O pokoře a spokojenosti (O farizeu a celníkovi)


Kázání v neděli osmé po sv. Trojici v Teplé dne 6.srpna 2017

O pokoře a spokojenosti (O farizeu a celníkovi)
Vstup: Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (Lk 19,10)
Čtení: Kaz 4,17-5,6
Text : Lk 18,9-14
Osnova:
1. Výprask – pokoj
2. Spokojená pýcha
3. Spokojená pokora
1. Výprask
Patřím ještě ke generaci, která dostávala výprask, když něco provedla. Bývalo to spojeno s velkou dětská úzkostí, avšak když bylo po výprasku, všechno z nás spadlo.
Nyní je nám třicet, padesát či sedmdesát a když provedeme něco špatného, je to mnohem horší. Nečeká nás sice žádný tatínek s vařečkou, ale myslím, že bychom kolikrát raději byli zase těmi dětmi, kterým tatínek naseká a pak už by byl pokoj, než se vláčet se starými vinami léta a léta, trápit se a nenalézat pokoje.
To byl případ celníka, o kterém mluvil Ježíš. Byl tak zkroušen svými vinami, svým zlodějstvím a podváděním, že se neodvažoval v chrámu jít dopředu. Stoupl si vzadu do stínu a tam dokázal jen volat: “Bože, buď milostiv mně hříšnému!” Jako by si sám dával výprask – tloukl se do prsou a plakal.
Možná si řeknete, že ten celník byl opravdu podvodník a kradař, že nás se to přece netýká. Ale cožpak nás také nesouží lecjaké prohřešky? Cožpak nejsme znepokojeni sami sebou, že jsme řekli něco, co jsme neměli, že nemáme lásku k lidem, že jsme nepomohli, když bylo třeba? Může snad někdo z nás říci, že je bez viny? A pokud nás něco na sobě samých nemrzí, pak jsme možná už otupěli, své vlastní svědomí si ochočili, takže nám už nesignalizuje vinu.
2. Spokojená pýcha
A tak se možná dostáváme do situace farizea, který na sebe nic špatného neví, sám v sobě se shlíží a před Bohem se vychloubá. Říká Bohu:”Podívej, já jsem lepší, než ti druzí, já jsem hvězda! Dělám všechno tak, jak si přeješ, a ještě víc! Postím se, desátky odevzdávám, necizoložím, nekradu, jsem skrz naskrz spravedlivý a zbožný žid!”
V takovéhle pozici je člověk úplně slepý. Slepý ke své duchovní pýše a začasté bývá slepý i vůči svým bližním. To ostatně můžeme vyčíst z mnoha Ježíšových střetů s farizeji. Plnili svědomitě zákon, ale duch tohoto zákona jim zůstal skryt. Ono je to totiž dodnes naše pokušení. Nějak si ten život ulehčit, abych se nemusel já sám rozhodovat, abych o věcech nemusel přemýšlet, abych měl všechno nalinkováno a mohl to mechanicky plnit a tím bych byl spravedlivý, sám se sebou spokojený. Kolik je dnes sekt, i křesťansky laděných skupin, které propadly právě tomuto pokušení! Představte si, že ve Spojených státech např. žije náboženská skupina – křesťanská, zvaná Amish, která se domnívá, že se dokonale zalíbí Pánu Bohu, když nebude podléhat žádné módě tohoto světa. To aplikují na všechny oblasti života, takže zůstali trčet někde v 17. stol. a nepoužívají ani knoflíky na oděvech, natož nějaké zemědělské stroje. A pokud sem – tam mají třeba traktor, tak bez pneumatik, protože pneumatiky byly vždy považovány za nepřípustný moderní vynález.
Takových všelijakých deformací bychom mohli najít tisíce. To se však děje všude tam, kde se lidé zříkají vlastní odpovědnosti a dospělosti, kde se zříkají svobody, kterou jim Bůh daroval. Člověk je schopen svázat se neskutečnými omezeními, vymýšlí na sebe všelijaké biče, protože v tom hledá jistotu, uspokojení své pýchy, chce se líbit sám sobě. Chce mít sám ze sebe radost, ale je to radost ďábelská, poněvadž takový jedinec se okamžitě poměřuje s druhými a kdo nejedná jako on, je hoden zavržení. To je podstata všech sekt. Jejich výlučnost a zároveň jednoduchost života v podřízení se autoritě, bez námahy vlastního hledání a myšlení.
