Který činí pokání


Kázání 2.července 2017 v Teplé, 3. neděle po svaté Trojici

Který činí pokání
Introit: Bože, shlédni na mne a smiluj se nade mnou, neboť jsem opuštěn a ztrápen. Popatř na má ponížení a na mé trápení a odpusť mi všecky mé hříchy, Bože můj.
(Ž 24,16 a 18).
ČTENÍ: Luk 15,1-7
TEXT: Luk 15,7: Pravím vám, že bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.
OSNOVA:
1. Kdo potřebuje pokání ?
2. Ježíšovo srdce
1. Kdo potřebuje pokání ?
Zdá se, že Ježíš se soustřeďuje přímo na vyvrhele, zloděje prostitutky, lidi na okraji. Mluví s nimi, dotýká se jich, vypráví jim o Boží lásce a také s nimi uléhá ke stolu a jí s nimi ze společné mísy. Něco naprosto nemyslitelného a nepřijatelného pro pravověrného žida, který se měl vystříhat styku s pohany, aby se nábožensky neznečistil.
Farizeové a zákoníci jsou tedy právem pohoršeni, jsou přímo zděšeni z chování tohoto potulného kazatele. On přece naprosto nedbá na Zákon.
Ježíš vidí, jak se jim dodržování Zákona stalo skoro modlou a že již nechápou jeho smysl. Že ta čistota nemá být pro sebe sama, nýbrž pro Boha. Že ta čistota nezáleží v oddělování se od druhých, o kterých si myslím, že jsou horší než já, nýbrž v čistotě srdce.
Proto vypravuje podobenství. Na téma obrácení hříšníků je jich několik. Zde dnes máme známé podobenství o ztracené ovečce. Toto podobenství nejen že bylo ze života, ale odkazovalo znalce Starého zákona do proroka Ezechiele, kde v kapitole 34,16 čteme: “Hynoucí ovci vyhledám a zapuzenou přivedu zpět, polámanou obváži a nemocnou posilním. Tučnou a silnou vyhladím. Budu je pást spravedlivě.”
To je skutečně zvláštní slovo. Dokážeme pochopit, že pastýř bude hledat ztracenou ovci, která třeba spadla do nějakého výmolu, že ji vysvobodí, donese domů ke stádu, že ji ošetří a raduje se, že má zas stádo celé. Proč ale Ezechiel říká, že silnou a tučnou ovci pastýř zahubí? To nedává smysl. Podobně je tomu s tím slovem, že se Pán Bůh nebude tak moc radovat z člověka spravedlivého, nýbrž z hříšného, který činí pokání. Tohle se nám nelíbí. Vypadá to, jako by Pán Bůh měl radost z toho, když to tady člověk zbabrá a pak po kolenou k němu přichází a škemrá o odpuštění. Ten, komu se daří žít správně a tedy pokání nepotřebuje, je sražen k zemi jako ta silná a tučná ovce.
Pán Bůh tedy nemá radost z toho, když jeho děti prospívají? Co to ale znamená, že prospíváme? Že jsme tak dokonalí, že nepotřebujeme pokání? Že jsme tak dobří a čistí, že se už nemůžeme s nikým méně čistým stýkat? To jistě tak není.
Jestliže Boží dítě má prospívat a Bůh z něj má mít radost, tak vlastně musí neustále záviset na něm jako na Otci nebo jako ta ovečka na pastýři. Jakmile si Boží dítě myslí, jak je na tom dobře, podobá se té silné a tučné ovci, kterou Pán Bůh vyhlazuje. Nedělá to proto, že by nechtěl, abychom byli samostatní, nýbrž proto, že ví, co je pro nás dobré. Žít ze sebe sama, z vlastní pýchy, není pro nás dobré. Vypadá to, že naše mnohé slabosti dopouští Pán Bůh právě proto, aby nás chránil před pýchou a tudíž zkázou. Aby nás chránil před sebou samými.
A proto: Není nikdo, kdo by nepotřeboval pokání. A není nikdo, kdo by byl silný sám ze sebe. Vše,co máme, přijali jsme od Pána Boha. I to, že jsme jeho děti, není přece naše zásluha. Tím více musíme být pokorní a setrvávat v ustavičném pokání. Neboť kdo chodí s Bohem, je čím dál citlivější vůči hříchu. Mnoho věcí přijímáme hned, když uvěříme. Dostáváme charakter Ducha svatého, jsme oděni v jeho svatost, ale ten oděv si musíme střežit a vypírat skrze vyznání vin a odpuštění vždy nové. Z této strany je třeba se dívat na toto podobenství. Kdo si myslí, že pokání nepotřebuje, je pyšný, je ovce silná a tučná, která se Bohu nelíbí.
2. Ježíšovo srdce
Katolická církev měla nedávno svátek Ježíšova srdce. Dlouho jsem tomu nerozuměla. Jednoho dne jsme pochopila, že je to právě toto: Že Ježíšovo srdce hoří pro hříšníky. Že po nich touží, aby se obrátili, aby se jejich život zlepšil, prosvětlil. On nepřichází jako soudce, ale jako ten, kdo chce pomoci všem lidem k dobrému životu. Aby se hříšník obrátil a žil šťastně s Bohem. Aby už nemusel tápat jako slepec ve tmě hříchu. Aby nešel do záhuby, ale aby našel záchranu a pravý život.
Proto říká, že je v nebi velká radost nad tím, kdo činí pokání. Kdo svůj život obrací k Bohu. Kdo se odvrací od svévole a hodlá se řídit jen Boží vůlí. A jsme zase u toho: To neznamená, že Pán Bůh nemá radost z poslušných dětí. Poslušné děti ovšem si nebudou nikdy myslet, ze nepotřebují pokání. Právě ten stav, kdy bychom si to mysleli, dělal by z nás děti pyšné a neposlušné.
Takže když to sečteme a podtrhneme, jsme vlastně na jedné lodi. A tím jsme Bohu milí, když setrváváme v pravé pokoře a nemyslíme si, že už nic nepotřebujeme. Jistě že je obrovská radost v nebi nad člověkem, který se odvrací od světa a přichází mezi Boží děti, do církve. Tady však není na místě závist, že by snad Pán Bůh měl raději toho šupáka, který tady teď pláče nad svými špatnostmi, a mne nemá tolik rád a já se přitom tak snažím žít dobře. Na místě je – radovat se spolu s nebem. O tom krásně vypráví Pán Ježíš v podobenství o marnotratném synu. Ten, kdo poctivě a v pokoře následuje svého Pána, bude se radovat spolu s anděly a s Bohem z hříšníka, který činí pokání, který opouští hříšnou cestu a vchází na cestu Boží. Tam snad ani není místo pro nějakou závist.
A proto: Naše cesta, ta dobrá cesta, je cesta ustavičného pokání. Pak se budeme radovat z každého dalšího Božího dítěte spolu s anděly a celým nebem.
A budeme také těmi, kdo spolu s naším Pánem ztracené ovečky hledají a přivádějí je k Dobrému pastýři. Budeme těmi, kteří se nebudou od nich ve stádu oddělovat, protože přišli nedávno. Vždyť my všichni jsme jen hříšníky, kteří potřebují pokání a žijí z odpuštění Ježíše Krista. Amen.
POSLÁNÍ: 1.Pt 5,6: Pokořte se pod mocnou Boží ruku, aby vás povýšil v příhodný čas.
PÍSNĚ: 27, 195, 157, 511, 690.

