Kdo jsou vedeni Duchem Božím


KÁZÁNÍ NEDĚLE 7. PO SVATÉ TROJICI 30.ČERVENCE 2017 V TEPLÉ

Kdo jsou vedeni Duchem Božím
Introitus: Blaze tomu, kdo doufá v Hospodina, k obludám se neobrací, ani k těm, kteří se uchylují ke lži. (Ž 40,5)
ČTENÍ: Jan 1,1-18
TEXT: Řím 8,12-17
Osnova:
1. Žít podle těla
2. Žít podle Ducha
1. Žít podle těla
Co to znamená žít podle těla? Neznamená to, že by tělo bylo špatné. Vždyť je stvořil Bůh. Tělem myslí se v biblické mluvě lidská svévole. Sobectví, vášně, chtíče. Dělat si, co se člověku líbí a z čeho má okamžitý prospěch bez ohledu na to, co chce Pán Bůh a bez ohledu na bližní.
Apoštol Pavel píše do Říma křesťanům vlastně takovou svoji zpověď. Píše, v kap.7 jak těžké to je, chodit v poslušnosti Božích zákonů. A že to vlastně je pro člověka nemožné. Je to však uskutečnitelné v moci Ducha svatého. Teprve když se člověk nechá naplnit svatým Duchem, samotným Bohem, je s to žít poslušný křesťanský život. Nebudeme nikdy dokonalí, ale máme o dokonalost usilovat, jak jsme slyšeli minule i z dopisu Jakubova. A v tom nám je úžasným motorem právě svatý Duch. Neboť, jak říká Pavel, chtít dokážeme, ale vykonat již ne. Ne že bychom se snad po uvěření stali automaty a už nás to chození s Bohem nic nestálo. To vůbec ne. Bůh nám nikdy nevezme naši svobodnou vůli. Ale jako bychom sílu čerpali z jiného zdroje. Dokud jsme se snažili žít dobře z vlastních sil, nedopadalo to dobře. Jen v Boží síle, v síle Ducha svatého se posunujeme dál a výše. A děkujeme za to Pánu Bohu, my sami se nemůžeme ničím chlubit. Přesto Pavel napíše, že musíme usmrcovat Duchem Božím skutky těla. Nesmíme nechat hřích, aby se nás opět zmocnil. Dokud jsme v tomto těle, bude nás to staré, tělesné, sobecké stále pokoušet. Není radno si s tím zahrávat. V zárodku je třeba umlčet své vášně a chtíče a obracet se k Bohu, nechat se naplňovat Duchem, stále se stavět pod vládu svatého Ducha, abychom zůstávali v Boží vůli.
Apoštol vykládá, jaké důsledky plynou z života podle těla, tedy podle vlastních sil, podle vlastního rozumu, podle svého sobeckého a zlého srdce. Konec toho všeho je smrt, jak Kraličtí poznamenávají, smrt časná i věčná. Je to chození ve tmě, v oblasti hříchu, bezbožnosti.
A znamená to také život ve strachu. Ve strachu z Božích soudů, anebo ve strachu o vlastní osobu, život ve strachu ze zlých mocností, jak to ještě prožívali ti, kteří přišli z oblasti modlářství. To vše již nyní nemusí být, pokud člověk uvěřil v jediného Boha, žije z milosti Kristovy a je naplněn svatým Duchem.
2. Žít podle Ducha
Mnohem více prostoru v tom textu věnuje Pavel životu z Ducha svatého. Co všechno člověk má, když se nechá vést Duchem svatým.
To úžasné je, že pokud jsme uvěřili Bohu a jsme pod vládou Ducha svatého, můžeme Boha nazývat Otcem. To aramejské: “Abba”, znamená opravdu zvolání: “Tati, Tatínku!” Tak oslovoval Pána Boha Ježíš. A my to smíme dělat také! Jsme Božími dětmi a Duch svatý nás o tom ubezpečuje. Je to skutečný Otec, nejlepší Otec.
Říká se že ten, kdo nepoznal lásku pozemského otce, těžko uvěří v lásku Otce nebeského. Ale ten nebeský je ten, koho člověk, který se necítí milovaný, hledá. Ten, kterého si kdysi vysnil. Je to ten, který ho má nejvíc na světě rád. Ten, který mu je blízko. On je dokonalý Otec. Naši tělesní otcové, i když nás měli rádi, byli jen nedokonalými lidmi. Nebeský otec je dokonalý Otec. Na to se můžeme spolehnout.
A jsme-li Božími dětmi, pak jsme také dědici. Majetek rodičů přechází přece na děti. O jaké dědictví zde jde? Pavel píše, že jsme spoludědicové Kristovi. A to znamená, že je nám tak jako Kristu souzeno trpět. To nezní moc lákavě. Raději bychom slyšeli, že spolu s ním dostaneme vítězství. Dostaneme, budeme oslaveni spolu s Kristem v nebi. A navěky. Budeme vzkříšeni a budeme s Ním v Jeho nebeské slávě.
Údělem pozemského života je však spolu s tím šťastným vědomím, že jsme Božími dětmi, i utrpení. Pavel o tom hovoří často a sám to zakoušel bohatou měrou. My se utrpení lekáme a vždy znovu nás nějak překvapuje a bráníme se mu. Je to docela přirozené. Neměli bychom ovšem být překvapeni utrpením, když následujeme Pána Ježíše. A Pavel mluvil i o doplňování utrpení těla Kristova, tedy církve. Sám Pán Ježíš mnohokrát mluvil o utrpení svých následovníků. Ve světě budeme mít soužení, neboť svět, jak jsme to slyšeli, je ve zlém, protože se řídí tělem, pomíjivou pozemskostí, sobectvím. Tento svět tak Pán Bůh dosud zanechává a je to jeho čas, Bohem darovaný čas, aby k Němu mohli ještě mnozí a mnozí přijít. Na to mysleme při svém utrpení pro Krista. Svět nám nepůjde na ruku, jak se říká, protože jsme tak hodní, tak nesobečtí, tak proměnění svatým Duchem. Jen málokteré to oslovuje. Většina se tomu vysmívá. My se však nedejme zmást a držme se pevně svatého Ducha, té Boží lásky, která se zjevila v Kristu Ježíši, a čiňme dobře všem. Milujme bližní vytrvale spolu s Kristem. To je život z Ducha svatého. Přinese nám to v tomto životě mnohá soužení, ale v životě věčném budeme oslaveni spolu s Kristem. Haleluja, amen.
POSLÁNÍ: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,20)
PÍSNĚ: 42, 215, 674, 373, 417 – v. 1 a 6-7.

