Poklad v hliněných nádobách


KÁZÁNÍ 3. NEDĚLE PO VELIKONOCÍCH “JUBILATE!” – “HLAHOL BOHU, CELÁ ZEMĚ!” (Ž 66,1), 7. KVĚTNA 2017 V TEPLÉ

Poklad v hliněných nádobách
INTROITUS: Ne nás,Hospodine, ne nás, ale své jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost. (Ž 115,1)
ČTENÍ: 2.Kor 4,5-15
TEXT: 2.Kor 4,7 a 14: Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás… a víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví spolu s vámi.
OSNOVA:
1. Světlo poznání Boha
2. Poklad v hliněných nádobách
3. Utrpení pro Ježíše – vzkříšení a Boží sláva
1. Světlo poznání Boha
Světlo poznání Boží slávy v Kristově tváři. Tak je to doslova. Bůh, Stvořitel všeho, zjevuje sám sebe apoštolovi v Ježíši. Vždyť apoštol Pavel se ocitl Ježíši téměř tváří v tvář. Byl ozářen jeho zjevem tak, že tenkrát u Damašku oslepl. Nemohl už pochybovat o Kristově Božství. A skrze Ježíše dospěl k správnému poznání Boha.
Jak je to krásné a úžasné! Snad bychom podobně i my popsali naše osvícení, den, kdy jsme uvěřili, den, kdy se nám dal poznat Spasitel Ježíš. Kdy se zjevil našim srdcím.
Je to proces, který se popisuje těžko, neboť jde o duchovní skutečnost. Kdo nezná duchovní věci, nerozumí tomu. A přece lze z Písma vyčíst jasnou zprávu: Kdo hledá, najde. Kdo se obrátí k Pánu, tomu se On dá poznat. (Fp 3,16: “Kdykoli se člověk obrátí k Pánu, je závoj odstraněn. Ten Pán je Duch.”)
Myslíme na mnohé své drahé a vroucně si přejeme to odstranění závoje, který jim brání poznat Boha v Kristově tváři. Myslíme na lidi známé i neznámé a naší touhou je, aby jim zazářil v srdcích Kristus.
K tomu je třeba, aby o Kristu slyšeli. Proto apoštol hovoří jedním dechem o poznání Boží slávy a zvěstování evangelia lidem. To, co dostal, nechce si nechat pro sebe. Vidí bídu lidí a ví: Jediným řešením pro život každého člověka je obrácení se k Bohu. A kdyby si lidé svůj život pokazili tím nejhorším možným způsobem, přece je tu ještě naděje nad naději, cesta k Bohu skrze Krista, jeho kříž a vzkříšení. Jeho přítomnost v moci svatého Ducha, která se dosud každému nabízí.
Naše touha po záchraně lidí se nám však může proměnit v pokušení zvěstovat Ježíše nesprávně. Používat líbivé nauky nebo činit na druhé nátlak. Proto apoštol zdůrazňuje mnohokrát: “My, apoštolové, misionáři, nehlásáme sami sebe. Nehledáme uznání, slávu a pocty. Hlásáme Krista, jsme jeho sluhy. Jakýkoliv úspěch naší služby je slávou Kristovou. A všechno, co trpíme při této službě, je potvrzením toho, že jdeme cestou našeho Pána.”
Nehlásáme sebe a nečiníme si zásluhy, pokud někdo, komu jsme zvěstovali evangelium, uvěří. Protože to světlo z nebe my v rukou nemáme. My k němu jen ukazujeme. Pak ten, kdo slyší a k Bohu pozvedne svůj zrak i hlas, je sám tím světlem z nebe ozářen. Uvěří. Je to zázrak, který nemáme v rukou. Jsme jen sluhové toho zázraku, sluhové Boha. Naše světlo, kterým záříme, je jako světlo slunce na měsíci. Záříme Božím světlem, nejsme však původci toho světla.
2. Poklad v nádobách hliněných
Apoštol to světlo poznání Boha, víru, nazývá pokladem. Je to nejvzácnější poklad, jaký člověk může dostat, objevit. V televizi často vidíme, jak někdo našel poklad v zemi – staré stříbrňáky apod. Dostane za ně bohatou odměnu. Má z toho radost. Ta ale pomine, kdežto z pokladu poznání Boha v Kristově tváři smíme nabírat denně milost za milostí. Ten poklad neomrzí, nezmenšuje se, ale naopak, rozmnožuje se a je čím dál dražší pro člověka, který žije s Bohem. Je to něco úžasného, co můžeme mít v každé situaci, stále při sobě. I v nemocnici, i v žaláři, i v umírání. Je to nesmírná útěcha, ráj srdce, který smíme okoušet v nejtěžších chvílích svého života. Když se noříme do Boží slávy, prchá od nás trápení. Kraličtí říkají: “Dává nám cestu v bezcestí.” Posiluje nás v pokušeních, abychom jim odolali.
