Víra a skutky


KÁZÁNÍ NEDĚLE ČTVRTÉ PO SVATÉ TROJICI 9. ČERVENCE 2017 V TEPLÉ

Víra a skutky
INTROITUS: Hospodinův zákon je ryzí, obnovuje duši, Hospodinovo svědectví je spolehlivé, prostým lidem dává moudrost. (Ž 19,8)
ČTENÍ: Jakub 2,14-26
TEXT: Jakub 2,26: Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je i víra bez skutků mrtvá.
OSNOVA:
1. Víra  x  skutky ?
2. Pravá víra se projevuje v životě
1. Víra  x  skutky ?
Proč má pisatel Jakubova listu potřebu dávat do protikladu víru a skutky? Připadá nám to trochu zbytečné. Ovšem v době, kdy byl tento list napsán, rozšířila se v mladé křesťanské církvi myšlenka, že stačí jen víra pro život křesťana a ke spasení. Myšlenka, která nás samozřejmě hned vede k apoštolu Pavlovi, který to také říká, že ke spasení je nutná pouze víra bez skutků zákona. Jenže když dva říkají totéž, není to totéž. Apoštol Pavel hovoří ke křesťanům, které trápila otázka, zda musí zachovávat také židovské náboženství se všemi zvyky a povinnostmi vyplývajícími z Mojžíšova zákona. Pak bylo na místě, aby Pavel razantně pověděl: Ne, ke spasení postačí víra v Ježíše Krista. Židovské náboženství se všemi zvířecími oběťmi a obřízkou je pryč. Ježíšova oběť stačí jednou provždy na to, aby očistila každého člověka od hříchu a dala mu záchranu pro nebe.
Jakub však řeší něco jiného: Nejedná se tu již o uvěření, nýbrž o praxi věřícího člověka. Jakub se střetává s bludaři, kteří zneužívají Pavlovu myšlenku o spasení pouhou vírou, aby řekli: Nezáleží na tom, jak žijeme. Vždyť jsme již spaseni, protože věříme křesťanské zvěsti. Proto se tomu Jakub tak moc věnuje, aby tento blud vyvrátil: Jestli jsi, člověče, uvěřil, a dostal odpuštění hříchů, jestliže jsi složil svůj život do Božích rukou, pak už nepatříš sám sobě. Pak budeš činit, to, co se líbí Bohu. Pak tvůj život ponese stopy Boží. Tvoje víra musí být na tvém životě patrná.
Nejde tu tedy o nějaký filosofický nebo teologický spor, jako by Jakub polemizoval s apoštolem Pavlem. Ne, Jakub prostě píše do jiné situace a věřícím, kteří již nějaký čas žijí jako křesťané.
Jakubovi jde o to ukázat, co je to víra. Že se nejedná o nějakou nauku, o názor. O něco, co se mi docela líbí, ale k ničemu mne to nezavazuje. O to, co je dnešní církvi vytýkáno od charismatických křesťanů: “Vy jste vlažní, vaše víra je jen soustavou dogmat, ale váš život tím je nedotčen.” To vytýká Jakub tehdejším – dalo by se říci – liberálům – ve smyslu nevázaného života, libovůle, kterou si zachovávají, ačkoliv Boží požadavky jsou jasné.
A jaké jsou Boží požadavky? Jakub mluví nejprve tak, jak kázal Pán Ježíš: Žádá milosrdenství. Jestliže mluví o sklutcích, pak tím nemá na mysli to nechvalně známé páchání dobrých skutků, které si člověk zapisuje a počítá. Skutky milosrdenství, soucit, ze kterého vychází praktická pomoc potřebným lidem, to je důsledek víry, důsledek záchrany, kterou jsme dostali zadarmo skrze Krista. Je to projev nového života z Boha. Tam, kde byl člověk dříve lhostejný a mohl se klidně dívat na to, jak má druhý hlad, žízeň a je mu zima, to teď již tak není, ani nemůže být, protože je tu nové stvoření, které cítí s druhým člověkem. A to se projevuje tím, že se věřící člověk rozdělí s hladovým o jídlo, tomu, kdo nemá šaty, daruje svoje – ne nějaké obnošené nepotřebné hadry, nýbrž rozdělí se s ním o svůj oděv – zde připomeňme, že lidé v dávných dobách nemívali plné almary šatstva. Že kdo měl dvoje šaty, byl již bohatý. Látky, oděvy, to bylo drahé zboží ještě například v dobách světových válek 20. století. A ve třetím světě je tomu tak stále. Víme, jak si tam chudí lidé dělají obuv z pet lahví nebo ze starých pneumatik.
Pravá víra se prostě musí projevit ve vztahu ke světu. Kde byl dříve člověk lhostejný a sobecký, pojednou se cítí být spojen se všemi lidmi, dostává schopnost empatie a snaží se druhé povzbuzovat a pomáhat, kde může.
2. Pravá víra se projevuje v životě
Jakub dále uvádí dva příklady živé víry ze Starého zákona, která se projevuje skutky, tedy která se projevuje v lidském jednání. Jednak je to Abraham, který byl křesťanům ze židů znám jako otec všech věřících. Uvádí známý příběh, kdy byl Abraham zkoušen Bohem. Měl obětovat svého syna Izáka Bohu. Na svého syna čekal do vysokého stáří a Bůh ho chtěl zpět. Abraham mu to neodepřel, protože důvěřoval Bohu, že mu syna zase vrátí. Je tedy Abraham příkladem důvěry. Příkladem člověka, který Bohu za všech okolností pevně věří, nekolísá, neutíká před Božím nárokem. Cele se vkládá do Božích rukou. A Abraham je tu nazván Božím přítelem. Tak byli vnímáni praotcové. Jejich důvěra v Boha, jejich důvěrný vztah k Němu je činil Božími přáteli. To je jistě krásné. Důvěra v Boha z nás činí Boží přátele.
Druhý příklad je pohanská kněžka Rachab, která rozpoznala, že město Jericho dal Bůh do rukou Izraelců, a že ten jejich Bůh je pravý Bůh. Ukryla zvědy před králem, který je chtěl zlikvidovat. Ona a její rodina byli pak zachráněni, když bylo Jericho zbořeno. Rachab se stala vyznavačkou Boha a je jmenována i v rodokmenu Pána Ježíše Krista. Zde je to tedy odvaha, kterou působí živá víra.
Opět: Víra, která je skutečná, tedy živá, působí, že jednáme jinak, než by jednal náš přirozený, sobecký člověk. Dostáváme soucitné srdce, jsme pevně zakotveni v Bohu a důvěřujeme mu za všech okolností a posloucháme jej, i kdyby se nám to nelíbilo. Dostáváme odvahu jít proti proudu. Ano, je to i odvaha riskovat, riskovat i život, pro pravdu i zemřít – jako se to stalo i s M. J. Husem, kterého jsme si v týdnu připomínali.
Živá víra se prostě projeví. Nemůže zůstat utajena, stejně jako to město, které je vystavěno na vrchu a jako lampa, která svítí všem v domě.
Tak ať i naše světlo, ta živá víra založená na Kristu svítí všem okolo nás.
POSLÁNÍ: Zjevila se Boží milost, která přináší záchranu všem lidem a vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a žili rozvážně, spravedlivě a zbožně v tomto věku, očekávajíce na blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista. (Tit 2,11-13)
PÍSNĚ: 19, 446, 209, 192, 447.