KÁZÁNÍ NEDĚLE 7. PO SVATÉ TROJICI 30.ČERVENCE 2017 V TEPLÉ

Kdo jsou vedeni Duchem Božím

Introitus: Blaze tomu, kdo doufá v Hospodina, k obludám se neobrací, ani k těm, kteří se uchylují ke lži. (Ž 40,5)

ČTENÍ: Jan 1,1-18

TEXT: Řím 8,12-17

Osnova:

1. Žít podle těla

2. Žít podle Ducha

1. Žít podle těla

Co to znamená žít podle těla? Neznamená to, že by tělo bylo špatné. Vždyť je stvořil Bůh. Tělem myslí se v biblické mluvě lidská svévole. Sobectví, vášně, chtíče. Dělat si, co se člověku líbí a z čeho má okamžitý prospěch bez ohledu na to, co chce Pán Bůh a bez ohledu na bližní.

Apoštol Pavel píše do Říma křesťanům vlastně takovou svoji zpověď. Píše, v kap.7 jak těžké to je, chodit v poslušnosti Božích zákonů. A že to vlastně je pro člověka nemožné. Je to však uskutečnitelné v moci Ducha svatého. Teprve když se člověk nechá naplnit svatým Duchem, samotným Bohem, je s to žít poslušný křesťanský život. Nebudeme nikdy dokonalí, ale máme o dokonalost usilovat, jak jsme slyšeli minule i z dopisu Jakubova. A v tom nám je úžasným motorem právě svatý Duch. Neboť, jak říká Pavel, chtít dokážeme, ale vykonat již ne. Ne že bychom se snad po uvěření stali automaty a už nás to chození s Bohem nic nestálo. To vůbec ne. Bůh nám nikdy nevezme naši svobodnou vůli. Ale jako bychom sílu čerpali z jiného zdroje. Dokud jsme se snažili žít dobře z vlastních sil, nedopadalo to dobře. Jen v Boží síle, v síle Ducha svatého se posunujeme dál a výše. A děkujeme za to Pánu Bohu, my sami se nemůžeme ničím chlubit. Přesto Pavel napíše, že musíme usmrcovat Duchem Božím skutky těla. Nesmíme nechat hřích, aby se nás opět zmocnil. Dokud jsme v tomto těle, bude nás to staré, tělesné, sobecké stále pokoušet. Není radno si s tím zahrávat. V zárodku je třeba umlčet své vášně a chtíče a obracet se k Bohu, nechat se naplňovat Duchem, stále se stavět pod vládu svatého Ducha, abychom zůstávali v Boží vůli.

