Jako dítě


KÁZÁNÍ NEDĚLE 14. PO SVATÉ TROJICI 28. SRPNA 2016 V TEPLÉ

Jako dítě
INTROITUS: Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce, ani povýšený pohled, neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu. Neboť svou duši jsem uklidnil a ztišil, jako dítě, jež se napilo z prsu své matky. Jako nakojené dítě je má duše ve mně. (Ž 131,1n) ( Překlad: Nico ten Linden)
ČTENÍ: 1.Sa 3,1-10
TEXT: Luk 18,15-17
OSNOVA.
1. Přinášeli děti k Ježíši
2. Do Božího Království jako dítě
1. Přinášeli děti k Ježíši
Malý oddílek popisující maminky přinášející svá nemluvňata k Pánu Ježíši, aby jim požehnal, všichni známe. Je to vděčné vyprávění právě pro děti. Máme v paměti všelijaké ty krásné obrázečky z nedělní školy s usmívajícím se Pánem Ježíšem, který na loktech chová batole a je obklopen dětmi. Přijímáme to dnes samozřejmě: Ano, Ježíš měl rád malé děti.
V dobách Ježíšových však to bylo něco naprosto nebývalého. Děti – to byla lidská havěť, obtížný hmyz, který se musel uklidit, aby nerušil zasvěcené hovory zbožných mužů. Proto se nemůžeme divit, že Ježíšovi žáci právě takto reagují na matky, které se se svými nemluvňaty nahrnuly k Pánu.
Ostatně – nemazlit se s dětmi – to se drželo dlouho jako správná zásada. Možná ještě mnozí z nás vzpomínají na své sice dobré rodiče, ale dodnes si nesou trauma z jejich studeného odchovu bez doteků, bez mazlení.
Ježíš byl velmi pokrokový – dnes se ukazuje víc a víc, jak důležitý je pro dítě právě dotyk, jak je důležité, aby matky své děti nosily a chovaly, aby zkrátka rodiče svoji lásku dítěti projevovali.
A tak si myslím, že je to moc dobré, když přicházejí maminky s dětmi do sboru a když tu děti křičí a chodí. Je to vlastně trochu jako za dob Ježíšových. A kdo se na to hněvá, hněvá se jako oni učedníci – a hněvá se nesprávně. Ježíš přijímal i ty nejmenší stejně jako dospělé – s úctou a láskou. Nelpěl na nějaké své důstojnosti, nebál se, že mu děti pokazí jeho kázání. Evangelista Marek popisuje, jak Ježíš bral děti na ruce a žehnal jim. Vyslyšel přání maminek, neodmítl je, dokonce to vypadá, že dětem dal přednost před dospělými.
Přijímejme i my naše děti zde s radostí, nadšením, s láskou a úctou. I Ježíš je z nich nadšen, má z nich radost, chová k nim úctu a miluje je zvláštní láskou. To je to první.
2. Do Božího Království jako dítě
A to druhé – nikdo nevejde do Božího Království jinak než jako by byl sám dítětem! To je velmi zvláštní výrok, není-liž pravda? Našim větším dětem říkáváme: “Tohle už si vyřiď sám, vždyť už nejsi malý.” “Budeš brzy dospělý, tak si poraď.” To je zajisté správné, vést děti k dospělosti a samostatnosti. Ostatně – budeme – li je mít v úctě a lásce od jejich narození, nebude s tím problém, nechat je dospět. Děti, kterým rodiče nedovolí odejít do dospělosti a samostatnosti, na tom nejsou dobře. Jak to tedy Ježíš myslel? Že jako dospěláci nevejdeme do Božího Království? Nepoznáme jeho dobrodiní?
Můžeme si pomoci tím, že povíme: Jsme Boží děti, ale dospělé Boží děti. Máme být samostatní a schopní rozhodovat se, ale je pro nás dobré, pokud si zachováme prostou mysl, jakou mívají děti. To neznamená hloupost, nýbrž – jak se říká – znamená to nebrat se tak moc vážně. Nesoustřeďovat se na své já. Dívat se kolem sebe a žasnout, radovat se, nemít postranní myšlenky, neužírat se závistí, nebýt domýšlivý na svá dobra apod.
Pohleďme na dítě: Z radosti se dá klidně do tance a je mu jedno, zda se na něj někdo kouká. Naprosto nemudruje, co by tomu řekli lidi. Je spontánní a umí přijímat, ač ví, že nemůže nic oplatit.
Je to tedy výrok o našem vztahu k Bohu a potažmo i lidem. Vůči Bohu jsme jenom ti, kteří přijímají, den za dnem – jeho lásku, péči, blízkost, odpuštění. On nás přijímá bezpodmínečně. A jestliže co můžeme udělat dobrého – pak jen díky tomu, že Pán Bůh nám k tomu dal sílu, rozum, zdraví atd. Nemáme před Ním žádnou zásluhu. To, co nám dává, nemůžeme mu nikdy ničím splatit. Vypočítávat před Ním své zásluhy? Vzpomeňme si na farizea, který vypočítával, co vše pro Boha činí. Odešel z chrámu bez Boží přízně. Jen ten,kdo se cítí být stále potřebný Boha, zakouší jeho pomoc a lásku. Jako dítě – stále potřebné matčiny pozornosti a péče, neustále hledá očima tu drahou tvář – vidí-li ji, cítí-li její náruč, je šťastné a spokojené. Tak to má být s námi ve vztahu k Bohu. Nic a nikdo nás nemůže skutečně nasytit – jen Bůh sám. To znamená to vejití do Božího Království: Boží přítomnost. Bezstarostnost, kterou si smíme dovolit jako Boží děti, protože všechnu svoji starost odevzdáváme našemu nebeskému Otci. Neznamená to, že nepracujeme, nestaráme, že neděláme třeba zásoby na zimu, nespoříme na dovolenou atd., Vše to máme konat, ale nemusíme při tom všem mít strach. Víme, že když své věci – to znamená i starosti a péči o blízké a práci poručíme v modlitbě Bohu, pak můžeme do světa vycházet volní a radostní. I krachy a nepřízeň nás nemusí zdeptat, nemusíme si zoufat. I ve smutku a úzkosti se poroučíme Otci v nebesích a můžeme být klidní jako dítě, které pláče a uklidní se, když ho maminka vezme do své náruče.
A jako Boží děti můžeme pak radostně sloužit i druhým a nemusíme lkát, že se např. napracujeme více než druzí, že nemáme to či ono. Nedíváme se na to, co nemáme, ale radujeme se z toho, co můžeme přijímat jako Boží dar. A Božím darem je vlastně úplně všecko. A proto děkujme jako děti, radujme se jako děti, buďme bezstarostní jako děti a veselí jako děti. Pak budeme svítit v tomto světě plném temné závisti a ctižádosti a budeme ukazovat k Otci v nebi, Dárci života a Původci Lásky. Amen.
POSLÁNÍ: Těm, kteří přijali Ježíše Krista, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. Ti se nenarodili z krve ani z vůle muže, nýbrž z Boha. (J 1,12n)
PÍSNĚ: 138, 221, 607, 192, 118 – 4.sl.

