Bohatý mládenec


KÁZÁNÍ NEDĚLE 18. PO SV. TROJICI 26. ŘÍJNA 2011 V TEPLÉ

Bohatý mládenec

VSTUP: Ale mně nejlépe jest přidržeti se Boha, pročež skládám v Panovníku Hospodinu doufání své, abych vypravoval všecky skutky jeho. (Ž 43,28)

ČTENÍ: Mt 19, 16-26

TEXT: Mt 6,24: Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.

     Pozemský život je cesta. Život každého člověka je cesta. Cesta od narození ke smrti, každodenní cesta od rána k večeru, od mládí ke stáří, od zrodu k zániku. Ve vztahu k Bohu však buď putujeme od Boha anebo k Bohu.
     Bohatý mládenec šel cestou k Bohu. Hledal věčný život a spasení. Proto se vydal i za Ježíšem. On dokonce poznal, že v Ježíši přišel ten zaslíbený Mesiáš. Věří, že Ježíš mu pomůže najít to, co hledá.
     Přichází k Ježíši. Padá před ním na kolena, jak to popsal evangelista Marek. Tím mu vzdává božskou poctu. Oslovuje ho: “Mistře dobrý!” Ježíš však tuto poctu nepřijímá. Ukazuje na Boha. Jakoby mladíčka brzdí. Odkazuje ho pak k vytrvalosti a poslušnosti, kterou vždycky prokazoval. Jako by mu říkal: “Já jsem nepřišel zákon zrušit, ale naplnit. Je dobré, že zákon zachováváš, avšak tvé jednání má být vedeno láskou k bližním.” To lze poznat i z přikázání, která mladému muži připomíná: “Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví, cti svého otce i matku a milovat budeš bližního jako sebe samého.”
     Mládenec je poněkud zklamán. Čekal zřejmě něco převratného, průlom do svého života. Možná chtěl nějaký zázrak. Něco, co by ho nadchlo, povzbudilo, naráz přeneslo do Boží blízkosti v té šedi, ve které pořád jen musí poslouchat. “To všechno jsem dělal, a přece nemám pokoj.”
     Ježíš se na mládence nerozhněval. Marek i Lukáš nám zapsali, že Ježíš na bohatého mládence s láskou pohleděl. Ježíši se líbil ten muž, který si oblíbil Hospodinův zákon. On ale viděl víc: “Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj statek a rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak pojď a následuj mne!”
     A potom je to už smutné. Mládenec odchází zarmoucen. Nenašel to, co hledal. Neuslyšel, co chtěl slyšet. Nestal se zázrak. Nic převratného. Jen nepříjemný nárok. Mladík odešel smutný, protože nedokázal Ježíši dát to, na čem lpěl. Šel za Ježíšem, aby něco získal, a přitom si chtěl to své ponechat. Ohražoval se, že Boha poslouchá a přikázání že zachovává. Avšak Ježíš odhalil to, co chtěl mladík zakrýt: Odhalil příčinu mužova nepokoje, nespokojenosti, pocitu vzdálenosti od Boha. Odhalil, že jeho srdce není plně odevzdané Bohu. Odhalil, komu mládenec ve skutečnosti slouží. Mladík to nepřijal. Zůstal nejen takový, jaký byl, ale byl ještě mnohem smutnější.
     Ježíš byl také smutný. Všimněme si však, že nevolá mladíka zpět. Nepřemlouvá ho, nenutí, neznásilňuje. Lituje ho: “Jak nesnadno vejde bohatý do Božího království.” Učedníci se až zděsili: “Kdo tedy může být spasen? Vždyť každý z nás na něčem lpí, každý něco má!” Ježíš na to odpovídá klíčovou větou: “U LIDÍ JE TO NEMOŽNÉ, ALE U BOHA JE VŠECHNO MOŽNÉ.”
     Tím vyslovil  naději i pro toho mládence. Člověk se neosvobodí sám. I kdyby se snad majetku vzdal, bez skutečného vnitřního osvobození to není nic platné. To vnitřní, skutečné opsvobození z našich závislostí nám může dát jen Bůh sám.
     Bohatý mladík není přímo záporná postava. Byl to muž bohabojný, poslušný a zbožný. Jeho rodiče z něj mohli mít určitě radost. Sám mladík však cítil, že mu něco schází.
     Proto běžel k Ježíši. To je jistě dobrý příklad. Při naší vyprahlosti, únavě, smutku a prázdnotě běžme také k tomu, který nám dá plnou radost a pokoj, k Ježíši. On přece pověděl: “Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a jste obtíženi, a já vám dám odpočinout.” Možná že také čekáme na nějaký zázrak. Toužíme po něčem více duchovním a hledáme to všude možně. A možná že jako ten mladík prožíváme, že to stále není ono. Naše radost není plná, pokoj se nám vždy znovu vytrácí.
