Bůh plní své sliby


KÁZÁNÍ DRUHÉ NEDĚLE ADVENTNÍ 8. PROSINCE 2013 V TEPLÉ

BŮH PLNÍ SVÉ SLIBY
INTROITUS: Hle, dívka otěhotní, porodí syna a dá mu jméno Immanúel, to jest Bůh s námi. (Iz 7,14)
ČTENÍ: Luk 1,26-38
TEXT: Lk 1,37: Neboť u Boha není nic nemožného. (E)
Neboť nebude nemožné u Boha žádné jeho slovo / věc. (ř)
OSNOVA:
1. Jak si Bůh vybírá
2. Bůh si tě použije
3. Bůh plní své sliby
1. Jak si Bůh vybírá
Podíváme-li se do bible, jaké lidi si Pán Bůh vybírá pro uskutečnění svých plánů, tedy jsme udiveni. Od počátku jsou to lidé nepatrní, chudí, ba všelijak problematičtí. Sám David, král, Ježíšův předek, byl postavou problematickou. Do dějin sice pak vešel jako prototyp krále, jakého chtěli lidé vidět v Mesiáši, ale tento král byl původem pastýř ovcí, lapka, později dokonce zcizoložil a vraždil. Přesto jeho jméno David nebo Dódím znamená miláček, tedy miláček Boží.
Marie byla dívenka dvanácti až čtrnáctiletá – v tom věku se tenkrát dívky vdávaly – ostatně je tomu tak mnohde v Orientu dodnes. Snad v těle vyspělá, s duší však ještě dětskou dokázala tato prostinká dívka, která zřejmě nedovedla ani číst a psát, projevit velkou odvahu a víru. Mesiášova matka byla dívka, dívenka, přesně tak, jak to předpověděl prorok Izaiáš. Mladičká dívka počne a porodí syna. Dají mu jméno Immanuel. To jest Bůh s námi.
Anděl Gabriel říká Marii: “Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš”, hebrejsky Jehóšúa, to znamená Bůh je spása. Toto jméno nebylo neobvyklé v lidu Izraele. Je to starozákonní Jozue, Jošua. Dávalo se chlapcům stejně jako Josef či Jákob nebo Abraham nebo Izák. Zde však význam toho jména je předznamenáním života toho zvláštního dítěte, které se narodí nepatrné dívence: Jeho život bude spásou pro všechny lidi. On bude naplněním, dokonalým naplněním toho očekávaného davidovského krále. On se již nebude projevovat tak, jako bývalí izraelští králové, kteří vládli silou své autority a zbraní. Tento král přichází od Boha samého, je z Boha, je mu podoben jako syn Otci, a proto jeho vláda bude vládou lásky. A protože vládou lásky, tedy i oběti. Tak získá navždy převahu nad vším zlem, nad všemi královstvími a despociemi světa.
Všimněme si znovu: Kdykoliv Bůh zasahoval do dějin, protože plnil své sliby, vybíral si pro jejich realizaci lidi nepatrné, pokorné a i problematické. I Marie byla problematická pro své okolí: Vždyť čekala nemanželské dítě. Dříve to byly synové neplodných matek, kteří se zázračně narodili v čase, kdy už se zdálo, že je všem nadějím konec. Také Ježíšův předchůdce, o půl roku starší Jan, hebrejsky Jochanan – což znamená Bůh je milost, syn Alžběty – ženy v klimakteriu a starého kněze Zachariáše je takovým zázračným dítětem, který má svoje místo v uskutečňování dějů záchrany: Je podle antického zvyku hlasatelem Ježíšova příchodu. Ve starověku tzv. hlasatelé běhávali a volali po městě: “Přijíždí k vám král!” To byla úloha Janova. Tento zázrak – těhotenství neplodné Alžběty – má přesvědčit zaskočenou a zmatenou dívenku Marii, že pro Boha není nic nemožného. Porodí-li dítě žena neplodná, porodí i ta, jež nepoznala muže.
2. Bůh si tě použije
