Čas ku svědectví


KÁZÁNÍ NA NANEBEVSTOUPENÍ PÁNA V BJB TEPLÁ VE ČTVRTEK 14.5.2015

Čas ku svědectví
INTROITUS: JEŽÍŠ ŘEKL: “JÁ, AŽ BUDU VYVÝŠEN ZE ZEMĚ, PŘITÁHNU VŠECKY K SOBĚ.” (J 12,32)
ČTENÍ: Luk 24,36-53
TEXT: Sk 1,6-11
OSNOVA:
1. Časy a doby
2. Ježíš odchází do nebe
3. Doba zlomu – čas ku svědectví
4. Až do dalšího zlomu
1. Časy a doby
Možná si vzpomínáte na 21.12.2012. Na tento den byl předpovězen konec světa. Mnoha lidem to nahánělo strach.
Každou chvíli se objevují proroctví, že už ta doba nastane. A tyto zprávy vycházejí z kruhů nekřesťanských i křesťanských.
Jsem toho názoru, že taková proroctví musíme brát s rezervou. Ne proto, že bychom nevěřili v konečnost našeho světa, nýbrž proto, že nám to radí sám Pán.
Učedníci chtěli od Vzkříšeného dostat nějaké ujištění, že se dočkají nápravy všech věcí, že Izrael bude zase slavný a svobodný. Stále ještě trčeli ve svých představách o tom, co by měl Ježíš zařídit, spravit, a po lidsku to chtěli rychle, až instantně. Ostatně celá první generace křesťanů očekávala s jistotou, že Pán se brzičko vrátí a všechno napraví.
Pán však trpělivě obrací zrak učedníků správným směrem: “Není vaše věc znát časy a doby.” Jedná se tu o dvojí řecké označení času: Chronos a kairos. Chronos je čas, jak jej můžeme měřit na hodinkách. Časy, které se střídají, opakují. Ráno a večer, léto a zima. Kairos je však čas, který určuje Bůh. Jsou to ty doby, kdy sestupuje na zem a pomáhá lidem. Tento kairos, Boží čas, Bohem plánovaný a Bohem také pečlivě plněný, můžeme sledovat od Starého zákona, kdy se Bůh zjevil Abrahamovi a jednal se svým lidem Izrael až k Zákonu novému, kdy se narodil Ježíš Kristus a zjevoval lidem Boží lásku a dokázal ji až po smrt na kříži. Bůh však vzkřísil Ježíše z mrtvých a Ježíš se ukazoval svým věrným po svatou dobu čtyřiceti dnů. Doba nanebevstoupení Pána je dobou opět zlomovou: neboť již brzy přijde svatý Duch, který zahájí dobu církve, dobu šíření evangelia. Poslední dobou, kterou Bůh plánuje, je doba Kristova druhého příchodu, kdy se zjeví tak, jak jej učedníci viděli odcházet – s oblaky, s anděly, v nebeské slávě.
2. Ježíš odchází do nebe
Ježíš žehná svým učedníkům a mizí jim s očí. Do poslední chvíle se jim zjevoval a dokazoval, že je ještě s nimi, na dotek. Nyní to tak už nebude. Když to slyšíme, až se nám sevře srdce. Ježíš odchází na dlouhý čas, nikdo jej už neuvidí tělesnýma očima. Odchází tam, odkud přišel, do oblasti nebeské slávy.
Objevují se tam andělé – jako vždy, když se nebe dotýká země. A opět usměrňují pohled učedníků: “Co hledíte do nebe? Ježíš právě takto zase přijde.” Ale nebude to tak hned, to už Lukáš, autor knihy Skutků apoštolů, dobře ví.
Tentýž Lukáš píše ve svém evangeliu, že se učedníci vrátili z Olivové hory, kde viděli Ježíše naposledy, s radostí do Jeruzaléma. To už Lukáš předjímá radostnou událost seslání Ducha svatého. V něm, jak zaslíbil Pán, bude On přítomen. V něm se jich bude sám dotýkat a bude je posilovat na cestě, na kterou je brzy vyšle. Vyšle je jako své svědky do světa. Oni budou pokračovat v jeho díle. Církev dneška, té doby, kterou stanovil Bůh a ve které se nalézáme i my, církev dneška má tu čas a prostor pro SVĚDECTVÍ O JEŽÍŠI.
Bylo třeba, aby učedníci viděli na vlastní oči vzkříšeného Pána. Bylo třeba, aby jejich zrakům zmizel. A pak už bylo zbytečné zírat do nebe. Zase tu hraje roli lidská představa, přání: Nebylo by třeba pěkné odejít už s Pánem do toho nebe také? I apoštol Pavel vyslovil tuhle myšlenku. Bylo by to pěkné, bylo by to pohodlnější, ale vzhledem k tolika nešťastným lidem na zemi, vzhledem k těm, kteří jej, tebe, mne, potřebují, je nutné obrátit svůj zrak i srdce především k nim.
3. Doba zlomu