KÁZÁNÍ NEDĚLE ČTVRTÉ PO SVATÉ TROJICI 9. ČERVENCE 2017 V TEPLÉ

Víra a skutky

INTROITUS: Hospodinův zákon je ryzí, obnovuje duši, Hospodinovo svědectví je spolehlivé, prostým lidem dává moudrost. (Ž 19,8)

ČTENÍ: Jakub 2,14-26

TEXT: Jakub 2,26: Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je i víra bez skutků mrtvá.

OSNOVA:

1. Víra  x  skutky ?

2. Pravá víra se projevuje v životě

1. Víra  x  skutky ?

Proč má pisatel Jakubova listu potřebu dávat do protikladu víru a skutky? Připadá nám to trochu zbytečné. Ovšem v době, kdy byl tento list napsán, rozšířila se v mladé křesťanské církvi myšlenka, že stačí jen víra pro život křesťana a ke spasení. Myšlenka, která nás samozřejmě hned vede k apoštolu Pavlovi, který to také říká, že ke spasení je nutná pouze víra bez skutků zákona. Jenže když dva říkají totéž, není to totéž. Apoštol Pavel hovoří ke křesťanům, které trápila otázka, zda musí zachovávat také židovské náboženství se všemi zvyky a povinnostmi vyplývajícími z Mojžíšova zákona. Pak bylo na místě, aby Pavel razantně pověděl: Ne, ke spasení postačí víra v Ježíše Krista. Židovské náboženství se všemi zvířecími oběťmi a obřízkou je pryč. Ježíšova oběť stačí jednou provždy na to, aby očistila každého člověka od hříchu a dala mu záchranu pro nebe.

Jakub však řeší něco jiného: Nejedná se tu již o uvěření, nýbrž o praxi věřícího člověka. Jakub se střetává s bludaři, kteří zneužívají Pavlovu myšlenku o spasení pouhou vírou, aby řekli: Nezáleží na tom, jak žijeme. Vždyť jsme již spaseni, protože věříme křesťanské zvěsti. Proto se tomu Jakub tak moc věnuje, aby tento blud vyvrátil: Jestli jsi, člověče, uvěřil, a dostal odpuštění hříchů, jestliže jsi složil svůj život do Božích rukou, pak už nepatříš sám sobě. Pak budeš činit, to, co se líbí Bohu. Pak tvůj život ponese stopy Boží. Tvoje víra musí být na tvém životě patrná.

