Koho povolává Bůh


KÁZÁNÍ NEDĚLE 5. PO VELIKONOCÍCH 5. KVĚTNA 2013 V TEPLÉ

Koho povolává Bůh

VSTUP: Unikli jsme jako ptáče z osidla lovců. Osidlo je protrženo, unikli jsme! Naše pomoc je ve jménu Hospodina. On učinil nebesa i zemi. (Ž 124,7n)

ČTENÍ: 1.K 1,18-31. 2,1-5.

TEXT: J 7,40-52

     Když někteří ze zástupu slyšeli tato slova, řekli, že tenhle člověk je opravdu prorok. Druzí říkali: “Toto je Kristus.” jiní namítali: “Cožpak může Kristus přijít z Galileje? Neříká Písmo, že Kristus přijde ze semene Davidova, a z městečka Betléma, odkud byl David?”
     A tak došlo kvůli němu v zástupu k roztržce. Někteří z nich ho chtěli zajmout, ale nikdo na něj nevztáhl ruku.
     Přišli biřici k velekněžím a farizeům a tito se jich ptali:”Proč jste ho nepřivedli?” Oni odpověděli farizeům: “Nikdy žádný člověk nemluvil jako on!”
     Farizeové jim odpověděli: “Copak i vy jste se dali svést k bludu? Což v něho uvěřil někdo z vládců, předních mužů či farizeů? Jen tento zástup, který nezná zákon – buď proklet!”
     Jeden z nich, Nikodemos, který přišel za Ježíšem již předtím, jim řekl: “Odsoudí náš Zákon člověka, jestliže by ho napřed nevyslechl a nepoznal, co provedl?” Odpověděli mu: “Nejsi také z Galileje? Hledej a hleď, že z Galileje prorok nemůže přijít.”

OSNOVA:
1. Dogma
2. Koho si Bůh povolává

     1. DOGMA
     Vykladači říkají, že janovská obec, ve které vzniklo Janovo evangelium, nevěděla nic o Ježíšově narození v Betlémě, jak o něm vypravují evangelisté Lukáš a Matouš. Věděli jen o tom, že Ježíš je z Nazaretu – z Galileje.Proto tolik argumentuje tím, že Mesiáš nemůže pocházet z Galileje. Neustále tady slyšíme, že z Galileje nemůže pocházet žádný prorok, natož Mesiáš. “Z Galileje prorok nepovstane:” Tak znělo jejich dogma, jejich vyznání. Nemáme to ani nikde v bibli, bylo to jejich přesvědčení, jakási tradice, přísloví, které je určovalo a ve kterém zůstávali uzavření a bez pravého poznání Mesiáše.
     Galilea na sever od Judska byla zvána Galileou pohanů. Již za krále Šalomouna se do Galileje stěhovalo mnoho cizinců. Když Galileu dobyli v 7.st. př.Kr. Asyřané, mnoho obyvatel bylo přesídleno do Asýrie a v Galileji se usídlili Asyřané. Teprve asi v 2.st. př.Kr. se Galilea dostala zpět do židovských rukou. Judské obyvatelstvo se dívalo na Galilejce s opovržením, o čemž svědčí právě ono přísloví.
     Je zvláštní, že takové podobné průpovídky, přísloví, řekněme i dogmata, která nemají ani žádný biblický podklad, a nezakládají se na pravdě, nás, lidi, dovedou určovat silněji než Boží slovo, než víra v Boží moc, v Boží jednání. Ať už myslíme na určitá přísloví, takzvanou lidovou moudrost, anebo na soud, který vyslovíme o skupině lidí, nebo o nějakém člověku. Jednou se to řekne – a bývá to většinou velmi negativní výpověď, a hned se toho lidé chytí, opakují to a nejen opakují, ještě to vylepšují a přikrášlují, takže se z takové výpovědi stane pomluva, pak fáma a nakonec dogma, člověk nebo lidská skupina už má cejch a už jsme s tím hotovi jednou provždy.
     Takovými příslovími a dogmaty mohou být výpovědi typu: “Už jeho otec byl blázen.” “Všichni cikáni jsou zloději.” “Všichni letničníjsou na peníze.” ” Jaká matka, taková dcera.” “Všichni Češi jsou závistiví.” “Všichni Američané jsou hloupí.” “Ten stejně skončí v kriminále.”
     Mohla bych pokračovat velmi dlouho. Negativních průpovídek, které vypadají tak nevinně, je nekonečně. Avšak za zdánlivou nevinností se skrývá ďáblovo semeno. Semeno opovržení, nenávisti, zloby. Té lidské nepochopitelné touhy druhého ponížit a sám se tak zaskvít v dobrém světle. Ta ohavná radost z cizího selhání, zlá touha, která pase po vině bližního, sudičství, které se rovná proklínání a soud, který vyneseme nad druhým, soud, který uštkne jako jedovatý had.
     Četla jsem o jednom korejském evangelistovi, který měl velký dar uzdravování a vymítání démonů, který byl však velmi pokorný. Na připomínku toho, aby o nikom neříkal žádnou kritiku, si dával i při kázání pod jazyk kamínek.
     Zlé výroky, které zevšeobecňují a zavrhují, se mohou stát překážkou naší víry a ještě hůř – mohou se stát překážkou i druhým, když budeme o lidech vynášet své soudy.
     Hleďme, co takový soud vynesený předními muži a velekněžími způsobil. Mnoho farizeů a zákoníků a předních mužů zůstalo uzavřeno spáse, která k nim přicházela v Ježíši Nazaretském. Nikodéma, který byl otevřenější, napomínají, aby se chytil Písma, avšak sami se jím neřídí. Nikodém připomíná: “I zákon říká, že než nad někým vynesete soud, musíte nejprve  a vyslechnout dva nebo tři svědky.” Přední muži a velekněží proklínají lid, který Ježíši věří, aniž by se tou záležitostí skutečně, pokorně, do hloubky zabývali.