KÁZÁNÍ NEDĚLE 14. PO SVATÉ TROJICI 28. SRPNA 2016 V TEPLÉ

Jako dítě

INTROITUS: Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce, ani povýšený pohled, neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu. Neboť svou duši jsem uklidnil a ztišil, jako dítě, jež se napilo z prsu své matky. Jako nakojené dítě je má duše ve mně. (Ž 131,1n) ( Překlad: Nico ten Linden)

ČTENÍ: 1.Sa 3,1-10

TEXT: Luk 18,15-17

OSNOVA.

1. Přinášeli děti k Ježíši

2. Do Božího Království jako dítě

1. Přinášeli děti k Ježíši

Malý oddílek popisující maminky přinášející svá nemluvňata k Pánu Ježíši, aby jim požehnal, všichni známe. Je to vděčné vyprávění právě pro děti. Máme v paměti všelijaké ty krásné obrázečky z nedělní školy s usmívajícím se Pánem Ježíšem, který na loktech chová batole a je obklopen dětmi. Přijímáme to dnes samozřejmě: Ano, Ježíš měl rád malé děti.

V dobách Ježíšových však to bylo něco naprosto nebývalého. Děti – to byla lidská havěť, obtížný hmyz, který se musel uklidit, aby nerušil zasvěcené hovory zbožných mužů. Proto se nemůžeme divit, že Ježíšovi žáci právě takto reagují na matky, které se se svými nemluvňaty nahrnuly k Pánu.

Ostatně – nemazlit se s dětmi – to se drželo dlouho jako správná zásada. Možná ještě mnozí z nás vzpomínají na své sice dobré rodiče, ale dodnes si nesou trauma z jejich studeného odchovu bez doteků, bez mazlení.

Ježíš byl velmi pokrokový – dnes se ukazuje víc a víc, jak důležitý je pro dítě právě dotyk, jak je důležité, aby matky své děti nosily a chovaly, aby zkrátka rodiče svoji lásku dítěti projevovali.

A tak si myslím, že je to moc dobré, když přicházejí maminky s dětmi do sboru a když tu děti křičí a chodí. Je to vlastně trochu jako za dob Ježíšových. A kdo se na to hněvá, hněvá se jako oni učedníci – a hněvá se nesprávně. Ježíš přijímal i ty nejmenší stejně jako dospělé – s úctou a láskou. Nelpěl na nějaké své důstojnosti, nebál se, že mu děti pokazí jeho kázání. Evangelista Marek popisuje, jak Ježíš bral děti na ruce a žehnal jim. Vyslyšel přání maminek, neodmítl je, dokonce to vypadá, že dětem dal přednost před dospělými.