A zde již vlastně mluvíme – podobně jako apoštol – o naší hliněnosti, křehkosti. Jsme v tělech, která jsou křehká. Náchylná k nemocem anebo snadno rozbitelná. Stačí jeden úder,aby z nás byli mrzáci nebo abychom přišli o život. Ale Kraličtí zase správně říkají, že tu jde také a nade vše o naši malou odolnost vůči pokušením. Jsou mnohá trápení, kterými procházíme, protože jsme si je způsobili sami svojí hříšností. Neodolali jsme pokušení. Rozbili jsme se jako křehká nádoba, hliněný džbán. Kdo nás slepí? Kdo slepí dohromady i ty, kteří naší vinou krvácejí, pláčou, nesou si zranění do života?
Zde je odpověď: Je to Boží moc, která nás opět zceluje. Je to Boží moc, která nís pozvedá z prachu. Ježíš Kristus ukřižovaný, zmrtvýchvstalý a navěky živý, který nám odpouští naše nepravosti, uzdravuje naše zranění a znovu nás staví do života. A staví nás na cestu následování. Chce, abychom šli a mluvili o jeho veliké, životodárné moci.
Naše hliněnost, kterou si mnohokrát trpce uvědomujeme, nemá nás srazit do zoufalství. Bůh leckdy dopouští v našich životech věci, při kterých musíme svoji křehkost vyznat, abychom více nespoléhali sami na sebe, nýbrž jen a jen na Boží moc v Ježíši. Nakonec musíme děkovat Pánu za ta mnohá jeho dopuštění, kterými nás naučil pokoře. Aby naše já blahoslaveně zlomil. Protože jen zlomený člověk může cele patřit Bohu jako jeho sluha, který už nehledá nic svého, ale jen slávu Toho, komu slouží.
3. Utrpení pro Ježíše
A pak už pro nás není těžké pro našeho Pána i trpět. Omylem by bylo domnívat se, že následovat Ježíše a být prodchnut jeho mocí je vítězný pochod tímto světem. Víme, že není mnoho těch, kteří zvěst evangelia slyší a uvěří. Více je těch, kteří se nám vysmějí a budou raději poslouchat – jak to Pavel říká – boha tohoto světa, tedy ďábla. Je to cesta snadná, široká a jde po ní mnoho lidí. Zdá se velmi příjemná. A bylo to a bude nadále tak, že tito lidé nás budou i pronásledovat a všelijak trápit pro vůni naší známosti Ježíše Krista. S tím musíme počítat. A počítat musíme i s tím, že našimi protivníky budou třeba i ti nejbližší. Tak to pověděl sám Ježíš.
Apoštol mnoho trpěl ve službě misionáře. Píše o tom nejvíce právě v 2. dopisu Korintským. Jeho služba jej vyčerpává. Proto i mnohokrát prosí křesťany, aby se za něho modlili. Jistě, každý sluha Boží zná i chvíle, kdy je zázračně vzpružen Boží mocí – o tom Pavel píše, že je to k Boží slávě, když se to děje, že za to máme Pánu Bohu děkovat. Zároveň však je to i tak, že ta služba člověka vysává, opotřebovává, někdy už je člověk úpně vysílen. Zase to apoštol velmi dobře znal, se svojí nemocí, které asi mnoho neprospívalo namáhavé cestování, hlad, i vězení. Pociťoval svoji křehkost velice citelně. A přece jej to neodradilo od služby, ke které ho Bůh povolal.
Dnešní člověk by třeba řekl: “Musím myslet na své zdraví. Musím už myslet sám na sebe.” Něco takového Pavlovi nepřišlo na mysl. Naopak on přemýšlel, kam ještě by mohl za svého života jet a kde by mohl zvěstovat Ježíše. Víme, že chtěl jet až do Španělska, ale už se tam zřejmě nedostal. To je to naplnění Ježíšova slova, že kdo by chtěl svůj život zachránit, ten o něj přijde. Ale kdo o něj přijde pro Krista, získá jej.
A to je to poslední: Pavel mluví o vzkříšení z mrtvých. On se nebojí újmy na svém těle, nebojí se ani smrti. Umírá denně pro Ježíše. Ochotně ztrácí, aby jiní mohli najít život v Kristu. Aby i oni mohli jednou být vzkříšeni. Pak všichni vzkříšení v Kristu budou představeni duchovnímu světu a bude to veliká, veliká sláva.
Proto se ničeho nelekejme a nepropadejme beznaději: Vždyť ten Vzkříšený, Ježíš Kristus, Boží obraz, je stále s námi a vede nás skrze utrpení do slávy svého vzkříšení. Haleluja, amen.
POSLÁNÍ: Moji milovaní, buďte pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňujte v Pánově díle, vědouce, že vaše námaha není v Pánu marná. (1.K 15,58)
PÍSNĚ: 118, 168, 673, 383, 453.

