Abychom nezaspali


KÁZÁNÍ NEDĚLE  14. PO SV. TROJICI 1. ZÁŘÍ 2013 V TEPLÉ

Abychom nezaspali

INTROIT: Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha vypovídá o díle jeho rukou. Den dni vylévá řeč, noc noci sděluje poznání. (Ž19, 1-3)

ČTENÍ: Mt 25, 14-30

TEXT: Mt 25, 29: Neboť každému majícímu bude dáno a bude přidáno, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.

OSNOVA:
1. Nezaspat mezidobí
2. Ježíš dal dary
3. Majícímu bude dáno

        1. Nezaspat mezidobí
        Všechna podobenství v kp. 25. Mt. evangelia vypravují o tom, jak to bude na konci časů a jak se my máme chovat, než to nastane, než přijde Ježíš podruhé na zemi ve slávě. Říkáme tomu mezidobí. Mezičas mezi prvním a druhým Kristovým příchodem. Křesťané první generace se domnívali, že druhý Kristův příchod nastane ještě za jejich života, avšak postupně poznávali, že to tak být nemusí. Že ta doba, než Kristus přijde pro své věrné, může být také velmi dlouhá. Dlouhá jako v tom našem podobenství, kdy každý ze sluhů měl svěřen majetek, se kterým měl podnikat. Na to potřeboval čas. A tak Ježíš vypráví o sluhovi, kterému bylo svěřeno pět hřiven, druhému dvě a třetímu jedna hřivna. Hřivna či talent, to bylo prý 36 kg stříbra, na peníze přepočteno 9 tis. římských denárů. Jeden denár byla denní mzda dělníka. Byla to tedy slušná suma, kterou každý sluha obdržel. Ten, který dostal pět hřiven, zdvojnásobil svým podnikáním svěřený majetek, stejně tak druhý, ale ten třetí peníze zakopal a nedělal nic. Při příchodu pána byli pochváleni pilní a podnikaví sluhové, kdežto ten třetí byl zavržen. Nic nepomohlo, že se vymlouval na strach před pánem. Tím jen zakrýval svou lenost. Pánovy peníze nejen že nezúročil, nýbrž je zakopáním zbavil ceny. Zakopány jako by ty peníze nebyly, nemohly se nikde “okotit.” Zakopáním svěřeného majetku zbavil se tak třetí sluha veškeré odpovědnosti a, jak říkají v komentáři Kraličtí, “po žádostech těla odešel, nekonal věrně své povinnosti a propůjčené dary skrýval.” Nakonec nemá v ruce nic, i to, co se domníval, že má, bylo mu odňato a dáno tomu, kdo byl pilný a věrný v díle.
        Doba, kterou nám Bůh dává jako lhůtu k práci na jeho díle, se sice může zdát dlouhá, ale není neomezená. Jiná podobenství téhož ražení ukazují na náhlost a nenadálost Kristova příchodu. Zastihne-li nás v zahálce, bude s námi zle, tak jako bylo zle tomu třetímu, neužitečnému sluhovi. Marně potom skřípal zuby.