Nejde tu tedy o nějaký filosofický nebo teologický spor, jako by Jakub polemizoval s apoštolem Pavlem. Ne, Jakub prostě píše do jiné situace a věřícím, kteří již nějaký čas žijí jako křesťané.

Jakubovi jde o to ukázat, co je to víra. Že se nejedná o nějakou nauku, o názor. O něco, co se mi docela líbí, ale k ničemu mne to nezavazuje. O to, co je dnešní církvi vytýkáno od charismatických křesťanů: “Vy jste vlažní, vaše víra je jen soustavou dogmat, ale váš život tím je nedotčen.” To vytýká Jakub tehdejším – dalo by se říci – liberálům – ve smyslu nevázaného života, libovůle, kterou si zachovávají, ačkoliv Boží požadavky jsou jasné.

A jaké jsou Boží požadavky? Jakub mluví nejprve tak, jak kázal Pán Ježíš: Žádá milosrdenství. Jestliže mluví o sklutcích, pak tím nemá na mysli to nechvalně známé páchání dobrých skutků, které si člověk zapisuje a počítá. Skutky milosrdenství, soucit, ze kterého vychází praktická pomoc potřebným lidem, to je důsledek víry, důsledek záchrany, kterou jsme dostali zadarmo skrze Krista. Je to projev nového života z Boha. Tam, kde byl člověk dříve lhostejný a mohl se klidně dívat na to, jak má druhý hlad, žízeň a je mu zima, to teď již tak není, ani nemůže být, protože je tu nové stvoření, které cítí s druhým člověkem. A to se projevuje tím, že se věřící člověk rozdělí s hladovým o jídlo, tomu, kdo nemá šaty, daruje svoje – ne nějaké obnošené nepotřebné hadry, nýbrž rozdělí se s ním o svůj oděv – zde připomeňme, že lidé v dávných dobách nemívali plné almary šatstva. Že kdo měl dvoje šaty, byl již bohatý. Látky, oděvy, to bylo drahé zboží ještě například v dobách světových válek 20. století. A ve třetím světě je tomu tak stále. Víme, jak si tam chudí lidé dělají obuv z pet lahví nebo ze starých pneumatik.

Pravá víra se prostě musí projevit ve vztahu ke světu. Kde byl dříve člověk lhostejný a sobecký, pojednou se cítí být spojen se všemi lidmi, dostává schopnost empatie a snaží se druhé povzbuzovat a pomáhat, kde může.

2. Pravá víra se projevuje v životě

Jakub dále uvádí dva příklady živé víry ze Starého zákona, která se projevuje skutky, tedy která se projevuje v lidském jednání. Jednak je to Abraham, který byl křesťanům ze židů znám jako otec všech věřících. Uvádí známý příběh, kdy byl Abraham zkoušen Bohem. Měl obětovat svého syna Izáka Bohu. Na svého syna čekal do vysokého stáří a Bůh ho chtěl zpět. Abraham mu to neodepřel, protože důvěřoval Bohu, že mu syna zase vrátí. Je tedy Abraham příkladem důvěry. Příkladem člověka, který Bohu za všech okolností pevně věří, nekolísá, neutíká před Božím nárokem. Cele se vkládá do Božích rukou. A Abraham je tu nazván Božím přítelem. Tak byli vnímáni praotcové. Jejich důvěra v Boha, jejich důvěrný vztah k Němu je činil Božími přáteli. To je jistě krásné. Důvěra v Boha z nás činí Boží přátele.

Druhý příklad je pohanská kněžka Rachab, která rozpoznala, že město Jericho dal Bůh do rukou Izraelců, a že ten jejich Bůh je pravý Bůh. Ukryla zvědy před králem, který je chtěl zlikvidovat. Ona a její rodina byli pak zachráněni, když bylo Jericho zbořeno. Rachab se stala vyznavačkou Boha a je jmenována i v rodokmenu Pána Ježíše Krista. Zde je to tedy odvaha, kterou působí živá víra.

Opět: Víra, která je skutečná, tedy živá, působí, že jednáme jinak, než by jednal náš přirozený, sobecký člověk. Dostáváme soucitné srdce, jsme pevně zakotveni v Bohu a důvěřujeme mu za všech okolností a posloucháme jej, i kdyby se nám to nelíbilo. Dostáváme odvahu jít proti proudu. Ano, je to i odvaha riskovat, riskovat i život, pro pravdu i zemřít – jako se to stalo i s M. J. Husem, kterého jsme si v týdnu připomínali.

Živá víra se prostě projeví. Nemůže zůstat utajena, stejně jako to město, které je vystavěno na vrchu a jako lampa, která svítí všem v domě.

Tak ať i naše světlo, ta živá víra založená na Kristu svítí všem okolo nás.

POSLÁNÍ: Zjevila se Boží milost, která přináší záchranu všem lidem a vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a žili rozvážně, spravedlivě a zbožně v tomto věku, očekávajíce na blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista. (Tit 2,11-13)

PÍSNĚ: 19, 446, 209, 192, 447.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.