Přijímejme i my naše děti zde s radostí, nadšením, s láskou a úctou. I Ježíš je z nich nadšen, má z nich radost, chová k nim úctu a miluje je zvláštní láskou. To je to první.

2. Do Božího Království jako dítě

A to druhé – nikdo nevejde do Božího Království jinak než jako by byl sám dítětem! To je velmi zvláštní výrok, není-liž pravda? Našim větším dětem říkáváme: “Tohle už si vyřiď sám, vždyť už nejsi malý.” “Budeš brzy dospělý, tak si poraď.” To je zajisté správné, vést děti k dospělosti a samostatnosti. Ostatně – budeme – li je mít v úctě a lásce od jejich narození, nebude s tím problém, nechat je dospět. Děti, kterým rodiče nedovolí odejít do dospělosti a samostatnosti, na tom nejsou dobře. Jak to tedy Ježíš myslel? Že jako dospěláci nevejdeme do Božího Království? Nepoznáme jeho dobrodiní?

Můžeme si pomoci tím, že povíme: Jsme Boží děti, ale dospělé Boží děti. Máme být samostatní a schopní rozhodovat se, ale je pro nás dobré, pokud si zachováme prostou mysl, jakou mívají děti. To neznamená hloupost, nýbrž – jak se říká – znamená to nebrat se tak moc vážně. Nesoustřeďovat se na své já. Dívat se kolem sebe a žasnout, radovat se, nemít postranní myšlenky, neužírat se závistí, nebýt domýšlivý na svá dobra apod.

Pohleďme na dítě: Z radosti se dá klidně do tance a je mu jedno, zda se na něj někdo kouká. Naprosto nemudruje, co by tomu řekli lidi. Je spontánní a umí přijímat, ač ví, že nemůže nic oplatit.

Je to tedy výrok o našem vztahu k Bohu a potažmo i lidem. Vůči Bohu jsme jenom ti, kteří přijímají, den za dnem – jeho lásku, péči, blízkost, odpuštění. On nás přijímá bezpodmínečně. A jestliže co můžeme udělat dobrého – pak jen díky tomu, že Pán Bůh nám k tomu dal sílu, rozum, zdraví atd. Nemáme před Ním žádnou zásluhu. To, co nám dává, nemůžeme mu nikdy ničím splatit. Vypočítávat před Ním své zásluhy? Vzpomeňme si na farizea, který vypočítával, co vše pro Boha činí. Odešel z chrámu bez Boží přízně. Jen ten,kdo se cítí být stále potřebný Boha, zakouší jeho pomoc a lásku. Jako dítě – stále potřebné matčiny pozornosti a péče, neustále hledá očima tu drahou tvář – vidí-li ji, cítí-li její náruč, je šťastné a spokojené. Tak to má být s námi ve vztahu k Bohu. Nic a nikdo nás nemůže skutečně nasytit – jen Bůh sám. To znamená to vejití do Božího Království: Boží přítomnost. Bezstarostnost, kterou si smíme dovolit jako Boží děti, protože všechnu svoji starost odevzdáváme našemu nebeskému Otci. Neznamená to, že nepracujeme, nestaráme, že neděláme třeba zásoby na zimu, nespoříme na dovolenou atd., Vše to máme konat, ale nemusíme při tom všem mít strach. Víme, že když své věci – to znamená i starosti a péči o blízké a práci poručíme v modlitbě Bohu, pak můžeme do světa vycházet volní a radostní. I krachy a nepřízeň nás nemusí zdeptat, nemusíme si zoufat. I ve smutku a úzkosti se poroučíme Otci v nebesích a můžeme být klidní jako dítě, které pláče a uklidní se, když ho maminka vezme do své náruče.

A jako Boží děti můžeme pak radostně sloužit i druhým a nemusíme lkát, že se např. napracujeme více než druzí, že nemáme to či ono. Nedíváme se na to, co nemáme, ale radujeme se z toho, co můžeme přijímat jako Boží dar. A Božím darem je vlastně úplně všecko. A proto děkujme jako děti, radujme se jako děti, buďme bezstarostní jako děti a veselí jako děti. Pak budeme svítit v tomto světě plném temné závisti a ctižádosti a budeme ukazovat k Otci v nebi, Dárci života a Původci Lásky. Amen.

POSLÁNÍ: Těm, kteří přijali Ježíše Krista, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. Ti se nenarodili z krve ani z vůle muže, nýbrž z Boha. (J 1,12n)

PÍSNĚ: 138, 221, 607, 192, 118 – 4.sl.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.