Jedna ruka jako druhá


KÁZÁNÍ NEDÉLE 13. PO SVATÉ TROJICI 18. ZÁŘÍ 2011 V TEPLÉ

Jedna ruka jako druhá

INTROITUS: Hospodine, mysl upevněnou v tobě budeš střežit dokonalým pokojem, protože tobě důvěřuje.(Iz 26,3)

ČTENÍ:  2.K 2,14-17

TEXT: Mk 3,1-6:
I vstoupil (Ježíš) do synagógy. Tam byl člověk, který měl odumřelou ruku.
Číhali na něj, zda ho v sobotu uzdraví, aby ho obžalovali.
Tu řekl Ježíš tomu člověku s odumřelu rukou: “Postav se doprostřed!”
A jim řekl: “Je dovoleno v sobotu činit dobře, nebo činit zle? Život zachránit, nebo zahubit?”
Oni však mlčeli.
Rozhlédl se po nich s hněvem a hluboce zarmoucen tvrdostí jejich srdce řekl tomu člověku:”Natáhni ruku!”
I natáhl ji a jeho ruka byla uzdravena
Farizeové vyšlli, ihned se radili s herodiány proti němu, aby ho zničili.

OSNOVA:
1. Číhaná
2. Ve středu pozornosti
3. Velké mlčení a zármutek s hněvem
4. Jedna ruka jako druhá
5. Už se to chystá

        1. Číhaná
        Pomalu, ale jistě se stává Ježíš kořistí a zákoničtí židé s tvrdým srdcem lovci. Číhají na Ježíše na každém kroku, aby jej přistihli, aby ho mohli obvinit, obžalovat. Tohoto člověka s výrazným charismatem, který narušuje jejich klidné, spokojené dny, jejich bezproblémovou zbožnost, tohoto člověka je třeba se co nejrychleji zbavit. Neboť jejich výsostné postavení je ohroženo. Je to narušitel stávajících pořádků, lidé se za ním vydávají, odvracejí se od správného náboženství a tomu se musí učinit přítrž. Cítíme za tím závist, řevnivost, nenávist.
        Když se člověk ocitne v zajetí takových zlých emocí, číhá na nenáviděného, aby si jej ještě více zošklivil. Aby se sám před sebou  ospravedlnil, že si ten druhý jeho nenávist nebo ubližování zaslouží. Zákoníci číhají na Ježíše dokonce v synagóze. Už jednou se tam ukázala jeho veliká moc. Už jsme zažili, jak se přeli s Ježíšem o ustanovení šabbatu, soboty. Ježíš se už tenkrát nedal a moudře odpověděl, že člověk nebyl stvořen pro sobotu, ale sobota pro člověka. Že je důležitější vztah s Bohem a bližním než lpění na zákoně.
        A teď je zase sobota, Ježíš je v synagóze a je tam člověk s ochrnutou rukou. Jistě půjde za Ježíšem. Bude Ježíš konat své léčivé praktiky? To přece zákon zakazuje! Ano, kdyby ten člověk byl v nebezpečí života, pak by se mu mohlo pomoci i v sobotu. Ale tenhle člověk chodí s tou svou suchou rukou už pěkně dlouho. Může tedy jít k terapeutovi ve všední den! Ať ctí zákon soboty! Tak to nařídil Hospodin!
        Číhaná. Lovec čeká, že kořist uvízne v pasti. Člověk vidí to, co vidět chce. Chce-li druhého přistihnout při zlé věci, určitě ho přistihne. Člověk  vidí to, co vidět chce. Znamená to také, že nevidí, co vidět nechce a co by třeba vidět měl. Nenávistí a číháním zatvrdí své srdce vůči pochopení Boží lásky. Je to ubohý zajatec vlastních vášní, vposledu své pýchy. Je posedlý svou vlastní důležitostí, která ovšem musí být lidmi viděna. A aby byla viděna, musí si najít svůj kontrast. Někoho, kdo není tak dokonalý jako je on.
        Neupírejme zákoníkům jejich snahu zachovat dobře to, co Pán Bůh řekl. Kde však nastane ten zlom, ten skluz, kdy to už není poslušnost, nýbrž zákonictví? To se může stát  každému z nás! Stává se to často tak, že to nezpozorujeme. Lze to však poznat: Když s druhým začneme soupeřit, porovnávat se s ním, když máme potřebu se na druhého vytahovat, když začneme vynášet odsudky, když máme potřebu druhé pomlouvat, jak jsou hříšní, aby vynikla naše vlastní bezúhonnost, a vposledu – jako důsledek všeho toho – pocítíme vzdálenost od Boha. Nebudeme rádi s lidmi. Přestaneme chtít odpouštět.