Evangelista Lukáš chce tu zdůraznit mimořádnost Ježíše, kterého posílá Bůh na svět. I u mnohých králů se tradovalo, že jejich matky byly panny. Je tu jeden cíl: Zdůraznit, že už od počátku to byli vyvolení muži už od mateřského lůna. Můžeme směle dát stranou jakékoli biologické spekulace. Byly by směšné, neboť se může skutečně fyziologicky stát, že otěhotní i panna. A není to přitom panna Marie. Může biologicky otěhotnět i panna a nemusí na tom být vůbec nic zázračného a ani čistého. Evangelista nic takového nelíčí, on chce pouze povědět, že Ježíš je ten, který byl Bohem zaslíben už proroky. Přišel v čase, který chtěl Bůh a narodil se té dívce, kterou si Bůh vyvolil. Nic se mu nevymklo z ruky, ačkoliv to bylo tak velmi podivné, ba podezřelé, to Mariino početí před svatbou. Ukazuje jednak na mimořádnost té situace, neb je tu při díle sám Bůh. A pak v nás má tento příběh vzbudit úžas, že Bůh plní, co slíbil. Není to zde už žena po přechodu, ale mladičká dívenka, přehlížená stejně jako žena neplodná. A přece i jí platí andělův pozdrav: “Buď zdráva!” Anebo také: “Raduj se!” Byl to obvyklý pozdrav jako když my řekneme: “Dobrý den.” To je pěkný pozdrav. Může znamenat, že přejeme dobrý den, anebo že druhého přesvědčujeme: “Jaký to je dobrý den!” Tak i ten obvyklý pozdrav: “Raduj se!” je tu použit, poněvadž je opravdu důvod k radosti. A Marie se má radovat navzdory svému zmatku: “Bůh ti udělil milost! Bůh si tě vybral! Budeš matkou Mesiáše! Božího Syna! Ty, malá dívenko! Žádná jiná, vážená matrona, ale ty, jen ty jsi vybrána.”
Toto mluví i k nám: “Radujme se! Jsme milostí zahrnuti, neboť jsme mohli ve svém srdci uhostit Spasitele, syna Božího Ježíše! Ty, kdo truchlíš, ty, kdo se zlobíš, ty, kdo se cítíš zklamaný, ty, kdo se cítíš nepatrný a Bohem zapomenutý: Raduj se! Pán s tebou, nalezl jsi milost u Boha, když jsi směl přijmout Ježíše. Pohleď na ty, kdo ještě nedávno seděli ve stínu smrti a neměli žádnou naději. Dnes jsou šťastni, neboť nalezli spásu. Proto i ty přijmi Boží milost a raduj se! I tebe si chce Bůh použít pro své plány spásy světa. Jsi-li dítětem Božím v Kristu, jsi-li částí jeho těla zde na zemi, máš také svůj úkol, své poslání a navzdory těžkostem anebo právě v nich máš nést v sobě to, co bylo počato Duchem svatým, aby to rostlo a aby z tebe vycházelo dál jako světlo pro ty kolem tebe.”
3. Bůh plní své sliby
U Boha není nic nemožného. To se ukazuje právě a nejvíc tam, kde je patrná lidská slabost a nedostatečnost. Jak úžasná je Boží moudrost, volá apoštol Pavel, když vidí, jaké si Bůh vybírá lidi pro naplnění svých slibů. I lidé v církvi jsou slabí, jsou při nich mnohé hříchy a pády, a přece si je Bůh povolává do svých služeb. Přetvořuje si slabochy a samolibé, naivky i lidi světem protřelé, přetvořuje si je pro svou věc, rodí se v nich nové lidství působením Ducha svatého. A oni všichni, všichni ti, kteří se nechali namluvit svatým Hospodinem, klanějí se Bohu a říkají mu, tak jako dívčička Marie: “Staň se mi podle tvého slova. Jsem tvůj otrok, tvá otrokyně.” Je to zázrak zázraků, zázrak nového narození, kdy se lidé nerodí podle těla, ale rodí se z Ducha svatého, z Boha. Pak si je Bůh používá pro své dílo ve světě, pro to, které začal ten, jehož přijala dívka Maria. Používá si je, aby se skrytě, ale jistě, uskutečňovalo Boží království ve světě.