Nastává doba zlomu, o které jsme už mluvili. Doba, která se nám zdá dlouhá a těžká. Možná se nám i zdá, že navzdory tomu, že dva tisíce let už je evangelium zvěstováno, tak je kolem nás málo věřících. Ježíšovo přání přece bylo, aby bylo evangelium, radostná práva o Boží lásce k lidem, zvěstováno po celém světě. A až všichni uslyší, On přijde. Slyšet a věřit není totéž, to víme. Není v naší moci, aby lidé uvěřili, ale je v naší moci, aby uslyšeli. I když nám svědectví někdy přijde zatěžko anebo k ničemu, nechť nás to neodradí. Kéž nám to Pán dá, aby všichni v našem okolí slyšeli o Bohu, který je láska. A aby slyšeli, že tuto lásku přinesl jeho Syn. A pro tuto lásku se nechal umučit. Aby nám, hříšným lidem, bylo odpuštěno a mohli jsme vstoupit do vztahu s Bohem.
Na sociálních sítích si lidé píší do osobního profilu: “Ve vztahu s …” Takhle prosté nechť je naše svědectví: Je to přeci to nejdůležitější v našem životě: Jsme pro Ježíše ve vztahu s Bohem! Miluje nás a jeho láska nás naplňuje. Je to v podstatě všechno to, co hledají lidé ve všech možných i nemožných povyraženích světa. Ale ve světě vše pomíjí anebo ta povyražení dokonce mohou přicházet z pekelných zdrojů. Pán Bůh je čistý, svatý, dobrý, laskavý, ano, znovu to musím říci: Je láska. Čistá, nádherná láska. Vše, co člověk chce, po čem touží, je jen v Něm.
Toto nezamlčme lidem kolem nás! Nemůžeme si přeci něco tak úžasného nechat pro sebe!
4. Až do dalšího zlomu
Doba církve, doba svědectví o milujícím Bohu a zjevení Boha – Ježíši Kristu – ta doba je zase jen dobou Boží, lhůtou. Má svůj konec. Možná je ten konec už blízko, možná to ještě potrvá. To nechť nás tolik nezaměstnává. Pamatovat máme na to, spolu s učedníky, že té době bude konec, třeba nenadálý. Co můžeme udělat dnes, neodkládejme na zítřek. Zítřek nemusí přijít. Andělé řekli: “Jak jste viděli Pána odejít, tak on zase přijde.” A bude to doba, kdy nastane soud. Pak bude odzvoněno času k vydávání svědectví. Bude odzvoněno i všemu utrpení, které Kristovi svědci museli pro svého Pána vytrpět. Jen ti, kteří vytrvají, budou se svým Pánem v slávě. Tak to říkal učedníkům Pán Ježíš.
A my se tu tážeme: “Jak to máme vydržet?” Anebo také spolu s ap. Pavlem naříkáme: “Duch je ochoten, ale tělo slabé.”
Ono tu ale nejde o nějaký náš výkon, jímž bychom se Pánu vykazovali. Nejsme svědkové Jehovovi, abychom naplnili denní kvótu – např. vydat svědectví deseti lidem. Zase tu jde o lásku – o lásku k těm lidem, se kterými žijeme. Pro tu lásku k nim toužíme, aby poznali světlo, pravdu, Boha jako toho, který jediný naplní lidský život.
A já tuším, že On je s to dát nám vše, co si pracně vydobýváme v potu a slzách a ničíme se, protože pyšně spoléháme na svou moudrost a sílu a nejdeme k Němu a neprosíme. Můžeme k němu přicházet docela prostince a pokorně jako dítě k otci. On nám dá, co potřebujeme, jsem o tom skálopevně přesvědčená. Pokud nám něco nedává, věřím, že ví, proč. Někdy nám to ukáže, jindy ne. Věřím, že má všechno v našem životě smysl právě pro kvalitu našeho svědectví. Pokud nás Bůh nechává ve slabosti těla, třeba ví, že jedině tak dokážeme vydávat dobré svědectví lidem, kteří také mají svá trápení.
To, co nám náš Otec dá zaručeně, je Duch svatý. Tak to pověděl Pán Ježíš: Proste a bude vám dáno. Dá Ducha svatého těm, kdo o něj prosí. Neboť jen v Duchu svatém dokážeme alespoň trochu chápat Boha a mít vztah s Bohem – Otcem a s Pánem Ježíšem. On se nás bude dotýkat a povede nás, abychom konali v lásce a s láskou. Abychom vydávali svědectví slovy i činy po ten čas, který je zde na zemi každému vyměřen.
Proto se i my smíme radovat, jako se radovali učedníci, i když se od nich Pán fyzicky vzdálil. Smíme očekávat na Ducha svatého každý den, abychom byli také my Pánovými svědky. A smíme se těšit na jeho opětovný slavný příchod bez bázně – neboť přece žijeme z Pánovy milosti. Amen
POSLÁNÍ: Obrátili jste se od model k Bohu, abyste sloužili živému a pravému Bohu, a očekávali z nebes jeho Syna, kterého probudil z mrtvých, Ježíše, který nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu. (1.Te 1,9c a 1,10)