3. Spokojená pokora
Je tedy údělem člověka věčná nespokojenost se sebou samým a tím nikdy nekončící zkroušenost před Bohem? Ano, ale jen do jisté míry. Anebo jen zpoloviny. Pán Bůh nás chce mít spokojené, radostné, svobodné. Kdybychom byli permanentně zkroušení a smutní, asi bychom těžko oslovovali nevěřící.
V tom textu je jedna věta, že celník odešel ospravedlněn domů. Nemusel udělat žádný záslužný skutek, aby na něho Bůh zase laskavě pohlédl a aby byl celník pokojný. Bůh mu dal milost, o kterou jej celník prosil. Protože byl naprosto upřímný a zkroušený před Bohem. “Srdcem zkroušeným a zdeptaným Bůh nezhrdá.”(Ž 51,19) A pak jsme tam četli, že “každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.”
V tom příběhu nejde o to, že by farizeus byl špatný pro to, že se snažil plnit Zákon. Tam šlo o pýchu, duchovní pýchu, o které jsme už hovořili. Být se sebou pyšně spokojen vede však člověka k pádu, poněvadž se to Bohu protiví, a lidem je to ostatně také protivné.
Být však spokojen, protože jsem spravedlivý ne ze sebe, ale z Boha, tedy z Ježíše Krista – ospravedlněn, to je dobrá spokojenost, to je spokojenost, která přitahuje, která tvoří pravou radost, která je pokorná, poněvadž ví, že ji člověk nemá sám ze sebe, že si ji ani nezasluhuje.
V pokušení pýchy jsme vždy. A proto musejí zase přicházet a přicházejí chvíle zkroušenosti. V Ž 30,8 říká modlící se: “Ukryls, Bože, tvář a zděsil jsem se.” Někdy už se cítíme být tak zoceleni a duchovně na výši. Dílo se nám daří a my si ani nevšimneme, jak jsme už zase propadli pýše a sebezalíbení, jak čím dál méně spoléháme na Boha. A najednou zjistíme, že vše vázne, že jsme na dně a nemůžeme dál. Potom se opět musíme pokořit a prosit o Boží milost, o Boží pomoc. Zase si musíme uvědomit, že jsme na Bohu zcela, zcela závislí, že od Něho všechno máme, své schopnosti, síly, zdraví, životní šance atd. Není nic, co bychom nebyli dostali, není nic, o čem bychom mohli říci: “To je moje, to jsem si já sám vydobyl, to jsem si zasloužil!” Nezasloužíme si nic. Vše je jen Boží milost a my na ní visíme.
Závěr
Právě toto je kámen úrazu mnoha lidí, i křesťanů! Aspoň trochu vlastní spravedlnosti, vlastního úsilí! Zdá se jim, že takováhle totální závislost na Bohu je vrhá do nesamostatnosti a dětské závislosti na někom silnějším.
To jsou námitky, které musíme vzít vážně. Ale vzpomeňme si na to, co jme říkali o sektách. Tam by to platilo. Člověk je opravdu lenoch a chce mít cestu předem umetenou. To nám ale křesťanství nikde neslibuje! Bůh nám dává svoji sílu, dává nám odpuštění a tím niterný pokoj, dává nám naději nového věku, avšak nikde nám cestu nezametá a nevystýlá růžovými plátky. Naopak říká: “Ve světě soužení míti budete.” Slibuje nám touž cestu, jakou šel jeho Syn. A to nebyla cesta nějak předem nalinkovaná, cesta příkazů, zákazů a vymývání mozků, nýbrž cesta ryze duchovní, a proto ryze lidská, cesta plného využití všech schopností – rozumu, citu, smysluplné práce. Ježíš nebyl fanatik, On byl dokonalý člověk, který své lidství nepotlačoval nesmyslnou askezí, dokonalý člověk, který se však dovedl ukáznit v poslušnosti, neboť si byl vědom svého poslání. A své poslání neplnil proto, že by chtěl dokázat svou výlučnost, ale jen a jedině proto, že miloval lidi. Z lásky se obětoval a svou lásku prokázal až do smrti. Neboť i na kříži se modlil:”Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.”
Modleme se: Pane Bože, vyznáváme, jak směle tolikrát před Tebe předstupujeme a přitom bychom měli volat: “Bože, smiluj se nade mnou, hříšným!” A jindy zas neumíme uvěřit Tvému odpuštění a stále s sebou vláčíme své viny.
Prosíme, daruj nám pravou pokoru i radost z odpuštění, pravou spokojenost i sílu k plnému životu. Amen.
Poslání: Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? (1.K 4,7)
Požehnání: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám, ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (J 14,27)
Písně: 51 (1-5), 182, 638, 500, 685.
