Blahoslavení maličcí


KÁZÁNÍ PRVNÍ NEDĚLE ADVENTNÍ 29. LISTOPADU 2015 V TEPLÉ.

Blahoslavení maličcí
INTROITUS: Plesejte, nebesa, a jásej, země, ať zvučně plesají hory, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, slitoval se nad svými ujařmenými! (Iz 49,13)
ČTENÍ: Ž 72
TEXT: Luk 10,21-24: V té hodině zajásal Ježíš v Duchu svatém a řekl: “Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
Všechno je mi dáno od méh Otce, a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.”
Když byli sami, obrátil se na své učedníky a řekl jim: “Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.”
OSNOVA:
1. Ježíšovo jásání
2. Vztah Otec – Syn
3. Blahoslavení maličcí
1. Ježíšovo jásání
Vzpomínám si, jak jsme s mým tatínkem debatovali o tom, že se Ježíš nikdy nesmál. Až na toto místo, kde čteme, že přímo zajásal v Duchu svatém – tak to píše evangelista Lukáš. A je to na místě, že Ježíšovo jásání bylo v Duchu svatém, protože důvod jeho jásání může pochopit jen ten, komu je to od Ducha svatého zjeveno. A je to zjeveno maličkým, jak říká Ježíš a má z toho zvláštní radost, takovou, při které člověk zároveň slzí dojetím. Takovou radost, kterou nechápou moudří a rozumní.
To se nám zdá divné: V epištolách často najdeme nabádání právě k rozumnosti a moudrosti. Jenže zde Ježíš myslí na ty, kteří jsou moudří a rozumní sami před sebou, sami ze sebe. A nic a nikoho nepotřebují. Mohli bychom říci, že jsou to lidé pyšní. A v kontextu evangelií to nejsou lidé nevěřící v Boha, nýbrž naopak, jsou to lidé, kteří si myslí, že Boha dobře znají. Zabývají se svatými Písmy, znají dokonale tradici, pečlivě dbají na náboženské příkazy a zákazy. A proto si připadají dokonalí, dobří, moudří, rozumní. Velicí před lidmi a sami před sebou i před Bohem. Žijí ze své velikosti, žijí ze své moudrosti, ze své teologie, ze svých postů a vážnosti.
Můžeme tu sice myslet na tehdejší náboženskou elitu, na farizeje a zákoníky, ale cožpak se v tom nepoznáváme sami? Touha po vyniknutí, postavení, po uznání a vážnosti – to se nevyhýbá ani církvi Kristově!
Ježíš je proniknut zvláštním zjevením toho, v čem Bůh nachází zalíbení: Ne v pýše, ale v pokoře. Ne v sebeuplatňování, nýbrž v závislosti na něm.
Ježíš takto jásá po návratu sedmdesáti učedníků, které vybavil Boží mocí a oni procházeli zemí, uzdravovali, kázali a vyháněli zlé duchy. Naplňovalo se prorocké slovo, že je pomáháno chudým, zemdleným, nemocným. K nemocným přišel lékař a uzdravil je. Ti, kdo se domnívali, že jsou zdraví a mocní, těm zůstala jen jejich vlastní pýcha. Pro ni neviděli to světlo, které dostali malí, potřební, pokorní.
Je tu také ukázán rozdíl mezi těmi malými, nevzdělanými učni Ježíšovými a mocnými, v zákoně kovanými. Svět není proměňován těmi, kdo uplatňují svoji moc, nýbrž těmi, kdo se nechali vybavit Boží mocí.
2. Vztah Otce a Syna
Ježíš mluví o svém zvláštním, výsadním postavení vůči Bohu – Otci. Nikdo nezná Boha jako On. A jemu, Synu, Otec předal svoji moc. Ovšem je to moc bezmocného, maličkého, toho nejmenšího. A přece moc, která všechno promění. Moc lásky. Také vztah Otce a Syna Ježíše je vztahem lásky a dokonalého souznění. Ježíš zná Boží srdce. Jeho myšlení, jeho zákony, které upředňostňují slabé a skrývají Boží moc před silnými ve vlastních očích. A Otec zná svého Syna, neboť On a Syn jsou jedno. Jsou jedno srdce. A Syn ví, co chce jeho nebeský Otec a Syn to vykoná. A jeho učňové to také poznají, co je vůlí Boží. Že to není vláda nad světem pomocí násilí, nýbrž že budou vítězit jen v pokoře a utrpení lásky, která jde až za hrob.