Kázání 2.července 2017 v Teplé, 3. neděle po svaté Trojici

Který činí pokání

Introit: Bože, shlédni na mne a smiluj se nade mnou, neboť jsem opuštěn a ztrápen. Popatř na má ponížení a na mé trápení a odpusť mi všecky mé hříchy, Bože můj. (Ž 24,16 a 18).

ČTENÍ: Luk 15,1-7

TEXT: Luk 15,7: Pravím vám, že bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.

OSNOVA:

1. Kdo potřebuje pokání ?

2. Ježíšovo srdce

1. Kdo potřebuje pokání ?

Zdá se, že Ježíš se soustřeďuje přímo na vyvrhele, zloděje prostitutky, lidi na okraji. Mluví s nimi, dotýká se jich, vypráví jim o Boží lásce a také s nimi uléhá ke stolu a jí s nimi ze společné mísy. Něco naprosto nemyslitelného a nepřijatelného pro pravověrného žida, který se měl vystříhat styku s pohany, aby se nábožensky neznečistil.

Farizeové a zákoníci jsou tedy právem pohoršeni, jsou přímo zděšeni z chování tohoto potulného kazatele. On přece naprosto nedbá na Zákon.

Ježíš vidí, jak se jim dodržování Zákona stalo skoro modlou a že již nechápou jeho smysl. Že ta čistota nemá být pro sebe sama, nýbrž pro Boha. Že ta čistota nezáleží v oddělování se od druhých, o kterých si myslím, že jsou horší než já, nýbrž v čistotě srdce.

Proto vypravuje podobenství. Na téma obrácení hříšníků je jich několik. Zde dnes máme známé podobenství o ztracené ovečce. Toto podobenství nejen že bylo ze života, ale odkazovalo znalce Starého zákona do proroka Ezechiele, kde v kapitole 34,16 čteme: “Hynoucí ovci vyhledám a zapuzenou přivedu zpět, polámanou obváži a nemocnou posilním. Tučnou a silnou vyhladím. Budu je pást spravedlivě.”

To je skutečně zvláštní slovo. Dokážeme pochopit, že pastýř bude hledat ztracenou ovci, která třeba spadla do nějakého výmolu, že ji vysvobodí, donese domů ke stádu, že ji ošetří a raduje se, že má zas stádo celé. Proč ale Ezechiel říká, že silnou a tučnou ovci pastýř zahubí? To nedává smysl. Podobně je tomu s tím slovem, že se Pán Bůh nebude tak moc radovat z člověka spravedlivého, nýbrž z hříšného, který činí pokání. Tohle se nám nelíbí. Vypadá to, jako by Pán Bůh měl radost z toho, když to tady člověk zbabrá a pak po kolenou k němu přichází a škemrá o odpuštění. Ten, komu se daří žít správně a tedy pokání nepotřebuje, je sražen k zemi jako ta silná a tučná ovce.