Kázání v neděli osmé po sv. Trojici v Teplé dne 6.srpna 2017
O pokoře a spokojenosti (O farizeu a celníkovi)
Vstup: Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (Lk 19,10)
Čtení: Kaz 4,17-5,6
Text : Lk 18,9-14
Osnova:
1. Výprask – pokoj
2. Spokojená pýcha
3. Spokojená pokora
1. Výprask
Patřím ještě ke generaci, která dostávala výprask, když něco provedla. Bývalo to spojeno s velkou dětská úzkostí, avšak když bylo po výprasku, všechno z nás spadlo.
Nyní je nám třicet, padesát či sedmdesát a když provedeme něco špatného, je to mnohem horší. Nečeká nás sice žádný tatínek s vařečkou, ale myslím, že bychom kolikrát raději byli zase těmi dětmi, kterým tatínek naseká a pak už by byl pokoj, než se vláčet se starými vinami léta a léta, trápit se a nenalézat pokoje.
To byl případ celníka, o kterém mluvil Ježíš. Byl tak zkroušen svými vinami, svým zlodějstvím a podváděním, že se neodvažoval v chrámu jít dopředu. Stoupl si vzadu do stínu a tam dokázal jen volat: “Bože, buď milostiv mně hříšnému!” Jako by si sám dával výprask – tloukl se do prsou a plakal.
Možná si řeknete, že ten celník byl opravdu podvodník a kradař, že nás se to přece netýká. Ale cožpak nás také nesouží lecjaké prohřešky? Cožpak nejsme znepokojeni sami sebou, že jsme řekli něco, co jsme neměli, že nemáme lásku k lidem, že jsme nepomohli, když bylo třeba? Může snad někdo z nás říci, že je bez viny? A pokud nás něco na sobě samých nemrzí, pak jsme možná už otupěli, své vlastní svědomí si ochočili, takže nám už nesignalizuje vinu.
2. Spokojená pýcha
A tak se možná dostáváme do situace farizea, který na sebe nic špatného neví, sám v sobě se shlíží a před Bohem se vychloubá. Říká Bohu:”Podívej, já jsem lepší, než ti druzí, já jsem hvězda! Dělám všechno tak, jak si přeješ, a ještě víc! Postím se, desátky odevzdávám, necizoložím, nekradu, jsem skrz naskrz spravedlivý a zbožný žid!”
V takovéhle pozici je člověk úplně slepý. Slepý ke své duchovní pýše a začasté bývá slepý i vůči svým bližním. To ostatně můžeme vyčíst z mnoha Ježíšových střetů s farizeji. Plnili svědomitě zákon, ale duch tohoto zákona jim zůstal skryt. Ono je to totiž dodnes naše pokušení. Nějak si ten život ulehčit, abych se nemusel já sám rozhodovat, abych o věcech nemusel přemýšlet, abych měl všechno nalinkováno a mohl to mechanicky plnit a tím bych byl spravedlivý, sám se sebou spokojený. Kolik je dnes sekt, i křesťansky laděných skupin, které propadly právě tomuto pokušení! Představte si, že ve Spojených státech např. žije náboženská skupina – křesťanská, zvaná Amish, která se domnívá, že se dokonale zalíbí Pánu Bohu, když nebude podléhat žádné módě tohoto světa. To aplikují na všechny oblasti života, takže zůstali trčet někde v 17. stol. a nepoužívají ani knoflíky na oděvech, natož nějaké zemědělské stroje. A pokud sem – tam mají třeba traktor, tak bez pneumatik, protože pneumatiky byly vždy považovány za nepřípustný moderní vynález.
Takových všelijakých deformací bychom mohli najít tisíce. To se však děje všude tam, kde se lidé zříkají vlastní odpovědnosti a dospělosti, kde se zříkají svobody, kterou jim Bůh daroval. Člověk je schopen svázat se neskutečnými omezeními, vymýšlí na sebe všelijaké biče, protože v tom hledá jistotu, uspokojení své pýchy, chce se líbit sám sobě. Chce mít sám ze sebe radost, ale je to radost ďábelská, poněvadž takový jedinec se okamžitě poměřuje s druhými a kdo nejedná jako on, je hoden zavržení. To je podstata všech sekt. Jejich výlučnost a zároveň jednoduchost života v podřízení se autoritě, bez námahy vlastního hledání a myšlení.
