Budoucí hledáme


KÁZÁNÍ NEDĚLE DRUHÉ PO ZJEVENÍ PÁNĚ 20. LEDNA 2013 V TEPLÉ

Budoucí hledáme

INTROITUS: Hospodin praví: “Ten, kdo obětuje obět díků, ten mě oslaví.” ( Ž 50,23)

ČTENÍ: Žid. 13,7-17

TEXT: Žid. 13,14: Neboť zde nemáme trvalé město, ale toužebně hledáme to budoucí.

OSNOVA:
1. Neupínejme se na viditelné
2. Ježíš trpěl za branou
3. Vyjít = hledat budoucí domov

        1. Neupínejme se na viditelné
        Text, který dnes slouží jako základ kázání, je heslem pro r. 2013, který vybrala Jednota bratrská. Já jsem jej přečetla ve znění Studijního překladu bible, neboť se mi zdá blíže originálu než uvádí překlad ekumenický: Tam čteme: “Neboť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.” Trochu to posunuje význam. V originálu je skutečně: “Nemáme zde město zůstávající, nýbrž hledáme to budoucí.” Přičemž je zajímavé, že slova zůstávající a budoucí jsou slovní hříčkou, mají podobné znění, je to tedy taková trochu básnička. Cítíme zde, že vyhlížet a hledat je trochu něco jiného. Vyhlížet se dá pasivně, s rukama v klíně, kdežto hledat, a to usilovně hledat, to nedá člověku sedět na jednom místě.
        V dopisu Židům jde o věci kultu, náboženství. Pro křestany ze židů nebylo lehké opustit jejich náboženské obřady, oběti, tradici, která jim byla drahá, ve které byli vychováni, která utvářela od malička jejich životy. Představme si, že by nám takhle někdo řekl, že ta naše bohoslužba, jak ji vedeme, je úplně vyžilá, že nikoho neoslovuje a že bychom ji měli naprosto zcivilnit a změnit. Že bychom se třeba začali scházet jen v hospodě a bohoslužby by neměly svůj ustáleny průběh, nýbrž by byly rozhovorem, kde by každý byl aktivní, pozvali bychom i lidi z města a vůbec by to nebylo nic tak moc náboženského. Museli bychom tomu přizpůsobit i svoje zpívání a mluvení, aby nám lidé rozuměli. To by bylo asi vzbouření na vsi! Ale přesně takhle to prý začali už někde provozovat.
        Křesťané z pohanů tedy byli v takové situaci, kdy všechny oběti končily, z židovských obřadů nezbylo nic, všechno se zduchovnilo a oni neměli před očima nic, čeho by se dotkli a ujistili se, že dostávají svaté věci od Boha. To v židovství zajištovala spousta věcí, na které se mohli dívat při obřadech v chrámu, a také i maso obětovaných zvířat, které mohli jíst.
        Pisatel dopisu židům připomíná, že přece při oběti  smíření, která se konala jedenkrát do roka, se maso z obětovaného beránka nebo kozla nejedlo, nýbrž vyneslo se za hradby a tam se celé spálilo. Byla to nejdůležitější oběť roku. K této oběti přirovnal pisatel oběť Ježíšovu. Ježíš se jedenkrát obětoval a tudíž není již zapotřebí zvířecích obětí. Zajisté, při večeři Páně je nám tato Ježíšova oběť připomínána, avšak není to jedení masa obětovaného Ježíše, to bychom byli kanibalové. Chléb a víno nám připomíná tuto jedinou oběť, ano, připomíná nám ji hmatatelně a viditelně, ale není to magické působení masa obětovaného, jak to chápali židé, ale také pohané. Vzpomeňme jen na spory o jedení masa obětovaných zvířat i v Pavlových epištolách.
        Je to těžké pro židy, ale i pro nás, že ty věci kolem víry jsou, jak to říká epištola, neviditelné. Avšak ty neviditelné jsou věčné, ty viditelné pomíjející. Je tu myšleno právě na pomíjivou, dočasnou, nedostatečnou bohoslužbu s oběťmi zvířat. Nevinné zvíře umírá za hřích člověka, ale musí umírat znovu a znovu. Ježíš Kristus přinesl tuto oběť jednou provždy, neboť to byla oběť dokonalá, která přináší odpuštění hříchů a spasení každému, kdo v Ježíše věří. 
        Proto konec se vší magií, se vším falešným náboženstvím, tím, co bylo nedokonalé, tolik pozemské a viditelné, jakoby snáze dosažitelné a přece nemožné k dosažení. Teď je tu dokonalost, opravdové spasení. Je to neviditelné, ale jisté a je na to možné dosáhnout vírou.