KÁZÁNÍ 3. NEDĚLE PO VELIKONOCÍCH “JUBILATE!” – “HLAHOL BOHU, CELÁ ZEMĚ!” (Ž 66,1), 7.5.2017 V TEPLÉ

Poklad v hliněných nádobách

INTROITUS: Ne nás,Hospodine, ne nás, ale své jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost. (Ž 115,1)

ČTENÍ: 2.Kor 4,5-15

TEXT: 2.Kor 4,7 a 14: Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás… a víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví spolu s vámi.

OSNOVA:

1. Světlo poznání Boha

2. Poklad v hliněných nádobách

3. Utrpení pro Ježíše – vzkříšení a Boží sláva

1. Světlo poznání Boha

Světlo poznání Boží slávy v Kristově tváři. Tak je to doslova. Bůh, Stvořitel všeho, zjevuje sám sebe apoštolovi v Ježíši. Vždyť apoštol Pavel se ocitl Ježíši téměř tváří v tvář. Byl ozářen jeho zjevem tak, že tenkrát u Damašku oslepl. Nemohl už pochybovat o Kristově Božství. A skrze Ježíše dospěl k správnému poznání Boha.

Jak je to krásné a úžasné! Snad bychom podobně i my popsali naše osvícení, den, kdy jsme uvěřili, den, kdy se nám dal poznat Spasitel Ježíš. Kdy se zjevil našim srdcím.

Je to proces, který se popisuje těžko, neboť jde o duchovní skutečnost. Kdo nezná duchovní věci, nerozumí tomu. A přece lze z Písma vyčíst jasnou zprávu: Kdo hledá, najde. Kdo se obrátí k Pánu, tomu se On dá poznat. (Fp 3,16: “Kdykoli se člověk obrátí k Pánu, je závoj odstraněn. Ten Pán je Duch.”)