3. Spokojená pokora
Je tedy údělem člověka věčná nespokojenost se sebou samým a tím nikdy nekončící zkroušenost před Bohem? Ano, ale jen do jisté míry. Anebo jen zpoloviny. Pán Bůh nás chce mít spokojené, radostné, svobodné. Kdybychom byli permanentně zkroušení a smutní, asi bychom těžko oslovovali nevěřící.
V tom textu je jedna věta, že celník odešel ospravedlněn domů. Nemusel udělat žádný záslužný skutek, aby na něho Bůh zase laskavě pohlédl a aby byl celník pokojný. Bůh mu dal milost, o kterou jej celník prosil. Protože byl naprosto upřímný a zkroušený před Bohem. “Srdcem zkroušeným a zdeptaným Bůh nezhrdá.”(Ž 51,19) A pak jsme tam četli, že “každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.”
V tom příběhu nejde o to, že by farizeus byl špatný pro to, že se snažil plnit Zákon. Tam šlo o pýchu, duchovní pýchu, o které jsme už hovořili. Být se sebou pyšně spokojen vede však člověka k pádu, poněvadž se to Bohu protiví, a lidem je to ostatně také protivné.
Být však spokojen, protože jsem spravedlivý ne ze sebe, ale z Boha, tedy z Ježíše Krista – ospravedlněn, to je dobrá spokojenost, to je spokojenost, která přitahuje, která tvoří pravou radost, která je pokorná, poněvadž ví, že ji člověk nemá sám ze sebe, že si ji ani nezasluhuje.
V pokušení pýchy jsme vždy. A proto musejí zase přicházet a přicházejí chvíle zkroušenosti. V Ž 30,8 říká modlící se: “Ukryls, Bože, tvář a zděsil jsem se.” Někdy už se cítíme být tak zoceleni a duchovně na výši. Dílo se nám daří a my si ani nevšimneme, jak jsme už zase propadli pýše a sebezalíbení, jak čím dál méně spoléháme na Boha. A najednou zjistíme, že vše vázne, že jsme na dně a nemůžeme dál. Potom se opět musíme pokořit a prosit o Boží milost, o Boží pomoc. Zase si musíme uvědomit, že jsme na Bohu zcela, zcela závislí, že od Něho všechno máme, své schopnosti, síly, zdraví, životní šance atd. Není nic, co bychom nebyli dostali, není nic, o čem bychom mohli říci: “To je moje, to jsem si já sám vydobyl, to jsem si zasloužil!” Nezasloužíme si nic. Vše je jen Boží milost a my na ní visíme.
Závěr
Právě toto je kámen úrazu mnoha lidí, i křesťanů! Aspoň trochu vlastní spravedlnosti, vlastního úsilí! Zdá se jim, že takováhle totální závislost na Bohu je vrhá do nesamostatnosti a dětské závislosti na někom silnějším.
To jsou námitky, které musíme vzít vážně. Ale vzpomeňme si na to, co jme říkali o sektách. Tam by to platilo. Člověk je opravdu lenoch a chce mít cestu předem umetenou. To nám ale křesťanství nikde neslibuje! Bůh nám dává svoji sílu, dává nám odpuštění a tím niterný pokoj, dává nám naději nového věku, avšak nikde nám cestu nezametá a nevystýlá růžovými plátky. Naopak říká: “Ve světě soužení míti budete.” Slibuje nám touž cestu, jakou šel jeho Syn. A to nebyla cesta nějak předem nalinkovaná, cesta příkazů, zákazů a vymývání mozků, nýbrž cesta ryze duchovní, a proto ryze lidská, cesta plného využití všech schopností – rozumu, citu, smysluplné práce. Ježíš nebyl fanatik, On byl dokonalý člověk, který své lidství nepotlačoval nesmyslnou askezí, dokonalý člověk, který se však dovedl ukáznit v poslušnosti, neboť si byl vědom svého poslání. A své poslání neplnil proto, že by chtěl dokázat svou výlučnost, ale jen a jedině proto, že miloval lidi. Z lásky se obětoval a svou lásku prokázal až do smrti. Neboť i na kříži se modlil:”Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.”
Modleme se: Pane Bože, vyznáváme, jak směle tolikrát před Tebe předstupujeme a přitom bychom měli volat: “Bože, smiluj se nade mnou, hříšným!” A jindy zas neumíme uvěřit Tvému odpuštění a stále s sebou vláčíme své viny.
Prosíme, daruj nám pravou pokoru i radost z odpuštění, pravou spokojenost i sílu k plnému životu. Amen.
Poslání: Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? (1.K 4,7)
Požehnání: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám, ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (J 14,27)
Písně: 51 (1-5), 182, 638, 500, 685.
Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.