Pán Bůh tedy nemá radost z toho, když jeho děti prospívají? Co to ale znamená, že prospíváme? Že jsme tak dokonalí, že nepotřebujeme pokání? Že jsme tak dobří a čistí, že se už nemůžeme s nikým méně čistým stýkat? To jistě tak není.

Jestliže Boží dítě má prospívat a Bůh z něj má mít radost, tak vlastně musí neustále záviset na něm jako na Otci nebo jako ta ovečka na pastýři. Jakmile si Boží dítě myslí, jak je na tom dobře, podobá se té silné a tučné ovci, kterou Pán Bůh vyhlazuje. Nedělá to proto, že by nechtěl, abychom byli samostatní, nýbrž proto, že ví, co je pro nás dobré. Žít ze sebe sama, z vlastní pýchy, není pro nás dobré. Vypadá to, že naše mnohé slabosti dopouští Pán Bůh právě proto, aby nás chránil před pýchou a tudíž zkázou. Aby nás chránil před sebou samými.

A proto: Není nikdo, kdo by nepotřeboval pokání. A není nikdo, kdo by byl silný sám ze sebe. Vše,co máme, přijali jsme od Pána Boha. I to, že jsme jeho děti, není přece naše zásluha. Tím více musíme být pokorní a setrvávat v ustavičném pokání. Neboť kdo chodí s Bohem, je čím dál citlivější vůči hříchu. Mnoho věcí přijímáme hned, když uvěříme. Dostáváme charakter Ducha svatého, jsme oděni v jeho svatost, ale ten oděv si musíme střežit a vypírat skrze vyznání vin a odpuštění vždy nové. Z této strany je třeba se dívat na toto podobenství. Kdo si myslí, že pokání nepotřebuje, je pyšný, je ovce silná a tučná, která se Bohu nelíbí.

2. Ježíšovo srdce

Katolická církev měla nedávno svátek Ježíšova srdce. Dlouho jsem tomu nerozuměla. Jednoho dne jsme pochopila, že je to právě toto: Že Ježíšovo srdce hoří pro hříšníky. Že po nich touží, aby se obrátili, aby se jejich život zlepšil, prosvětlil. On nepřichází jako soudce, ale jako ten, kdo chce pomoci všem lidem k dobrému životu. Aby se hříšník obrátil a žil šťastně s Bohem. Aby už nemusel tápat jako slepec ve tmě hříchu. Aby nešel do záhuby, ale aby našel záchranu a pravý život.

Proto říká, že je v nebi velká radost nad tím, kdo činí pokání. Kdo svůj život obrací k Bohu. Kdo se odvrací od svévole a hodlá se řídit jen Boží vůlí. A jsme zase u toho: To neznamená, že Pán Bůh nemá radost z poslušných dětí. Poslušné děti ovšem si nebudou nikdy myslet, ze nepotřebují pokání. Právě ten stav, kdy bychom si to mysleli, dělal by z nás děti pyšné a neposlušné.

Takže když to sečteme a podtrhneme, jsme vlastně na jedné lodi. A tím jsme Bohu milí, když setrváváme v pravé pokoře a nemyslíme si, že už nic nepotřebujeme. Jistě že je obrovská radost v nebi nad člověkem, který se odvrací od světa a přichází mezi Boží děti, do církve. Tady však není na místě závist, že by snad Pán Bůh měl raději toho šupáka, který tady teď pláče nad svými špatnostmi, a mne nemá tolik rád a já se přitom tak snažím žít dobře. Na místě je – radovat se spolu s nebem. O tom krásně vypráví Pán Ježíš v podobenství o marnotratném synu. Ten, kdo poctivě a v pokoře následuje svého Pána, bude se radovat spolu s anděly a s Bohem z hříšníka, který činí pokání, který opouští hříšnou cestu a vchází na cestu Boží. Tam snad ani není místo pro nějakou závist.

A proto: Naše cesta, ta dobrá cesta, je cesta ustavičného pokání. Pak se budeme radovat z každého dalšího Božího dítěte spolu s anděly a celým nebem.

A budeme také těmi, kdo spolu s naším Pánem ztracené ovečky hledají a přivádějí je k Dobrému pastýři. Budeme těmi, kteří se nebudou od nich ve stádu oddělovat, protože přišli nedávno. Vždyť my všichni jsme jen hříšníky, kteří potřebují pokání a žijí z odpuštění Ježíše Krista. Amen.

POSLÁNÍ: 1.Pt 5,6: Pokořte se pod mocnou Boží ruku, aby vás povýšil v příhodný čas.

PÍSNĚ: 27, 195, 157, 511, 690.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.