Kdo věděl o děvčátku, které otěhotnělo a přivedlo na svět v malém městečku Betlémě, navíc někde za městem, ve stáji, na svět malé dítě? Takových byly tisíce. A přece se narodil tentokrát Ten, který byl Bohem před věky zaslíben, ten, který, jak první církev už vyznávala, byl s Bohem od věků, sestoupil z nebe a stal se člověkem, aby se k nám přiblížil, a dokonce trpěl strašnou smrtí, aby nás vykoupil z otroctví hříchu a věčné smrti.
Kdo dnes ví o Kristových věrných, kteří den co den kráčejí v poslušnosti za Bohem, kdo ví o těch, kteří jsou i dnes mučeni a zabíjeni a všelijak pronásledováni, protože slouží Kristu Pánu! A přece jejich krev a utrpení je i dnes lékem pro tento strašně nemocný svět.
Bůh plní své sliby: To neplatí jen pro narození Mesiáše. Tím to začalo, zjevně začalo pro celý svět, pro celý kosmos: Bůh své sliby splnil a ještě splní: To je radost. Proto se radujme, sestry a bratři, tohoto dne, který Pán učinil! Bůh své sliby, které nám dal i ohledně budoucnosti, splní.
Někdo si představuje, že když je tedy splní, tak ať mu honem nadělí hodně peněz a zdraví a vůbec dobré bydlo. Jenže to bychom pak neměli víru, ale pavíru, ba pověru. Takhle věří pohané: Přinesu božstvu nějakou oběť – modlitbu nebo kousek od oběda – a on mi zajistí štěstí a blahobyt. Jejda, kolik je v nás téhle pověry! Všichni to v sobě máme mírou hojnou! Jako bychom ani nikdy bibli nečetli.
Nu, podívejme se zpět na dívenku Marii: Je krásné, co řekla: “Jsem Boží otrokyně. Ať se to při mně stane tak, jak Bůh řekl.” Jenže co ji pak čekalo? Ostuda, potíže, musela počítat i s kamenováním! A ona, tahle napůl ještě holčička, to řekla, odhodlaně a odevzdaně: “Jsem Boží otrokyně.”
Pověděli jsme, že Ježíš přišel z nebe, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu a tím věčné smrti. Vycházíme z otroctví tmy a vcházíme do světla, a stáváme se sluhy tohoto světla: lásky, spravedlnosti, pokoje, tichosti, odevzdání i odvahy Boží. Už tu není místo pro naše vlastní choutky, přání, pro naši vůli! Ne, nejsme loutky, my víme, co činíme, stejně to věděla i Marie. Vědomě se stáváme otroky Krista. To je však velice osvobozující! Proto: Radujme se, raduj se, sestro, raduj se, bratře! Všechno, co prožíváme, je z Boží ruky, vše nám má posloužit, abychom byli zcela jeho. Už tu není místo na nějaké pokukování po nevěřících, kterým se třeba daří lépe než nám. My jsme Boží otroci, a proto se nebudeme bát.
Neboť co Bůh slíbil, to také splní. Jednou bude celá země naplněna známostí Boží. Jednou bude vše nové a dobré. Ježíš to tu začal – ale všimněme si – začal to obětí svého života – od jeslí ve stáji až po kříž. My ho máme následovat, jestliže jsme mu přísahali ve křtu věrnost. Ještě nejsme u cíle, ještě jsme na staveništi Božího královsví. Kristus položil základy, tak nereptejme, ale spolu s Duchem svatým stavějme Boží dům v tomto světě, a na rtech mějme Mariino: “Ať se mi děje podle tebe, Bože: JSEM, TVŮJ SLUHA, TVÁ SLUŽKA.” Radujme se u toho, radujme se, i když to bude někdy těžké, ba přetěžké, neboť jsme nalezli milost u Pána a co On nám slíbil, to také splní a na to se můžeme spolehnout, na to se můžeme těšit. Amen.
POSLÁNÍ: Bůh nás podle zaslíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista, ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu. (Ef 1,5n)
PÍSNĚ: 261, 119-XII, 377, 264, 259.