     Ježíš mladíkovi pověděl, aby nepolevoval ve svém poslušném životě. Ať jde dál cestou, kterou ho vyučili otec a matka. To, co jsme přijali, naše duchovní dědictví, nemáme odhazovat jako starou veteš. Jenom je třeba, abychom to neustále znovu naplňovali pravým obsahem, láskou. Abychom to poselství Ježíšovo vždycky znovu dokázali žít. Aby byl náš život naplněn pravým životem z Boha. Aby náš slušný život nebyl jen skutkařením, na které bychom měli být pyšní, ale aby to byl lidský život žitý pro lidi.
     Chceme-li naplnit Ježíšův zákon lásky, tedy milovat Boha a bližního jako sami sebe, pak to znamená v první řadě vydat se zcela Bohu. Je-li v našem nitru jen kousíček, který bychom si chtěli nechat jen pro sebe, kousíček, který lpí na něčem nebo na někom více než na Bohu, pak je všechna naše zbožná snaha neustále hacena. Pán Ježíš dokonce říká: “Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.” Ono zde nejde jenom o peníze. Jde tu o cokoliv, o čem se člověk domnívá, že je jenom jeho, čím vládne, na čem si zakládá, co je jeho jistotou. O co se opírá ve svém životě. Mohou to být peníze, domy, pole, mohou to být i lidé, naše vzdělání, nezávislost, mohou to však být i docela bezcenné krámy, kterých se nedokážeme zbavit. Vše, na čem lpíme, čeho se nedokážeme vzdát. Člověk, který se nedokáže vzdát toho, na čem lpí a přitom říká, že patří Bohu, udělá si zakrátko z Boha modlu, která mu má pomoci, aby o ty věci, na kterých tak závisí, aby o nepřišel.
     Jakékoliv kompromisy tu jsou prostě vyloučeny. Ježíš říká jasně, že sloužit dvěma pánům nejde: Jednoho bude milovat a druhého nenávidět. V biblické řeči to znamená: Jednomu se odevzdá a druhý mu bude lhostejný.
     V dějinách církve byli muži a ženy, kteří se nebezpečí vlastnit majetek tolik lekali, že se vzdávali všeho, co měli. To ovšem stálo i na počátku reformačního hnutí. Však známe kupce Valdése, který vše rozprodal a šel hlásat evangelium. Podobně František z Assisi. Ten měl chudobu a žebrotu jako svůj program. I naši čeští bratři dávali přednost chudobě a prostotě a zpočátku ani nepřijímali do svých řad bohaté šlechtice. I když v reformaci se nikde nehlásala žebrota, ale poctivá práce. A při vzniku církve lidé prodávali své majetky, svá pole i své domy a dávali peníze církvi. Ti, kdo uvěřili v Jeruzalémě, měli na začátku všechno společné. Nikdo tam tenkrát neměl mít nouzi. Najedli se dost nezaopatření lidé, vdovy a sirotci.
     Pán Ježíš nepřišel hlásat askezi, sebetrýznění. To, co chtěl, bylo vnitřní osvobození člověka k tomu, aby ten byl ochoten vzdávat se svých věcí ve prospěch bližních, vzdávat se radostně a z lásky. Chudoba sama o sobě není zásluha. Chudoba je zlá. V našem světě je převážná většina lidí chudých, hladových, potřebných. To není Boží vůle. Proto i pro nás stále platí: “Rozdej chudým, co máš.Rozděl se s potřebným člověkem.” Bohatství také není zlé samo o sobě. Stává se však zlořečenstvím, když si je bohatec chce nechat jen pro sebe. Pak se jeho srdce zatvrzuje vůči bližnímu i vůči Bohu. Pak je až rouháním tvrdit, že mu Pán Bůh požehnal. Bohatství je požehnáním, když slouží všem. Když ho máme, pak, jak říká Pavel, jednejme, jako bychom ho neměli, tedy jako by nám nepatřilo, patří Bohu a tím mému potřebnému bližnímu. Pak nezáleží na tom, máme-li ve spořitelně tisíce anebo jen stovku v peněžence. Jde o naše srdce, které buď nelpí na těch tisících anebo lpí na té stokoruně.
     Ježíš pověděl: “Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.” Bůh nás osvobodí, abychom byli jeho radostnými dětmi a ochotnými dárci, kteří nebudou litovat, že něco darovali. A nebudou to počítat a nebudou se tím ani chlubit.

Modleme se: Pane Ježíši, vyznáváme, že jsme svázáni tolika věcmi. Vyznáváme, že se kolikrát opíráme o věci nebo o lidi více než o tebe. Avšak v našem srdci není pokoj. Svírá nás strach. Prosíme tě, osvoboď nás. Učiň z nás pokojné a radostné lidi, ktří umí dávat. Chceme záviset jen na tobě. Chceme sloužit jenom tobě. Amen.

POSLÁNÍ: Mt 5,25-34

PÍSNĚ: 164, 441, 673, 473, 678

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.