     2. KOHO SI BŮH POVOLÁVÁ
     Bůh si však k sobě zve právě ty proklínané, bezejmenné prosté lidi, kteří dle velekněží a zákoníků neznají Zákon ani tradici, a Zákon porušují, a proto, dle jejich mínění, přicházejí na Judsko takové pohromy.
     Dokonce biřici, chrámová stráž, kterou velekněží poslali, aby Ježíše zatkla, se vrací bez Ježíše. I jí se dotkla Boží moc, která vycházela z Ježíšových slov, když učil v chrámu. Když jim zasliboval Ducha svatého, který z nich poplyne jako řeka. Říkají: “Nikdy nikdo neučil tak, jako on.” Ne že by snad Ježíš byl tak originální, že by byl tak úžasně výmluvný, že by měl vynikající řečnické vzdělání a byl vyučen v tom, jak oslnit lidi. Jeho slova jsou obyčejná a prostá. Některá jeho podobenství jsou dokonce známá – on je používal a přetvářel, aby na nich ukazoval tu nejvyšší pravdu. Aby lidem víc přiblížil Boží lásku a slitování. Jeho slova však v sobě měla moc. Boží moc.
     Podobně o tom svědčí apoštol Pavel. Nepřišel do Korintu hlásat Boží slovo nadnesenými slovy nebo moudrostí. Jeho slova se opírala o jeho víru v Ježíše Krista a o Boží moc, která v něm byla a vylévala se jako ty zaslíbené potoky živé vody, ze které se mohli napít Židé i pohané. Bylo to slovo, které působilo víru ne lidským uměním a moudrostí, nýbrž Boží mocí. Skrze to slovo působil Bůh, jeho láska, takže lidé zázračně uvěřili v Boha, a v Ježíše Krista jako svého Zachránce.
     Podivné, že Ježíše nepoznávají ti, kteří tak dokonale znali Zákon, zabývali se jím neustále a toužili zachovávat Boží příkazy. Lid, který neuměl ani číst  a Zákon Boží pořádně neznal, Ježíše přijímá a poznává v něm Mesiáše. Jak proradné je lidské srdce! Tam, kde se člověk tolik snaží, může snadno vklouznout pýcha na to snažení. Člověk pošetile začne na svou snahu a píli spoléhat. Zapomene, že i to, že se může snažit, je jenom darem Božím. Vždyť Bůh je Dárcem už vůbec toho, že tu jsme, že žijeme. Musíme si dávat neustále pozor, abychom ve své práci, ve svém snažení, ve svém běhu víry nezpyšněli, nestavěli se do role těch “lepších a slušných” lidí, kteří mají právo všemi ostatními, méně snaživými a méně výkonnými pohrdat a všude je ostouzet. Proto ten, kdo si je vědom svých slabostí a nedostatků, je daleko blíž Boží milosti než ten, kdo ve svém snažení vlastně staví sám na sobě a doufá jen v sebe.
     To platí o našem vztahu ke světu, k nevěřícím lidem, ale platí to i pro naše společenství v církvi. Jak snadno poukazujeme na ty druhé, že toho málo dělají, že jsou špatní. Zapomíná se i v církvi na to, že jsme různí. Jak to říká Pavel: Jsme různé údy téhož těla. Nemají všichni stejné schopnosti. Co je pro jednoho dřinou a životním úspěchem, je pro druhého hračkou. Proto nemáme soudit, jak říká Ježíš. To nám nepřísluší. Změňme pohled na druhé. Nemysleme si o nich hned to zlé, ale spíše to dobré. Neskrbleme chválou a uznáním, to každého povzbudí, kdežto kárání a výčitky lidi spíše zatvrdí. Povzbuzujme se navzájem k dobrým skutkům, ale ne bičem, nýbrž láskou a vzájemnou úctou.
     Pak se budou dít velké věci. Bůh a jeho moc se bude projevovat v našich životech i v životech těch, na kterých nám záleží a za které se modlíme. Pak se otevřou dveře požehnání a Duch svatý se bude vylévat jako řeka životodárné vody.

     Modleme se: Ježíši, přijď, Ty svatý a nevinný, Ty za nás a za naše hříchy obětovaný, přijď mezi nás, přijď do našich srdcí, vylévej svého svatého Ducha, ať nás ovládne láska a zmizí pýcha, nadutost a všechno opovržení, které cítíme vůči komukoliv. Prosíme, pokoř nás a učiň z nás své sluhy, věrné a radostné, láskyplné a tiché, odvážné a plné Boží moci. Amen.

POSLÁNÍ: Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. (Ř14,13)

PÍSNĚ: 168, 437, 690, 689, 487.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.