        2. Ježíš trpěl za branou
        Z toho vyplývá, že tady na zemi není náš pravý a trvalý domov. Všechny naše milé domovy jsou jen předjímkou toho trvalého domova, který, jak jsme pověděli výše, který hledáme. Jistě je správný i ekumenický překlad, který říká, že vyhlížíme to město, které přijde. Je tím vyjádřena naše víra, naše jistota, kterou máme, když jsme uvěřili v Ježíšovu oběť. Nijak jsme si ji nezasloužili. Víme, kam jdeme, víme, jaká nás čeká budoucnost. Že to nejlepší teprve přijde. Že sice navenek hyneme, ale vnitřně se den ze dne upevňujeme v této víře. Víme, kam odcházíme.
        Toto trvalé město, trvalý domov však zároveň musíme stále znovu usilovně hledat. Je to podobné, jako když nám Ježíš říkal, že máme hledat především jeho Království. Ty věci neviditelné a věčné. Mohli bychom to říci také tak, že se těm věcem Božím máme vytrvale a soustavně věnovat a nenechat se od nich odvádět  věcmi pomíjivými.
        Jistě tedy budeme hledat věčné věci v modlitbě a Písmu, ve společenství ostatních křesťanů. Pisatel listu Židům nám však klade na srdce, že Ježíš trpěl venku za hradbami města, a že my máme také vyjít ven a nést jeho potupu. To znamená, že přijmout Ježíšovo spasení není ještě vplutí do přístavu bezpečí a radosti. Písmo nám ukazuje všemi možnými způsoby, že přijmout Ježíšovo odpuštění a spasení znamená přijmout jeho způsob života. Přijmout jeho oběť znamená dát v oběť sám sebe.
        Těžko se to poslouchá, těžko se to říká a těžko se to chápe. Raději slyšíme  útěchu, jak jsme milovaní, jak jsme v bezpečí v Božích rukou a jak nás On chrání, uzdravuje a dává, oč žádáme. Všímejme si toho však, jak to prosakuje evangelii i epištolami jako voda pískem. Utrpení Ježíšových věrných, kteří se opravdově vydali Ježíšovou cestou, je nepřehlédnutelné. Skoro bychom mohli napsat rovnítko mezi odevzdáním se Ježíši a utrpením. I kdyby byl člověk vždycky zdráv a silný jako kůň, nemine ho utrpení, vyjde-li s Ježíšem ven za bránu toho pomyslného bezpečného města, za brány pozemských jistot. Zase: adresáti věděli, co to znamená vyjít za hradby města: Byla tam pustina, lupiči, divoká zvířata. Hradby města chránily lidi před šelmami a násilníky.
        Ježíš vyšel za tyto hradby, odvážil se nebezpečí, riskoval a nakonec položil život, neboť nemiloval svůj život tak, aby se zalekl smrti, když to přineslo záchranu nám, hříšným lidem. O prvních křesťanech – mučednících – zpívá kniha Zjevení právě takto: Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti. Věděli, že zde nemají trvalé město. Vyhlíželi a hledali to budoucí, to město Ježíšovo, kde nám připravil své příbytky. Opustili to, na čem lpěli a na čem tak často až do nynějška lpíme i my. Nebáli se ztrát, neboť žili už tím, co přijde v dokonalosti na konci časů. Byli občany nebes, a proto mohli ztratit vše, co je vázalo k této zemi.
        Někdy se mi zdá, a to říkám i na svou adresu, že naše sbory jsou takovými  hradbami, v nichž se cítíme dobře a bezpečně. Nic nás tu nějak osudově neohrozí, nepřekvapí. Bohoslužby nám přinesou náboženské uspokojení, popovídáme si s milými známými a zase se nám všechno zdá hezčí, zase ten týden nějak přežijeme. Je to opravdu ona cesta našeho Pána? Vycházíme takto s Ježíšem za hradby města? Hledáme usilovně ty budoucí, neviditelné věci Božího Království? Nemámíme se jen náboženskými vzněty bez praktických dopadů?

        3. Vyjít=hledat budoucí domov
        Vyvstává tu tedy otázka: “Co bychom měli dělat? Líbí se Bohu náš život, líbí se mu můj život? Mohu udělat něco víc? A budu na to vůbec mít sílu? Vždyť už takhle to všechno, co život přináší, sotva stačím. Únava mě kosí každý večer jak trávu.”
        Tady je těžké dávat nějaké rady, pokyny, bylo by i troufalé měnit například radikálně bohoslužby a podobně. Tady si můžeme jen vyprošovat moudrost od Boha. Pán Bůh sám nám ukáže cestu, věřím tomu. Jednomu každému z nás ukáže, co by měl a mohl dělat. Co to pro jednoho každého z nás znamená vyjít s Ježíšem ven za hradby bezpečí a hledat usilovně jeho věci. Můžeme se jen dívat na Ježíše a prosit, aby nás vtahoval do svého díla. To nejdůležitější je nechat se proměnit Bohem zevnitř. Nepomohou nám akce a násilné změny bez proměny nitra. Je tu třeba, aby každý z nás zpytoval před Pánem vlastní srdce, do jaké míry ještě lpí na věcech pomíjitelných a jak mu tím protéká mezi prsty požehnání věcí Božích a nepomíjitelných. Ať každý z nás zkoumá před Pánem, zda jsme pro něho použitelní, zda jsme ochotni i ke ztrátám, zda nám jde víc o sebe než o naše bližní. Nakolik jsme ještě sobečtí, kde neprojevujeme lásku a soucit, kde se připojujeme k pohrdání a posměchu, kolik času věnujeme svým penězům, zálibám, zábavám a kolik druhým lidem…
        Odpovědí na to, co máme dělat, by tedy mohlo být: Vyjít za hradby našich dosavadních jistot a pohodlí, vyjít ze zaběhaného způsobu zbožnosti, vyjít ven z ulit našeho sobectví. Odevzdat se Bohu, i když budeme ztrácet mnoho z toho, co nám život dělalo příjemným a snadným. Duch svatý nám pak konkrétně ukáže, co a kde máme dělat právě my, ty a já. Vyjděme tedy s Ježíšem ven za hradby pozemských jistot, vyjděme s ním vstříc nadpozemským a věčným jistotám, které jedině dají našemu životu smysl a radost. Amen.

POSLÁNÍ: Ježíš řekl: “Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a vše ostatní vám bude přidáno.” (Mt 6,3)

PÍSNĚ: 42, 162, 611, 639, 623

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.