Zjevení tohoto vítězství lásky skrze utrpení poznají ti, kterým to Ježíš dá, ti, kdo jdou životem a jsou před Bohem stále menší a menší. Jedině tak lze totiž Krista následovat a jedině tak ho lze více a více poznávat a poznávat tak Boha samého.
Křesťanům se vytýká, že ve své závislosti na Bohu jsou nedospělí, že potřebují k životu Boha jako berličku, nedovedou se postavit na vlastní nohy. Opak je pravdou! Mám zkušenost, že lidé bez Boha, závislí jen na svém já, žijí v ustavičném dětství, kdy vidí jen sebe a chtějí vše jen pro sebe – jako rozmazlení chlapečci a holčičky. Je-li člověk od svého já osvobozen, stává se dospělým – dovede žít pro druhé. To je to Ježíšovo být stále menším.
3. Blahoslavení maličcí
Jak často přicházejí k poznání Boha právě lidé, které život všelijak zkrušil! Teprve když se člověk odpoutá sám od sebe, dokáže vidět věci, pro které byl dříve slepý.
Ježíš blahoslaví učedníky, že vidí to, co chtěli vidět proroci a králové. Nejedná se tu jistě jen o tělesné vidění. Tento text odráží již povelikonoční poznání církve: Blahoslavený je ten, kdo poznává Ježíše jako Krista, jako Mesiáše, jako Božího Syna.
Můžeme v něm vidět velmi duchovně nadaného člověka, zakladatele nového pojetí Boha, který zduchovnil židovské náboženství, dal mu novou náplň lásky k bližnímu. To všechno je pravdou, ale to “vidění”, duchovní vidění nebo také zjevení Ježíše jde ještě jinudy. Kdo má toto zjevení, poznává Ježíše ve vztahu s ním – je to nepopsatelné, nepředatelné, a pro soběstačné a sebespokojené lidi je to nepochopitelné. Poznat Ježíše jako Pána, jako Božího Syna, ano, jako vtěleného Boha – to nejde rozumem. Rozumem se dostaneme jen k tomu velkému člověku v dějinách. Chceme -li Ježíše vskutku “vidět” – k tomu je třeba, abychom uznali svoji nedostatečnost a potřebnost onoho “trascendentna”, duchovního poznání. K němu nepřijdeme vzděláním a vlastním rozumem.
Je to opravdu tragické, když člověk odmítne to, co nemůže uchopit a prozkoumat a ovládat. Když se spolehne jen na své smysly a myšlenky. Příkladem takové tragedie v dějinách byli např. deisti – pokud jste o tom něco četli, víte, že oni sice neodmítli Boha, ale ponechali jej na úrovni vlastního poznání a rozumu a končili v ateismu a strašlivém osamění. To zažíváme až do dnešních časů. Ten nárůst zoufalství mezi lidmi je alarmující. Lze však doufat, že právě to může lidi zase přivést zpět. Zpět k tomu, který je dokonalá láska, ale kterého nemohu plně pochopit, ani uchopit, ale jen se před ním sklonit.
Závěr: Máme první neděli adventní a také křest sestry Jiřiny v našem sboru. Radujeme se, že ona mohla “uvidět” duchovním zrakem Ježíše. Že se stala maličkou, aby ji Bůh mohl uchopit do své náruče.
V adventu mluvíme o druhém příchodu Pána Ježíše na tento svět. On přijde ne už v maličkosti a nemohoucnosti, ale v síle a slávě nebes. A přijde, aby soudil svět! Nemusíme se toho děsit, ale smíme se z toho radovat onou zvláštní radostí, radostí Ježíšovou, radostí v Duchu svatém. Protože jsme směli uvidět Ježíše,směli jsme v pokoře přijmout jeho odpuštění a smíme jít za ním. Směli jsme opustit svoje pyšné já, aby v nás On žil navždy. Amen.
POSLÁNÍ: Ač jste Ježíše neviděli, milujete ho, ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, docházejíce cíle víry, záchrany duší. (1.Pt 1,8n)
PÍSNĚ: 72, 191, 275, 261, 649.