KÁZÁNÍ NA NANEBEVSTOUPENÍ PÁNA V BJB TEPLÁ VE ČTVRTEK 14.5.2015

Čas ku svědectví

INTROITUS: JEŽÍŠ ŘEKL: “JÁ, AŽ BUDU VYVÝŠEN ZE ZEMĚ, PŘITÁHNU VŠECKY K SOBĚ.” (J 12,32)

ČTENÍ: Luk 24,36-53

TEXT: Sk 1,6-11

OSNOVA:

1. Časy a doby

2. Ježíš odchází do nebe

3. Doba zlomu – čas ku svědectví

4. Až do dalšího zlomu

1. Časy a doby

Možná si vzpomínáte na 21.12.2012. Na tento den byl předpovězen konec světa. Mnoha lidem to nahánělo strach.

Každou chvíli se objevují proroctví, že už ta doba nastane. A tyto zprávy vycházejí z kruhů nekřesťanských i křesťanských.

Jsem toho názoru, že taková proroctví musíme brát s rezervou. Ne proto, že bychom nevěřili v konečnost našeho světa, nýbrž proto, že nám to radí sám Pán.

Učedníci chtěli od Vzkříšeného dostat nějaké ujištění, že se dočkají nápravy všech věcí, že Izrael bude zase slavný a svobodný. Stále ještě trčeli ve svých představách o tom, co by měl Ježíš zařídit, spravit, a po lidsku to chtěli rychle, až instantně. Ostatně celá první generace křesťanů očekávala s jistotou, že Pán se brzičko vrátí a všechno napraví.