Apoštol vykládá, jaké důsledky plynou z života podle těla, tedy podle vlastních sil, podle vlastního rozumu, podle svého sobeckého a zlého srdce. Konec toho všeho je smrt, jak Kraličtí poznamenávají, smrt časná i věčná. Je to chození ve tmě, v oblasti hříchu, bezbožnosti.

A znamená to také život ve strachu. Ve strachu z Božích soudů, anebo ve strachu o vlastní osobu, život ve strachu ze zlých mocností, jak to ještě prožívali ti, kteří přišli z oblasti modlářství. To vše již nyní nemusí být, pokud člověk uvěřil v jediného Boha, žije z milosti Kristovy a je naplněn svatým Duchem.

2. Žít podle Ducha

Mnohem více prostoru v tom textu věnuje Pavel životu z Ducha svatého. Co všechno člověk má, když se nechá vést Duchem svatým.

To úžasné je, že pokud jsme uvěřili Bohu a jsme pod vládou Ducha svatého, můžeme Boha nazývat Otcem. To aramejské: “Abba”, znamená opravdu zvolání: “Tati, Tatínku!” Tak oslovoval Pána Boha Ježíš. A my to smíme dělat také! Jsme Božími dětmi a Duch svatý nás o tom ubezpečuje. Je to skutečný Otec, nejlepší Otec.

Říká se že ten, kdo nepoznal lásku pozemského otce, těžko uvěří v lásku Otce nebeského. Ale ten nebeský je ten, koho člověk, který se necítí milovaný, hledá. Ten, kterého si kdysi vysnil. Je to ten, který ho má nejvíc na světě rád. Ten, který mu je blízko. On je dokonalý Otec. Naši tělesní otcové, i když nás měli rádi, byli jen nedokonalými lidmi. Nebeský otec je dokonalý Otec. Na to se můžeme spolehnout.

A jsme-li Božími dětmi, pak jsme také dědici. Majetek rodičů přechází přece na děti. O jaké dědictví zde jde? Pavel píše, že jsme spoludědicové Kristovi. A to znamená, že je nám tak jako Kristu souzeno trpět. To nezní moc lákavě. Raději bychom slyšeli, že spolu s ním dostaneme vítězství. Dostaneme, budeme oslaveni spolu s Kristem v nebi. A navěky. Budeme vzkříšeni a budeme s Ním v Jeho nebeské slávě.

Údělem pozemského života je však spolu s tím šťastným vědomím, že jsme Božími dětmi, i utrpení. Pavel o tom hovoří často a sám to zakoušel bohatou měrou. My se utrpení lekáme a vždy znovu nás nějak překvapuje a bráníme se mu. Je to docela přirozené. Neměli bychom ovšem být překvapeni utrpením, když následujeme Pána Ježíše. A Pavel mluvil i o doplňování utrpení těla Kristova, tedy církve. Sám Pán Ježíš mnohokrát mluvil o utrpení svých následovníků. Ve světě budeme mít soužení, neboť svět, jak jsme to slyšeli, je ve zlém, protože se řídí tělem, pomíjivou pozemskostí, sobectvím. Tento svět tak Pán Bůh dosud zanechává a je to jeho čas, Bohem darovaný čas, aby k Němu mohli ještě mnozí a mnozí přijít. Na to mysleme při svém utrpení pro Krista. Svět nám nepůjde na ruku, jak se říká, protože jsme tak hodní, tak nesobečtí, tak proměnění svatým Duchem. Jen málokteré to oslovuje. Většina se tomu vysmívá. My se však nedejme zmást a držme se pevně svatého Ducha, té Boží lásky, která se zjevila v Kristu Ježíši, a čiňme dobře všem. Milujme bližní vytrvale spolu s Kristem. To je život z Ducha svatého. Přinese nám to v tomto životě mnohá soužení, ale v životě věčném budeme oslaveni spolu s Kristem. Haleluja, amen.

POSLÁNÍ: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,20)

PÍSNĚ: 42, 215, 674, 373, 417 – v. 1 a 6-7.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.