KÁZÁNÍ DRUHÉ NEDĚLE ADVENTNÍ 8. PROSINCE 2013 V TEPLÉ

Bůh plní své sliby

INTROITUS: Hle, dívka otěhotní, porodí syna a dá mu jméno Immanúel, to jest Bůh s námi. (Iz 7,14)

ČTENÍ: Luk 1,26-38

TEXT: Lk 1,37: Neboť u Boha není nic nemožného. (E)

Neboť nebude nemožné u Boha žádné jeho slovo / věc. (ř)

OSNOVA:

1. Jak si Bůh vybírá

2. Bůh si tě použije

3. Bůh plní své sliby

1. Jak si Bůh vybírá

Podíváme-li se do bible, jaké lidi si Pán Bůh vybírá pro uskutečnění svých plánů, tedy jsme udiveni. Od počátku jsou to lidé nepatrní, chudí, ba všelijak problematičtí. Sám David, král, Ježíšův předek, byl postavou problematickou. Do dějin sice pak vešel jako prototyp krále, jakého chtěli lidé vidět v Mesiáši, ale tento král byl původem pastýř ovcí, lapka, později dokonce zcizoložil a vraždil. Přesto jeho jméno David nebo Dódím znamená miláček, tedy miláček Boží.

Marie byla dívenka dvanácti až čtrnáctiletá – v tom věku se tenkrát dívky vdávaly – ostatně je tomu tak mnohde v Orientu dodnes. Snad v těle vyspělá, s duší však ještě dětskou dokázala tato prostinká dívka, která zřejmě nedovedla ani číst a psát, projevit velkou odvahu a víru. Mesiášova matka byla dívka, dívenka, přesně tak, jak to předpověděl prorok Izaiáš. Mladičká dívka počne a porodí syna. Dají mu jméno Immanuel. To jest Bůh s námi.

Anděl Gabriel říká Marii: “Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš”, hebrejsky Jehóšúa, to znamená Bůh je spása. Toto jméno nebylo neobvyklé v lidu Izraele. Je to starozákonní Jozue, Jošua. Dávalo se chlapcům stejně jako Josef či Jákob nebo Abraham nebo Izák. Zde však význam toho jména je předznamenáním života toho zvláštního dítěte, které se narodí nepatrné dívence: Jeho život bude spásou pro všechny lidi. On bude naplněním, dokonalým naplněním toho očekávaného davidovského krále. On se již nebude projevovat tak, jako bývalí izraelští králové, kteří vládli silou své autority a zbraní. Tento král přichází od Boha samého, je z Boha, je mu podoben jako syn Otci, a proto jeho vláda bude vládou lásky. A protože vládou lásky, tedy i oběti. Tak získá navždy převahu nad vším zlem, nad všemi královstvími a despociemi světa.

Všimněme si znovu: Kdykoliv Bůh zasahoval do dějin, protože plnil své sliby, vybíral si pro jejich realizaci lidi nepatrné, pokorné a i problematické. I Marie byla problematická pro své okolí: Vždyť čekala nemanželské dítě. Dříve to byly synové neplodných matek, kteří se zázračně narodili v čase, kdy už se zdálo, že je všem nadějím konec. Také Ježíšův předchůdce, o půl roku starší Jan, hebrejsky Jochanan – což znamená Bůh je milost, syn Alžběty – ženy v klimakteriu a starého kněze Zachariáše je takovým zázračným dítětem, který má svoje místo v uskutečňování dějů záchrany: Je podle antického zvyku hlasatelem Ježíšova příchodu. Ve starověku tzv. hlasatelé běhávali a volali po městě: “Přijíždí k vám král!” To byla úloha Janova. Tento zázrak – těhotenství neplodné Alžběty – má přesvědčit zaskočenou a zmatenou dívenku Marii, že pro Boha není nic nemožného. Porodí-li dítě žena neplodná, porodí i ta, jež nepoznala muže.