Pán však trpělivě obrací zrak učedníků správným směrem: “Není vaše věc znát časy a doby.” Jedná se tu o dvojí řecké označení času: Chronos a kairos. Chronos je čas, jak jej můžeme měřit na hodinkách. Časy, které se střídají, opakují. Ráno a večer, léto a zima. Kairos je však čas, který určuje Bůh. Jsou to ty doby, kdy sestupuje na zem a pomáhá lidem. Tento kairos, Boží čas, Bohem plánovaný a Bohem také pečlivě plněný, můžeme sledovat od Starého zákona, kdy se Bůh zjevil Abrahamovi a jednal se svým lidem Izrael až k Zákonu novému, kdy se narodil Ježíš Kristus a zjevoval lidem Boží lásku a dokázal ji až po smrt na kříži. Bůh však vzkřísil Ježíše z mrtvých a Ježíš se ukazoval svým věrným po svatou dobu čtyřiceti dnů. Doba nanebevstoupení Pána je dobou opět zlomovou: neboť již brzy přijde svatý Duch, který zahájí dobu církve, dobu šíření evangelia. Poslední dobou, kterou Bůh plánuje, je doba Kristova druhého příchodu, kdy se zjeví tak, jak jej učedníci viděli odcházet – s oblaky, s anděly, v nebeské slávě.

2. Ježíš odchází do nebe

Ježíš žehná svým učedníkům a mizí jim s očí. Do poslední chvíle se jim zjevoval a dokazoval, že je ještě s nimi, na dotek. Nyní to tak už nebude. Když to slyšíme, až se nám sevře srdce. Ježíš odchází na dlouhý čas, nikdo jej už neuvidí tělesnýma očima. Odchází tam, odkud přišel, do oblasti nebeské slávy.

Objevují se tam andělé – jako vždy, když se nebe dotýká země. A opět usměrňují pohled učedníků: “Co hledíte do nebe? Ježíš právě takto zase přijde.” Ale nebude to tak hned, to už Lukáš, autor knihy Skutků apoštolů, dobře ví.

Tentýž Lukáš píše ve svém evangeliu, že se učedníci vrátili z Olivové hory, kde viděli Ježíše naposledy, s radostí do Jeruzaléma. To už Lukáš předjímá radostnou událost seslání Ducha svatého. V něm, jak zaslíbil Pán, bude On přítomen. V něm se jich bude sám dotýkat a bude je posilovat na cestě, na kterou je brzy vyšle. Vyšle je jako své svědky do světa. Oni budou pokračovat v jeho díle. Církev dneška, té doby, kterou stanovil Bůh a ve které se nalézáme i my, církev dneška má tu čas a prostor pro SVĚDECTVÍ O JEŽÍŠI.

Bylo třeba, aby učedníci viděli na vlastní oči vzkříšeného Pána. Bylo třeba, aby jejich zrakům zmizel. A pak už bylo zbytečné zírat do nebe. Zase tu hraje roli lidská představa, přání: Nebylo by třeba pěkné odejít už s Pánem do toho nebe také? I apoštol Pavel vyslovil tuhle myšlenku. Bylo by to pěkné, bylo by to pohodlnější, ale vzhledem k tolika nešťastným lidem na zemi, vzhledem k těm, kteří jej, tebe, mne, potřebují, je nutné obrátit svůj zrak i srdce především k nim.

3. Doba zlomu

Nastává doba zlomu, o které jsme už mluvili. Doba, která se nám zdá dlouhá a těžká. Možná se nám i zdá, že navzdory tomu, že dva tisíce let už je evangelium zvěstováno, tak je kolem nás málo věřících. Ježíšovo přání přece bylo, aby bylo evangelium, radostná práva o Boží lásce k lidem, zvěstováno po celém světě. A až všichni uslyší, On přijde. Slyšet a věřit není totéž, to víme. Není v naší moci, aby lidé uvěřili, ale je v naší moci, aby uslyšeli. I když nám svědectví někdy přijde zatěžko anebo k ničemu, nechť nás to neodradí. Kéž nám to Pán dá, aby všichni v našem okolí slyšeli o Bohu, který je láska. A aby slyšeli, že tuto lásku přinesl jeho Syn. A pro tuto lásku se nechal umučit. Aby nám, hříšným lidem, bylo odpuštěno a mohli jsme vstoupit do vztahu s Bohem.