Myslíme na mnohé své drahé a vroucně si přejeme to odstranění závoje, který jim brání poznat Boha v Kristově tváři. Myslíme na lidi známé i neznámé a naší touhou je, aby jim zazářil v srdcích Kristus.

K tomu je třeba, aby o Kristu slyšeli. Proto apoštol hovoří jedním dechem o poznání Boží slávy a zvěstování evangelia lidem. To, co dostal, nechce si nechat pro sebe. Vidí bídu lidí a ví: Jediným řešením pro život každého člověka je obrácení se k Bohu. A kdyby si lidé svůj život pokazili tím nejhorším možným způsobem, přece je tu ještě naděje nad naději, cesta k Bohu skrze Krista, jeho kříž a vzkříšení. Jeho přítomnost v moci svatého Ducha, která se dosud každému nabízí.

Naše touha po záchraně lidí se nám však může proměnit v pokušení zvěstovat Ježíše nesprávně. Používat líbivé nauky nebo činit na druhé nátlak. Proto apoštol zdůrazňuje mnohokrát: “My, apoštolové, misionáři, nehlásáme sami sebe. Nehledáme uznání, slávu a pocty. Hlásáme Krista, jsme jeho sluhy. Jakýkoliv úspěch naší služby je slávou Kristovou. A všechno, co trpíme při této službě, je potvrzením toho, že jdeme cestou našeho Pána.”

Nehlásáme sebe a nečiníme si zásluhy, pokud někdo, komu jsme zvěstovali evangelium, uvěří. Protože to světlo z nebe my v rukou nemáme. My k němu jen ukazujeme. Pak ten, kdo slyší a k Bohu pozvedne svůj zrak i hlas, je sám tím světlem z nebe ozářen. Uvěří. Je to zázrak, který nemáme v rukou. Jsme jen sluhové toho zázraku, sluhové Boha. Naše světlo, kterým záříme, je jako světlo slunce na měsíci. Záříme Božím světlem, nejsme však původci toho světla.

2. Poklad v nádobách hliněných

Apoštol to světlo poznání Boha, víru, nazývá pokladem. Je to nejvzácnější poklad, jaký člověk může dostat, objevit. V televizi často vidíme, jak někdo našel poklad v zemi – staré stříbrňáky apod. Dostane za ně bohatou odměnu. Má z toho radost. Ta ale pomine, kdežto z pokladu poznání Boha v Kristově tváři smíme nabírat denně milost za milostí. Ten poklad neomrzí, nezmenšuje se, ale naopak, rozmnožuje se a je čím dál dražší pro člověka, který žije s Bohem. Je to něco úžasného, co můžeme mít v každé situaci, stále při sobě. I v nemocnici, i v žaláři, i v umírání. Je to nesmírná útěcha, ráj srdce, který smíme okoušet v nejtěžších chvílích svého života. Když se noříme do Boží slávy, prchá od nás trápení. Kraličtí říkají: “Dává nám cestu v bezcestí.” Posiluje nás v pokušeních, abychom jim odolali.

A zde již vlastně mluvíme – podobně jako apoštol – o naší hliněnosti, křehkosti. Jsme v tělech, která jsou křehká. Náchylná k nemocem anebo snadno rozbitelná. Stačí jeden úder,aby z nás byli mrzáci nebo abychom přišli o život. Ale Kraličtí zase správně říkají, že tu jde také a nade vše o naši malou odolnost vůči pokušením. Jsou mnohá trápení, kterými procházíme, protože jsme si je způsobili sami svojí hříšností. Neodolali jsme pokušení. Rozbili jsme se jako křehká nádoba, hliněný džbán. Kdo nás slepí? Kdo slepí dohromady i ty, kteří naší vinou krvácejí, pláčou, nesou si zranění do života?

Zde je odpověď: Je to Boží moc, která nás opět zceluje. Je to Boží moc, která nís pozvedá z prachu. Ježíš Kristus ukřižovaný, zmrtvýchvstalý a navěky živý, který nám odpouští naše nepravosti, uzdravuje naše zranění a znovu nás staví do života. A staví nás na cestu následování. Chce, abychom šli a mluvili o jeho veliké, životodárné moci.