        2. Ježíš dal dary
        Kraličtí hovoří o hřivnách či talentech, že jsou to dary Ducha svatého, které jsou nám svěřeny, abychom je rozmnožovali, abychom jimi sloužili k Boží slávě a sobě i jiným ke spasení. Také my mluvíme o tom, že má někdo talent, nadání – k malování, ke sportu nebo matematice. Proč ne. Vše, co máme, jsou nakonec jen dary. Nemáme nic, co bychom nebyli dostali, jak píše ap. Pavel Korinťanům. Co máme, tím máme sloužit svým bližním. Potom je to k Boží slávě a nám ke spasení. Darem Boží milosti mohou tedy být dary přirozené, je tím dar víry a dary Ducha svatého k práci na vzdělávání církve, sboru.
        Tomu dobře rozumíme, avšak je mnoho lidí, kteří se domnívají, že nijak obdarováni nejsou, a proto nemohou ničím k Božímu dílu ve světě přispět. Kraličtí zase vtipně říkají: “Sluha, který zakopal hřivnu, se podobá líným lidem, kteří říkají: “Pane, víme, že jsi člověk přísný”. Tak rouhavě a bezbožně mluvívají: “Těžká a neužitečná věc je Bohu sloužit! Nemáme na to, nemáme dary, stejně budeme zatraceni, nemůžeme nic udělat, nic si nevymodlíme, nic z Božího slova nevyčteme a jestli jsme vyvoleni, stejně budeme spaseni.” Na to opět Kraličtí odpovídají: “Nemají výmluvy ti, kdo tráví svůj život v zahálce.”
        Všichni jsme obdarováni, jestliže můžeme chodit, mluvit, žít, každý z nás má nějaký dar, kterým může druhému posloužit. Každý může ozářit ten koutek, kde žije, jak zpívá jedna stará píseň. Ozářit ho láskou, to znamená něco pro druhého udělat, povzbudit ho, být s ním. Necháváme-li se vést láskou, pak jistě víme,co bychom měli udělat.
        Dílo Boží se ovšem neomezuje jen na práce ve sboru, v církvi, Boží dílo se koná v celém světě, a tak na každém místě, kam nás Bůh postavil a my věrně a poctivě děláme svou práci, přispíváme k tomu dílu.
        Nedávno jsme vedli rozhovor o tom, že někteří lidé dostanou za svou práci tak málo zaplaceno, že jim na živobytí zbyde přesně tolik, kolik by jim zbylo, kdyby žili jen ze sociálních dávek, a že tedy ti lidé se raději válí doma a jsou na dávkách, než by někam jezdili a pracovali. Jenže práce je vlastně Boží dar i přikázání. V takových případech jde o to, jak chce člověk svůj život prožít a zhodnotit a rozmnožit své dary. I když dostává malou mzdu, přece jen pracuje, má svoji důstojnost, dává příklad svým dětem a nějak přispívá svým dílem k dobrému životu všech.  Je zlé, když lidé pracují jen pro peníze, což se tolik rozmohlo v dnešní době. O mnoha zaměstnáních se hovoří jako o povolání a vždy se nějak předpokládalo, že kdo koná své povolání, ten nehledí tak moc na to, kolik za to dostane peněz. Kdybychom ovšem dokázali všichni brát zaměstnání jako povolání, jako službu druhým, bylo by nám mnohem lépe. 
        Kraličtí ovšem hojně citují apoštola Pavla, který mluví o darech Ducha svatého. Jimi máme sloužit a rozhojňovat je tak v službě církvi. Pavel mluví např. o daru apoštolství, prorokování, pastýřství, učitelství. Církev od počátku rozpoznávala tyto dary a dávala lidem možnost, aby je uplatňovali bez ohledu na postavení, které měli ve splečnosti. Všímejme si, čím jsou obdarováni naši bratři a sestry a povzbuzujme je ke službě církvi, sboru. Protestantské církve navázaly na apoštolskou praxi a uplatňovaly službu tzv.laiků, tedy lidí, kteří nebyli přímo odděleni ke službě církvi. Je určitě obživením pro život sboru, jestliže se na bohoslužbě a jiných shromážděních podílejí i jiní lidé než jen farář či farářka. Nejde o to, aby se farář “ulil”, ale o to, že sbor je přece místem, které patří nám všem. Není to divadlo, kam přicházejí jednou za týden věřící, aby si vyslechli kázání jednoho “šoumena či šoumenky”, který se snaží, až se z něho pot leje a nohy se mu třesou, aby své posluchače nějak zaujal. Shromáždění mají být naší společnou oslavou Boha. Proto např. i společně zpíváme, a nečekáme, že nějací profesionální zpěváci nám naše chorály odborně zazpívají. Na to máme pěvecký sbor, tam zpívají ti, kdo jsou k tomu zvlášť obdarováni.
        Tedy vše, co dostáváme, máme nechat zase jakoby plynout z našich rukou dál. K našim bližním, k jejich dobru. Tak je oslaven Bůh a nám to slouží také k dobrému. Neboť…

        3. Majícímu bude dáno
        Majícímu bude dáno a přidáno, říká Ježíš. Kdo bude shledán věrným ve službě, toho bude čekat ještě něco mnohem lepšího, než si vůbec kdy dovedl představit. Ježíš tu myslí na nebe, na jeho dokonalost, na blízkost Boží, radost, jakou zde na zemi nemůže zakusit. Zde vše dostáváme jako závdavek, radosti nebeské i pozemské jsou jen ochutnávkou toho, co přijde na konci. Nejsme schopni  něco takového popisovat, líčit nebeské radosti, které dostaneme jakoby odměnou za naši věrnou práci, při které kolikrát i zakoušíme bolest, a jako sluhové Boží ani nejsme nikým pochváleni a dokonce můžeme být i pronásledováni. Vypadá to jako odměna, což jakoby boří dogma o spasení pouhou vírou na základě teologie ap. Pavla. Ono to ale platí. Pověděli jsme přece, že vše, co dostáváme, je dar. Nezasloužená milost, za kterou smíme být vděčni. Apoštolové se dokonce dovedli radovat, že byli zbičováni a uvězněni pro Ježíše. To je zřejmě cesta, kudy se máme brát, a potom se nebudeme dívat za sebe, co jsme vykonali, ani na sebe, jací jsme svatí a dokonalí. Pokud bychom propadli takové zbožné sebestřednosti, minuli bychom se s cílem, stalo by se nám vše jen záslužnictvím a skončili bychom v úzkosti a tvrdosti vůči druhým. VDĚČNOST je klíčem k dobrému životu. Vděčně přijímat a radostně dávat. Vždyť sám Bůh je láska, která se nám dává, a proto také my můžeme dávat. Amen.

Modleme se: Bože, lásko, děkujeme za všechno, co máme, čím vládneme. Děkujeme za dar práce, za dar odpočinku, za dar víry, za  Ducha svatého a jeho dary, za dar církve i našeho místního společenství. Děkujeme i za chvíle nemohoucnosti, bolesti, i za dar uzdravování, za dar lidí, kteří o nás v naší nemoci pečují, děkujeme za  společenství všech lidí. Dej nám vidět vzácná Boží stvoření s jedinečným obdarováním v každém člověku, neboť před tebou není nikdo bezcenný. Prosíme tě pro Krista Pána, amen.

POSLÁNÍ: Jsme-li Božími dětmi, jsme i dědici, dědici Boží a spoludědici Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni. (Ř8,17)

PÍSNĚ: 19, 217, 687, 679, 700.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.