KÁZÁNÍ PRVNÍ NEDĚLE ADVENTNÍ 29. LISTOPADU 2015 V TEPLÉ.

Blahoslavení maličcí

INTROITUS: Plesejte, nebesa, a jásej, země, ať zvučně plesají hory, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, slitoval se nad svými ujařmenými! (Iz 49,13)

ČTENÍ: Ž 72

TEXT: Luk 10,21-24: V té hodině zajásal Ježíš v Duchu svatém a řekl: “Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.

Všechno je mi dáno od méh Otce, a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.”

Když byli sami, obrátil se na své učedníky a řekl jim: “Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.”

OSNOVA:

1. Ježíšovo jásání

2. Vztah Otec – Syn

3. Blahoslavení maličcí

1. Ježíšovo jásání

Vzpomínám si, jak jsme s mým tatínkem debatovali o tom, že se Ježíš nikdy nesmál. Až na toto místo, kde čteme, že přímo zajásal v Duchu svatém – tak to píše evangelista Lukáš. A je to na místě, že Ježíšovo jásání bylo v Duchu svatém, protože důvod jeho jásání může pochopit jen ten, komu je to od Ducha svatého zjeveno. A je to zjeveno maličkým, jak říká Ježíš a má z toho zvláštní radost, takovou, při které člověk zároveň slzí dojetím. Takovou radost, kterou nechápou moudří a rozumní.

To se nám zdá divné: V epištolách často najdeme nabádání právě k rozumnosti a moudrosti. Jenže zde Ježíš myslí na ty, kteří jsou moudří a rozumní sami před sebou, sami ze sebe. A nic a nikoho nepotřebují. Mohli bychom říci, že jsou to lidé pyšní. A v kontextu evangelií to nejsou lidé nevěřící v Boha, nýbrž naopak, jsou to lidé, kteří si myslí, že Boha dobře znají. Zabývají se svatými Písmy, znají dokonale tradici, pečlivě dbají na náboženské příkazy a zákazy. A proto si připadají dokonalí, dobří, moudří, rozumní. Velicí před lidmi a sami před sebou i před Bohem. Žijí ze své velikosti, žijí ze své moudrosti, ze své teologie, ze svých postů a vážnosti.

Můžeme tu sice myslet na tehdejší náboženskou elitu, na farizeje a zákoníky, ale cožpak se v tom nepoznáváme sami? Touha po vyniknutí, postavení, po uznání a vážnosti – to se nevyhýbá ani církvi Kristově!

Ježíš je proniknut zvláštním zjevením toho, v čem Bůh nachází zalíbení: Ne v pýše, ale v pokoře. Ne v sebeuplatňování, nýbrž v závislosti na něm.

Ježíš takto jásá po návratu sedmdesáti učedníků, které vybavil Boží mocí a oni procházeli zemí, uzdravovali, kázali a vyháněli zlé duchy. Naplňovalo se prorocké slovo, že je pomáháno chudým, zemdleným, nemocným. K nemocným přišel lékař a uzdravil je. Ti, kdo se domnívali, že jsou zdraví a mocní, těm zůstala jen jejich vlastní pýcha. Pro ni neviděli to světlo, které dostali malí, potřební, pokorní.

Je tu také ukázán rozdíl mezi těmi malými, nevzdělanými učni Ježíšovými a mocnými, v zákoně kovanými. Svět není proměňován těmi, kdo uplatňují svoji moc, nýbrž těmi, kdo se nechali vybavit Boží mocí.

2. Vztah Otce a Syna

Ježíš mluví o svém zvláštním, výsadním postavení vůči Bohu – Otci. Nikdo nezná Boha jako On. A jemu, Synu, Otec předal svoji moc. Ovšem je to moc bezmocného, maličkého, toho nejmenšího. A přece moc, která všechno promění. Moc lásky. Také vztah Otce a Syna Ježíše je vztahem lásky a dokonalého souznění. Ježíš zná Boží srdce. Jeho myšlení, jeho zákony, které upředňostňují slabé a skrývají Boží moc před silnými ve vlastních očích. A Otec zná svého Syna, neboť On a Syn jsou jedno. Jsou jedno srdce. A Syn ví, co chce jeho nebeský Otec a Syn to vykoná. A jeho učňové to také poznají, co je vůlí Boží. Že to není vláda nad světem pomocí násilí, nýbrž že budou vítězit jen v pokoře a utrpení lásky, která jde až za hrob.