Naše hliněnost, kterou si mnohokrát trpce uvědomujeme, nemá nás srazit do zoufalství. Bůh leckdy dopouští v našich životech věci, při kterých musíme svoji křehkost vyznat, abychom více nespoléhali sami na sebe, nýbrž jen a jen na Boží moc v Ježíši. Nakonec musíme děkovat Pánu za ta mnohá jeho dopuštění, kterými nás naučil pokoře. Aby naše já blahoslaveně zlomil. Protože jen zlomený člověk může cele patřit Bohu jako jeho sluha, který už nehledá nic svého, ale jen slávu Toho, komu slouží.

3. Utrpení pro Ježíše

A pak už pro nás není těžké pro našeho Pána i trpět. Omylem by bylo domnívat se, že následovat Ježíše a být prodchnut jeho mocí je vítězný pochod tímto světem. Víme, že není mnoho těch, kteří zvěst evangelia slyší a uvěří. Více je těch, kteří se nám vysmějí a budou raději poslouchat – jak to Pavel říká – boha tohoto světa, tedy ďábla. Je to cesta snadná, široká a jde po ní mnoho lidí. Zdá se velmi příjemná. A bylo to a bude nadále tak, že tito lidé nás budou i pronásledovat a všelijak trápit pro vůni naší známosti Ježíše Krista. S tím musíme počítat. A počítat musíme i s tím, že našimi protivníky budou třeba i ti nejbližší. Tak to pověděl sám Ježíš.

Apoštol mnoho trpěl ve službě misionáře. Píše o tom nejvíce právě v 2. dopisu Korintským. Jeho služba jej vyčerpává. Proto i mnohokrát prosí křesťany, aby se za něho modlili. Jistě, každý sluha Boží zná i chvíle, kdy je zázračně vzpružen Boží mocí – o tom Pavel píše, že je to k Boží slávě, když se to děje, že za to máme Pánu Bohu děkovat. Zároveň však je to i tak, že ta služba člověka vysává, opotřebovává, někdy už je člověk úpně vysílen. Zase to apoštol velmi dobře znal, se svojí nemocí, které asi mnoho neprospívalo namáhavé cestování, hlad, i vězení. Pociťoval svoji křehkost velice citelně. A přece jej to neodradilo od služby, ke které ho Bůh povolal.

Dnešní člověk by třeba řekl: “Musím myslet na své zdraví. Musím už myslet sám na sebe.” Něco takového Pavlovi nepřišlo na mysl. Naopak on přemýšlel, kam ještě by mohl za svého života jet a kde by mohl zvěstovat Ježíše. Víme, že chtěl jet až do Španělska, ale už se tam zřejmě nedostal. To je to naplnění Ježíšova slova, že kdo by chtěl svůj život zachránit, ten o něj přijde. Ale kdo o něj přijde pro Krista, získá jej.

A to je to poslední: Pavel mluví o vzkříšení z mrtvých. On se nebojí újmy na svém těle, nebojí se ani smrti. Umírá denně pro Ježíše. Ochotně ztrácí, aby jiní mohli najít život v Kristu. Aby i oni mohli jednou být vzkříšeni. Pak všichni vzkříšení v Kristu budou představeni duchovnímu světu a bude to veliká, veliká sláva.

Proto se ničeho nelekejme a nepropadejme beznaději: Vždyť ten Vzkříšený, Ježíš Kristus, Boží obraz, je stále s námi a vede nás skrze utrpení do slávy svého vzkříšení. Haleluja, amen.

POSLÁNÍ: Moji milovaní, buďte pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňujte v Pánově díle, vědouce, že vaše námaha není v Pánu marná. (1.K 15,58)

PÍSNĚ: 118, 168, 673, 383, 453.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.