        2. Ve středu pozornosti
        Obraťme nyní zřetel k tomu, co koná Ježíš. Určitě ví o tom, že na něj zákoničtí lidé číhají. Nebojí se však a vidí především toho potřebného člověka: ten nepochybně bývá někde vzadu, aby na něj nebylo moc vidět. Nemocný člověk v synagóze? Kdo ví, jak se na něj pohlíželo. Nemoc byla přece pokládána za trest za hřích. Kdopak ví? Třeba něco ukradl a Bůh ho potrestal tím, že mu ruka odumřela. Však židé znají ten příběh z 1. Královské, jak král Jeroboám byl potrestán uschnutím ruky, když chtěl uvěznit Božího muže, proroka. Pak se za něj ten prorok musel modlit, aby ta ruka byla zase jako dřív. Takže – pozor na něj! Ať se drží pěkně vzadu. Takhle viditelně nemocný člověk – to není malý hřích, jaký má na svědomí!
        Překvapivě Ježíš pozve toho člověk dopředu, doprostřed shromáždění: “Pojď sem, volá na něj, povstaň ze svého zasutého místečka.  Pojď ke mně, všem na oči a postav se doprostřed!” Jako by řekl: “Právě takový člověk má mít místo ve vašem středu! Právě ten je hoden pozornosti, modliteb a vaší lásky!”
        A není i v nás tendence nechávat ty slabé vzadu, nevšímat si jich? A oni sami – sotva někde na krajíčku usednou, zase honem prchají, protože přece oni nikoho nezajímají? Neoslavujeme i my spíše ty silné, výkonné, schopné?
        Zde s Ježíšem v synagóze to bylo zvlášť pobuřující: Zjevného hříšníka Ježíš pozval do středu shromáždění!

        3. Velké mlčení a zármutek s hněvem
        Ježíš se rozhlédl po těch spravedlivých. S hněvem a hlubokým zármutkem. Hněvá se spravedlivým hněvem Božím. Hněvá se a rmoutí nad tvrdostí jejich srdce. Už o tom hovořil: “Lékaře potřebují nemocní, ne zdraví.” Už to říkal: “Přišel jsem lidi zachránit, ne zahubit.” Proto jim pokládá znovu tu otázku: “Je dovoleno v sobotu činit dobře, nebo zle? Život zachránit, nebo zahubit?”
        Zákoničtí židé mlčí. Jejich zatvrzelé srdce jim nedovolí připustit, že i v sobotu je dobré činit člověku dobro, když je příležitost. Že čím kratší bude doba trápení, tím lépe. Tito lidé v zatvrzelosti vidí obal, ale nejsou schopni a ochotni obal sejmout a objevit vnitřek. Nejsou ochotni přemýšlet o tom, že by to třeba mohlo být nějak jinak, než jak oni vždy hlásali a také dodržovali!
        Kolikrát je člověku překážkou uvěřit v milost Pána Ježíše právě to, že by musel přiznat, že to celý život dělal špatně! Že jeho život byl prázdný a marný bez Boha, bez jeho milosti! On se přece tolik namáhal! Všechny zásluhy by mu tím pádem byly odejmuty!
        Pýcha a touha sám mít zásluhy. Sám se – ano – sám se dostat na místo Boží . Ta odvěká snaha člověka být jako Bůh neustále nás pokouší. Sklonit se v pokoře a říci: “Joj, špatně jsem žil, namáhal se nadarmo!”, to jde pyšnému člověku moc špatně. Kolik lidí raději zůstane u svých zásluh a mine se s Boží milostí!
        Proto se i Ježíš hluboce rmoutí. On přišel přece zachránit i tyto poctivé plnitele zákona! Přišel je vysvobodit od svázanosti předpisy, zvyklostmi a vyjetými kolejemi!
        Všimněte si, jak v pohanských náboženstvích si lidé vymýšlejí úplně neskutečné rituály, asketické úkony a sebetrýznění, které jsou uzákoněny, předpsány věřícím, a jedině když splní lidé tyto strašlivé předpisy, dosáhnou tak na svého boha! Od toho Ježíš naprosto osvobozuje! Můžeme se dočíst, jak ještě i u nás v lidovém křesťanství byli lidé zejména na venkově svázáni mnohými rituály, kterými si zabezpečovali ve jménu Božím dobrou úrodu!
        Ježíš však od všech těchto nesmyslných pout osvobozuje. Ukazuje na pravý obsah náboženství. A ten je: Milování Boha a lidí. Láska vítězí nad zákonem. Láska jistě není libovůlí, ale její zákon zní: Zachránit člověka. Konat dobro, prokazovat dobro bližnimu. Pokud mohu dobře činit, tak to činím, ať je úterý nebo neděle. Ať se mi za to dostane pochvaly nebo pohany. Jdu za Bohem, a to znamená: Odevzdal jsem se lásce a dobru, děj se co děj. Nečekám přece odměnu na zemi. Odměnou mi je sama láska. Že jsem ji poznal a že ji mohu prokazovat.