2. Bůh si tě použije

Evangelista Lukáš chce tu zdůraznit mimořádnost Ježíše, kterého posílá Bůh na svět. I u mnohých králů se tradovalo, že jejich matky byly panny. Je tu jeden cíl: Zdůraznit, že už od počátku to byli vyvolení muži už od mateřského lůna. Můžeme směle dát stranou jakékoli biologické spekulace. Byly by směšné, neboť se může skutečně fyziologicky stát, že otěhotní i panna. A není to přitom panna Marie. Může biologicky otěhotnět i panna a nemusí na tom být vůbec nic zázračného a ani čistého. Evangelista nic takového nelíčí, on chce pouze povědět, že Ježíš je ten, který byl Bohem zaslíben už proroky. Přišel v čase, který chtěl Bůh a narodil se té dívce, kterou si Bůh vyvolil. Nic se mu nevymklo z ruky, ačkoliv to bylo tak velmi podivné, ba podezřelé, to Mariino početí před svatbou. Ukazuje jednak na mimořádnost té situace, neb je tu při díle sám Bůh. A pak v nás má tento příběh vzbudit úžas, že Bůh plní, co slíbil. Není to zde už žena po přechodu, ale mladičká dívenka, přehlížená stejně jako žena neplodná. A přece i jí platí andělův pozdrav: “Buď zdráva!” Anebo také: “Raduj se!” Byl to obvyklý pozdrav jako když my řekneme: “Dobrý den.” To je pěkný pozdrav. Může znamenat, že přejeme dobrý den, anebo že druhého přesvědčujeme: “Jaký to je dobrý den!” Tak i ten obvyklý pozdrav: “Raduj se!” je tu použit, poněvadž je opravdu důvod k radosti. A Marie se má radovat navzdory svému zmatku: “Bůh ti udělil milost! Bůh si tě vybral! Budeš matkou Mesiáše! Božího Syna! Ty, malá dívenko! Žádná jiná, vážená matrona, ale ty, jen ty jsi vybrána.”

Toto mluví i k nám: “Radujme se! Jsme milostí zahrnuti, neboť jsme mohli ve svém srdci uhostit Spasitele, syna Božího Ježíše! Ty, kdo truchlíš, ty, kdo se zlobíš, ty, kdo se cítíš zklamaný, ty, kdo se cítíš nepatrný a Bohem zapomenutý: Raduj se! Pán s tebou, nalezl jsi milost u Boha, když jsi směl přijmout Ježíše. Pohleď na ty, kdo ještě nedávno seděli ve stínu smrti a neměli žádnou naději. Dnes jsou šťastni, neboť nalezli spásu. Proto i ty přijmi Boží milost a raduj se! I tebe si chce Bůh použít pro své plány spásy světa. Jsi-li dítětem Božím v Kristu, jsi-li částí jeho těla zde na zemi, máš také svůj úkol, své poslání a navzdory těžkostem anebo právě v nich máš nést v sobě to, co bylo počato Duchem svatým, aby to rostlo a aby z tebe vycházelo dál jako světlo pro ty kolem tebe.”

3. Bůh plní své sliby

U Boha není nic nemožného. To se ukazuje právě a nejvíc tam, kde je patrná lidská slabost a nedostatečnost. Jak úžasná je Boží moudrost, volá apoštol Pavel, když vidí, jaké si Bůh vybírá lidi pro naplnění svých slibů. I lidé v církvi jsou slabí, jsou při nich mnohé hříchy a pády, a přece si je Bůh povolává do svých služeb. Přetvořuje si slabochy a samolibé, naivky i lidi světem protřelé, přetvořuje si je pro svou věc, rodí se v nich nové lidství působením Ducha svatého. A oni všichni, všichni ti, kteří se nechali namluvit svatým Hospodinem, klanějí se Bohu a říkají mu, tak jako dívčička Marie: “Staň se mi podle tvého slova. Jsem tvůj otrok, tvá otrokyně.” Je to zázrak zázraků, zázrak nového narození, kdy se lidé nerodí podle těla, ale rodí se z Ducha svatého, z Boha. Pak si je Bůh používá pro své dílo ve světě, pro to, které začal ten, jehož přijala dívka Maria. Používá si je, aby se skrytě, ale jistě, uskutečňovalo Boží království ve světě.