Na sociálních sítích si lidé píší do osobního profilu: “Ve vztahu s …” Takhle prosté nechť je naše svědectví: Je to přeci to nejdůležitější v našem životě: Jsme pro Ježíše ve vztahu s Bohem! Miluje nás a jeho láska nás naplňuje. Je to v podstatě všechno to, co hledají lidé ve všech možných i nemožných povyraženích světa. Ale ve světě vše pomíjí anebo ta povyražení dokonce mohou přicházet z pekelných zdrojů. Pán Bůh je čistý, svatý, dobrý, laskavý, ano, znovu to musím říci: Je láska. Čistá, nádherná láska. Vše, co člověk chce, po čem touží, je jen v Něm.

Toto nezamlčme lidem kolem nás! Nemůžeme si přeci něco tak úžasného nechat pro sebe!

4. Až do dalšího zlomu

Doba církve, doba svědectví o milujícím Bohu a zjevení Boha – Ježíši Kristu – ta doba je zase jen dobou Boží, lhůtou. Má svůj konec. Možná je ten konec už blízko, možná to ještě potrvá. To nechť nás tolik nezaměstnává. Pamatovat máme na to, spolu s učedníky, že té době bude konec, třeba nenadálý. Co můžeme udělat dnes, neodkládejme na zítřek. Zítřek nemusí přijít. Andělé řekli: “Jak jste viděli Pána odejít, tak on zase přijde.” A bude to doba, kdy nastane soud. Pak bude odzvoněno času k vydávání svědectví. Bude odzvoněno i všemu utrpení, které Kristovi svědci museli pro svého Pána vytrpět. Jen ti, kteří vytrvají, budou se svým Pánem v slávě. Tak to říkal učedníkům Pán Ježíš.

A my se tu tážeme: “Jak to máme vydržet?” Anebo také spolu s ap. Pavlem naříkáme: “Duch je ochoten, ale tělo slabé.”

Ono tu ale nejde o nějaký náš výkon, jímž bychom se Pánu vykazovali. Nejsme svědkové Jehovovi, abychom naplnili denní kvótu – např. vydat svědectví deseti lidem. Zase tu jde o lásku – o lásku k těm lidem, se kterými žijeme. Pro tu lásku k nim toužíme, aby poznali světlo, pravdu, Boha jako toho, který jediný naplní lidský život.

A já tuším, že On je s to dát nám vše, co si pracně vydobýváme v potu a slzách a ničíme se, protože pyšně spoléháme na svou moudrost a sílu a nejdeme k Němu a neprosíme. Můžeme k němu přicházet docela prostince a pokorně jako dítě k otci. On nám dá, co potřebujeme, jsem o tom skálopevně přesvědčená. Pokud nám něco nedává, věřím, že ví, proč. Někdy nám to ukáže, jindy ne. Věřím, že má všechno v našem životě smysl právě pro kvalitu našeho svědectví. Pokud nás Bůh nechává ve slabosti těla, třeba ví, že jedině tak dokážeme vydávat dobré svědectví lidem, kteří také mají svá trápení.

To, co nám náš Otec dá zaručeně, je Duch svatý. Tak to pověděl Pán Ježíš: Proste a bude vám dáno. Dá Ducha svatého těm, kdo o něj prosí. Neboť jen v Duchu svatém dokážeme alespoň trochu chápat Boha a mít vztah s Bohem – Otcem a s Pánem Ježíšem. On se nás bude dotýkat a povede nás, abychom konali v lásce a s láskou. Abychom vydávali svědectví slovy i činy po ten čas, který je zde na zemi každému vyměřen.

Proto se i my smíme radovat, jako se radovali učedníci, i když se od nich Pán fyzicky vzdálil. Smíme očekávat na Ducha svatého každý den, abychom byli také my Pánovými svědky. A smíme se těšit na jeho opětovný slavný příchod bez bázně – neboť přece žijeme z Pánovy milosti. Amen

POSLÁNÍ: Obrátili jste se od model k Bohu, abyste sloužili živému a pravému Bohu, a očekávali z nebes jeho Syna, kterého probudil z mrtvých, Ježíše, který nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu. (1.Te 1,9c a 1,10)

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.