Zjevení tohoto vítězství lásky skrze utrpení poznají ti, kterým to Ježíš dá, ti, kdo jdou životem a jsou před Bohem stále menší a menší. Jedině tak lze totiž Krista následovat a jedině tak ho lze více a více poznávat a poznávat tak Boha samého.

Křesťanům se vytýká, že ve své závislosti na Bohu jsou nedospělí, že potřebují k životu Boha jako berličku, nedovedou se postavit na vlastní nohy. Opak je pravdou! Mám zkušenost, že lidé bez Boha, závislí jen na svém já, žijí v ustavičném dětství, kdy vidí jen sebe a chtějí vše jen pro sebe – jako rozmazlení chlapečci a holčičky. Je-li člověk od svého já osvobozen, stává se dospělým – dovede žít pro druhé. To je to Ježíšovo být stále menším.

3. Blahoslavení maličcí

Jak často přicházejí k poznání Boha právě lidé, které život všelijak zkrušil! Teprve když se člověk odpoutá sám od sebe, dokáže vidět věci, pro které byl dříve slepý.

Ježíš blahoslaví učedníky, že vidí to, co chtěli vidět proroci a králové. Nejedná se tu jistě jen o tělesné vidění. Tento text odráží již povelikonoční poznání církve: Blahoslavený je ten, kdo poznává Ježíše jako Krista, jako Mesiáše, jako Božího Syna.

Můžeme v něm vidět velmi duchovně nadaného člověka, zakladatele nového pojetí Boha, který zduchovnil židovské náboženství, dal mu novou náplň lásky k bližnímu. To všechno je pravdou, ale to “vidění”, duchovní vidění nebo také zjevení Ježíše jde ještě jinudy. Kdo má toto zjevení, poznává Ježíše ve vztahu s ním – je to nepopsatelné, nepředatelné, a pro soběstačné a sebespokojené lidi je to nepochopitelné. Poznat Ježíše jako Pána, jako Božího Syna, ano, jako vtěleného Boha – to nejde rozumem. Rozumem se dostaneme jen k tomu velkému člověku v dějinách. Chceme -li Ježíše vskutku “vidět” – k tomu je třeba, abychom uznali svoji nedostatečnost a potřebnost onoho “trascendentna”, duchovního poznání. K němu nepřijdeme vzděláním a vlastním rozumem.

Je to opravdu tragické, když člověk odmítne to, co nemůže uchopit a prozkoumat a ovládat. Když se spolehne jen na své smysly a myšlenky. Příkladem takové tragedie v dějinách byli např. deisti – pokud jste o tom něco četli, víte, že oni sice neodmítli Boha, ale ponechali jej na úrovni vlastního poznání a rozumu a končili v ateismu a strašlivém osamění. To zažíváme až do dnešních časů. Ten nárůst zoufalství mezi lidmi je alarmující. Lze však doufat, že právě to může lidi zase přivést zpět. Zpět k tomu, který je dokonalá láska, ale kterého nemohu plně pochopit, ani uchopit, ale jen se před ním sklonit.

Závěr: Máme první neděli adventní a také křest sestry Jiřiny v našem sboru. Radujeme se, že ona mohla “uvidět” duchovním zrakem Ježíše. Že se stala maličkou, aby ji Bůh mohl uchopit do své náruče.

V adventu mluvíme o druhém příchodu Pána Ježíše na tento svět. On přijde ne už v maličkosti a nemohoucnosti, ale v síle a slávě nebes. A přijde, aby soudil svět! Nemusíme se toho děsit, ale smíme se z toho radovat onou zvláštní radostí, radostí Ježíšovou, radostí v Duchu svatém. Protože jsme směli uvidět Ježíše,směli jsme v pokoře přijmout jeho odpuštění a smíme jít za ním. Směli jsme opustit svoje pyšné já, aby v nás On žil navždy. Amen.

POSLÁNÍ: Ač jste Ježíše neviděli, milujete ho, ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, docházejíce cíle víry, záchrany duší. (1.Pt 1,8n)

PÍSNĚ: 72, 191, 275, 261, 649.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.