        4. Jedna ruka jako druhá
        A Ježíš opět projeví svou moc bez ohledu na číhající zákonické hyeny: Přikáže ochrnutému: “Natáhni tu ruku!” A hned byla jedna ruka jako druhá, ta suchá obživená, zdravá, taková, jaká měla být! Opravdu v tom textu je nádherné slovo v řečtině: Že ta ruka byla “znovuzřízena, ” tedy uvedena do řádného stavu. To je přece něco úžasného. Je z toho patrné, co Pán Bůh chce: Abychom byli takoví, jaké nás chce mít. Jistě zdraví na těle, ale především a nade vše: Abychom byli ve správném vztahu k němu. Aby bylo obnoveno to původní stvoření, které mělo s Hospodinem úzký vztah lásky a potěšení. Než to člověk rozbil svojí neposlušností. Ježíš přišel, aby tento stav obnovil! Aby byla nejen jedna ruka jako druhá, ale aby každý člověk byl zase znovu člověkem k Božímu obrazu, aby byl bližním druhému člověku, aby celé stvoření bylo obnoveno, neboť jen láska dělá zázraky a můžeme to vidět dokonce na vztahu člověka a zvířat i člověka a rostlin! Možná na tohle strašlivě zapomínáme, hrabeme se podobně jako zákoníci v malicherných sporech, hledáme chyby jedni na druhých a přitom je pro nás připravena už tady ochutnávka ráje, úžasné jednoty s Bohem i jednoty Božího lidu! 
        Jak dosáhnout toho původního stavu ? Jak budeme uzdraveni v našich uschlých vztazích mezi sebou a s Bohem? Jen skrze pokoru a prosbu o lásku. Když přestaneme mít zatvrzelé srdce a zapomeneme sami na sebe, na svou vlastní důstojnost nebo uraženost, na své ukřivděnosti, na své zásluhy. Když budeme prosit o Boží lásku a moudrost, dostaneme ji. V Kristu jsou ukryty všechny poklady moudrosti i Božího poznání. Běžme tedy k němu!

        5. Už se to chystá
        Vidíme reakci oněch zákonických lidí: odcházejí pobouřeně ze synagógy. Dokonce se neštítí punktovat se s herodiány, přívrženci bezbožného krále Heroda, jen aby se toho narušitele pořádků a náboženství zbavili. Ano, chtějí ho zabít. Už tady, na začátku Ježíšovy činnosti se to chystá. Ježíše zabijí. Podsunou mu ty nejhanebnější úmysly a obviní ho i z rouhání a spolků s ďáblem! Jak strašné toto muselo pro Ježíše být! To si dokážeme uvědomit ve chvíli, kdy sami prožijeme křivé nařčení a odsouzení za dobrý čin. Však se to Ježíš snažil i vyvrátit, volal nazpět ty, kteří jej odsuzovali a nespravedlivě obviňovali. Dával jim tolikrát příležitost, aby své tvrdé srdce obměkčili tím, že se otevřou Bohu, že se otevřou lásce. Neslyšeli a nedbali a jejich úmysl Ježíše zabít se jim nakonec povedl.
        Co nám z toho plyne, je poučení, že nesmíme naslouchat žádným sirénám, nesmíme se dívat na to, jak se komu líbíme nebo ne, a činit to, co Bůh chce. Je k tomu potřeba mít jistotu svého povolání v Ježíši Kristu, jistotu, že Bůh mě miluje a i jistotu toho, že mě mé svědomí neobviňuje před Bohem. Že stojím a budu stát v milosti Ježíše Krista a On mě neopustí, ať se lidem líbit budu nebo nebudu . Ježíš nám přece řekl, že ti, kdo se budou chtít Bohu líbit, budou zakoušet protivenství. Proto se toho nelekejme. Každé charisma, tedy každý dar milosti Boží vyvolává protichůdné reakce. Jedněm,  těm pokorným, přináší záchranu, těm zatvrzelým smrt. A ti zatvrzelí kolikrát přivedli  Boží muže a ženy  na hranici, do vězení, na smrt. A kolikrát byli těmi zatvrzelými  i vrahy nábožní lidé  z Kristovy církve!  Přesně tak, jak to Ježíš předpověděl.
        Ježíš byl poslušný Boha až na smrt. Tak nás zachránil od jisté smrti a dal nám všem možnost jít cestou života. Amen.
       
POSLÁNÍ: Hlásej slovo, přicházej s ním vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej se vší trpělivostí a vyučováním.  (2.Tim 4,2) (SP)

Písně: 19, 177, 434, 633, 690

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.