obracejí se k Ježíši. Oni se spoléhají celou svou bytostí na to Boží zaslíbení, které i dnes před sebou máme: “Proste ve jménu Ježíše, a Otec vám to dá.” Připomíná to i Ježíše, když na zemi prosil za ty, kteří hledali uzdravení. Modlil se za ně v hluboké, neochvějné víře, že ho Otec slyší a vyslyší. A děly se zázraky.
Je třeba zde ovšem připomenout i jeho modlitbu v Getsemane, když v modlitbě za sebe sama řekl: “Ne má, ale tvá vůle se, Bože, staň.”
A tak se můžeme směle pohybovat od víry pokorné k víře planoucí, smělé. Ta víra ovšem se vyjadřuje právě MODLITBOU. Ježíš je naším Orodovníkem a není jiného. Je jím svým dílem spásy. MODLIT SE MUSÍME MY. Amen.
POSLÁNÍ: Když tedy, bratři a sestry, máme smělou důvěru, smíme vstoupit do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to je skrze své tělo, a když máme tak velkého kněze nad domem Božím, přistupujme s opravdovým srdcem v plnosti víry, se srdce očištěným od zlého svědomí a s tělem umytým čistou vodou. (Žid 10,19nnn)
PÍSNĚ: 42, 177, 447, 519, 679.

KÁZÁNÍ NEDĚLE 5. PO VELIKONOCÍCH, “ROGATE”, 21.KVĚTNA 2017 V TEPLÉ.

POŽEHNÁN BUDIŽ BŮH, ŽE MOJI MODLITBU NEZAMÍTL A SVÉ MILOSRDENSTVÍ MI NEODEPŘEL.” (Ž 66,20)

V mém jménu

INTR.: Ž 66,20

ČTENÍ: Jan 16,23b-30

TEXT: Jan 16,23n: “Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete,aby vaše radost bya plná.”

OSNOVA:

1. Žádejte a dostanete

2. Aby vaše radost byla plná

1. Žádejte a dostanete

Dnes je naším tématem modlitba. A to modlitba ve jménu Ježíše.

Často tuto formuli v modlitbě říkáme, ale možná už si neuvědomujeme, jak veliká věc to je, když smíme prosit ve jménu Ježíše.

Učedníci dostali tuto modlitbu v Ježíšově jménu jako dárek převysoké hodnoty od Pána, než vytrpěl krutou smrt, před vzkříšením z mrtvých a odchodem do nebeské říše k Otci. Pán Ježíš mluví o době, kdy už učedníci přestanou klást otázky. Jejich dnešní nechápavost bude ta tam, až přijde Duch svatý a uvede je do celé Boží pravdy. To znamená, že docela myslí pochopí a srcem poznají, že Ježíš je ten, který od Boha vyšel a k Bohu se vrátil. Ano, že je to Bůh sám, který přišel mezi lidi, za ně se obětoval a dal jim možnost nové cesty k Němu.

My si toto stále opakujeme, ale ono toho není nikdy dost. A nakonec právě tato věc s Božstvím Pána Ježíše hodně církev trhala a dodnes jsou o to spory. Kým byl Ježíš skutečně. Dodnes je mnoho lidí i v samotné církvi, kteří popírají, že by Ježíš byl Bůh. Uznávají jej jako velkého člověka. Jako toho, kdo byl naplněn Bohem a kdo byl poslušný Boha, ale nevidí jej jako Boha samého. A přece je Ježíš druhou osobou Boží Trojice. Je to Bůh v lidském těle, tak tomu posléze porozuměli učedníci a celá církev. Když se vedl zvláště ve třetím a čtvrtém století spor o Ježíšovo Božství, pak církev na základě Písma vyznala, že Ježíš je Bůh, druhá osoba Boží. Na tom stojíme dodnes. Právě toto poznání Ježíšova Božství nám umožňuje se modlit v Ježíšově jménu a dovoluje nám modlit se i k samotnému Ježíši, ačkoliv pro to nemáme moc v Písmu oporu. Je to však správné.

Modlit se máme a hlavně můžeme. Je to – jak jsme pověděli – dar Boží církvi. A smíme se modlit v Ježíšově jménu. Jméno znamená celou osobu. Modlíme se tedy ve víře v Ježíšovo spasitelské dílo. Věříme v jeho zástupnou oběť za nás, hříšné. Věříme, že nám otevřel cestu k nebeskému Otci. Máme k němu nyní přístup, protože Ježíš nám tu cestu prosekal svojí obětí. Věříme v jeho vzkříšení z mrtvých, věříme, že je věčně živ a že je uprostřed své církve živý v Duchu svatém.

Prakticky to znamená, že jdeme-li se modlit, uvědomujeme si svoji nepatrnost před Bohem, Stvořitelem a Soudcem. Nemusíme se však bát a smíme směle “přistoupit k trůnu milosti” (Žd 4,16). Smíme věřit, že “očištěni Ježíšovou krví smíme do svatyně svatých” (Žd 10,19). A smíme věřit, že Bůh nás slyší, protože je-li v nás Kristus vírou obtištěn, neseme-li Jeho obraz, pak na nás hledí a naslouchá nám. Modleme se tedy směle v Ježíšově jménu.

2. Aby vaše radost byla plná

Pán Ježíš říká učedníkům a také nám, že se máme modlit v Jeho jménu, že potom dostaneme, oč prosíme a naše radost bude plná.