Kdo věděl o děvčátku, které otěhotnělo a přivedlo na svět v malém městečku Betlémě, navíc někde za městem, ve stáji, na svět malé dítě? Takových byly tisíce. A přece se narodil tentokrát Ten, který byl Bohem před věky zaslíben, ten, který, jak první církev už vyznávala, byl s Bohem od věků, sestoupil z nebe a stal se člověkem, aby se k nám přiblížil, a dokonce trpěl strašnou smrtí, aby nás vykoupil z otroctví hříchu a věčné smrti.

Kdo dnes ví o Kristových věrných, kteří den co den kráčejí v poslušnosti za Bohem, kdo ví o těch, kteří jsou i dnes mučeni a zabíjeni a všelijak pronásledováni, protože slouží Kristu Pánu! A přece jejich krev a utrpení je i dnes lékem pro tento strašně nemocný svět.

Bůh plní své sliby: To neplatí jen pro narození Mesiáše. Tím to začalo, zjevně začalo pro celý svět, pro celý kosmos: Bůh své sliby splnil a ještě splní: To je radost. Proto se radujme, sestry a bratři, tohoto dne, který Pán učinil! Bůh své sliby, které nám dal i ohledně budoucnosti, splní.

Někdo si představuje, že když je tedy splní, tak ať mu honem nadělí hodně peněz a zdraví a vůbec dobré bydlo. Jenže to bychom pak neměli víru, ale pavíru, ba pověru. Takhle věří pohané: Přinesu božstvu nějakou oběť – modlitbu nebo kousek od oběda – a on mi zajistí štěstí a blahobyt. Jejda, kolik je v nás téhle pověry! Všichni to v sobě máme mírou hojnou! Jako bychom ani nikdy bibli nečetli.

Nu, podívejme se zpět na dívenku Marii: Je krásné, co řekla: “Jsem Boží otrokyně. Ať se to při mně stane tak, jak Bůh řekl.” Jenže co ji pak čekalo? Ostuda, potíže, musela počítat i s kamenováním! A ona, tahle napůl ještě holčička, to řekla, odhodlaně a odevzdaně: “Jsem Boží otrokyně.”

Pověděli jsme, že Ježíš přišel z nebe, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu a tím věčné smrti. Vycházíme z otroctví tmy a vcházíme do světla, a stáváme se sluhy tohoto světla: lásky, spravedlnosti, pokoje, tichosti, odevzdání i odvahy Boží. Už tu není místo pro naše vlastní choutky, přání, pro naši vůli! Ne, nejsme loutky, my víme, co činíme, stejně to věděla i Marie. Vědomě se stáváme otroky Krista. To je však velice osvobozující! Proto: Radujme se, raduj se, sestro, raduj se, bratře! Všechno, co prožíváme, je z Boží ruky, vše nám má posloužit, abychom byli zcela jeho. Už tu není místo na nějaké pokukování po nevěřících, kterým se třeba daří lépe než nám. My jsme Boží otroci, a proto se nebudeme bát.

Neboť co Bůh slíbil, to také splní. Jednou bude celá země naplněna známostí Boží. Jednou bude vše nové a dobré. Ježíš to tu začal – ale všimněme si – začal to obětí svého života – od jeslí ve stáji až po kříž. My ho máme následovat, jestliže jsme mu přísahali ve křtu věrnost. Ještě nejsme u cíle, ještě jsme na staveništi Božího královsví. Kristus položil základy, tak nereptejme, ale spolu s Duchem svatým stavějme Boží dům v tomto světě, a na rtech mějme Mariino: “Ať se mi děje podle tebe, Bože: JSEM, TVŮJ SLUHA, TVÁ SLUŽKA.” Radujme se u toho, radujme se, i když to bude někdy těžké, ba přetěžké, neboť jsme nalezli milost u Pána a co On nám slíbil, to také splní a na to se můžeme spolehnout, na to se můžeme těšit. Amen.

POSLÁNÍ: Bůh nás podle zaslíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista, ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu. (Ef 1,5n)

PÍSNĚ: 261, 119-XII, 377, 264, 259.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.