Tady se možná mnozí zarazí a přemítají, jak to pochopit a také vysvětlit druhým. To slovo, že nám Pán dává, když ho prosíme. Kraličtí v poznámkách k tomu říkají, že když prosíme, smíme vědět, že máme svobodu v Ježíšově jménu se utíkat k Bohu. To jistě není málo. Ať už je to s vyslýcháním našich proseb jakkoliv – podle našeho zdání – neuspokojivé, to, že se smíme k Bohu utíkat, je něco úžasného. Ve světě, kdy lidé nevědí, kudy kam a komu se svěřit a kdo by jim pomohl v jejich těžkostech, je tu nebeský Otec, který je nám pro Ježíše vždycky k dispozici! Vždycky nám naslouchá a smíme Mu odevzdat své těžkosti, starosti a bolesti. On skutečně nadzvedá naše kříže, takže tu nejtěžší část nese On sám.

A to utěšení a upokojení v našich bolestech nacházíme často ne když prosíme, ale v chválení, děkování. Když se soustřeďujeme na Ježíše, když ho oslavujeme – katolíci tomu říkají “adorace.” Je to odpoutání se od našich potíží a oslavování a vzývání Ježíše. Pak se náš úděl mění a jsme zase radostní a můžeme se vznášet na křídlech Boží lásky.

Máme se tedy modlit ve jménu Ježíšově, aby naše radost byla plná. Jak vidíme, nejde tu jen o radost z toho, že jsme byli vyslyšeni a Pán nás uzdravil nebo osvobodlil od nesnází. Tu radost nacházíme v samotném obecenství s Bohem. Někdy jsme v pokušení vyslovovat jen prosby: “Pane, uzdrav mě. Pomoz mi ve zkouškách. Pomoz mi, ať to dnes zvládnu.” Tyto prosby jistě jsou na místě. Můžeme k Pánu jít úplně se vším. Ale omezí-li se naše modlitby jen na prosby za to, abychom v životě prosperovali a aby nás Pán ochránil od zlého, přicházíme o něco mnohem cennějšího: O plnou radost vztahu s Bohem. A tento vztah se právě utužuje adorací, chválou, uctíváním.

Někdo to možná zpochybní. Uctívání mu připadá nepatřičné a až fanatické. Jenže podívejme se do světa. Lidé mají přímo potřebu někoho nebo něco uctívat! V asijském prostředí uctívají hinduistická božstva. Klaní se jejich zpodobením a opakují mantry. Nebo uctívají Buddhu. Lezou k jeho sochám pokolenou, přinášejí mu květiny, zapalují vonné tyčinky. Muslimové se modlí několikrát denně a klanějí se až k zemi. A v ateistickém prostředí uctívají lidé velké osobnosti. Omdlévají v přítomnosti krásných zpěváků a herců. S rukama vztaženýma vzhůru běsní při zvuku rockových kapel. Dostávají se do amoku. To všechno tolerujeme. Uctívá-li se však Bůh, Ježíš, jsme na pochybách, zda je to správné. Víra přece má být tichá a rozumná. Ale jděte a povězte to mladým lidem. Řeknou nám: “Co je to za víru, která vás nestrhne celé?” A mají pravdu. Musíme si to přiznat, že naše víra je někdy až moc rozumná. Ale pak také nezajímavá, a mladým lidem připadá, že je to jen nějaká “mravnost nade vše”, ale jinak – nuda.

Možná s tím souvisí i naše očekávání při prosbách. Když se modlíme s vírou, kterou máme někde v sobě tiše ukrytou, pak možná ani nečekáme, že se člověk, za jehož uzdravení prosíme, skutečně uzdraví. Víra, která člověka zachvacuje jako oheň, taková opravdu čeká zázrak od Boha a také ho dostává.

Nezavrhujeme vírou tichou, trpělivou a rozumnou. I ona člověka nese, když ví, že se k Bohu může utíkat. Zdá se mi však, že v dnešní vyhrocené době nám Pán chce dát znovu tu víru, která hoří jako oheň. Víru, která bude působit zázraky, divy a znamení. Mnohde už se to objevuje. Mladí lidé jdou ve víře – a nepůsobí nijak fanaticky – jdou mezi lidi a modlí se za ně a lidé jsou uzdravování a obracejí se k Ježíši. Oni se spoléhají celou svou bytostí na to Boží zaslíbení, které i dnes před sebou máme: “Proste ve jménu Ježíše, a Otec vám to dá.” Připomíná to i Ježíše, když na zemi prosil za ty, kteří hledali uzdravení. Modlil se za ně v hluboké, neochvějné víře, že ho Otec slyší a vyslyší. A děly se zázraky.

Je třeba zde ovšem připomenout i jeho modlitbu v Getsemane, když v modlitbě za sebe sama řekl: “Ne má, ale tvá vůle se, Bože, staň.”

A tak se můžeme směle pohybovat od víry pokorné k víře planoucí, smělé. Ta víra ovšem se vyjadřuje právě MODLITBOU. Ježíš je naším Orodovníkem a není jiného. Je jím svým dílem spásy. MODLIT SE MUSÍME MY. Amen.

POSLÁNÍ: Když tedy, bratři a sestry, máme smělou důvěru, smíme vstoupit do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to je skrze své tělo, a když máme tak velkého kněze nad domem Božím, přistupujme s opravdovým srdcem v plnosti víry, se srdce očištěným od zlého svědomí a s tělem umytým čistou vodou. (Žid 10,19nnn)

PÍSNĚ: 42, 177, 447, 519, 679.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.