Útočiště


KÁZÁNÍ NEDĚLE 9. PO SV. TROJICI 13. SRPNA 2017 V TEPLÉ

Útočiště
INTROIT: Vyslechnu, co promluví Bůh, zajisté vyhlásí pokoj pro svůj lid, své věrné, jenom ať se ke své hlouposti nevracejí. Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí, v naší zemi bude přebývat sláva. Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení. (Ž 85,9-11)
TEXT: Ž 46,2.3.8.
ČTENÍ: Ž 46
Vlastní překlad:
Bůh je naše útočiště a síla, pomoc v soužení naprosto dostačující. Proto se nebudeme bát při proměnách země a v hroucení hor v srdci moří. Ať si jejich vody hlučí, ať se pění, ať se hory chvějí pro jejich poskvrnění! Řeka svými potůčky obveseluje Boží město, svaté místo přítomnosti Nejvyššího. Bůh je v jeho blízkosti, proto nebude kolísat, Bůh mu přispěje na pomoc za jitřního svítání. Pronárody se shlukují, hroutí se království. Hospodin zvolá a země jihne. Hospodin zástupů je s námi, nedobytný hrad, Bůh Jákobův je s námi. Pojďte a hleďte, jaké činí Hospodin skutky, jaké úžasnosti koná v zemi!
Utišuje války až do končin země, rozlamuje luky, přeráží kopí, válečné vozy spaluje v ohni. “Ukroťe se! Pohasněte! Neboť já jsem Hospodin, budu vyvyšován mezi pronárody, vyvyšován v zemi.” Hospodin zástupů je s námi, nedobytný hrad, Bůh Jákobův je s námi.
Bůh je naše útočiště (přivinutí, zachoulení, přitulení, zabezpečení, bezpečí, útulek) a síla, pomoc (přispění) v úzkosti (sevření, soužení, tísni) dostačující (osvědčená, nalezená, po ruce) velice (velmi).
naprosto dostačující
dokonale osvědčená
nadmíru osvědčená
vždy po ruce
vždy k nalezení
velmi blízká
Proto se nebudeme bát (hrozit – ni) v proměnách (změnách, proměnách, pohybech) země a v hroucení (kolísání, rozkolísanosti) hor v srdci moří.
Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.
OSNOVA:
1. Žalm míru
2. Nejistota
3. Jediná jistota
1. ŽALM MÍRU
Žalm 46. bychom mohli nazvat mírovým žalmem. Vždyť nám zvěstuje, že konečné slovo nad všemi ději má Svrchovaný, Nejvyšší Hospodin, Bůh Stvořitel, který mění chaos v řád, nejistotu v bezpečí, válku v mír. Napsali jej lidé, kteří do něj vtělili toto své nejhlubší vyznání víry. Lidé, kteří znali, co je to soužení, úzkost, bolest, útok nepřátel, válka, bída. Zpívali si jej v chrámu při bohoslužbách. Tam opěvovali Nejvyššího Boha, který jim v nejistotě dává vítězství. Vítězství víry, vítězství naděje nad všemi zlými ději v tomto světě. Zpívali žalm míru o tom, že Hospodin své věřící neopouští, že je vždy s nimi, že se jim ozývá, že se s nimi potkává, že jim dává svou sílu. Zpívali o době, ve které se tento Nejvyšší Bůh zjeví všem nevěřícím a celá země bude přivedena k harmonii, řádu, pokoji a smíru se svým Stvořitelem.
2. NEJISTOTA
Připadá nám, že to snad napsal někdo dnes. Vždyť se tam hovoří o tom všem, čím také my procházíme, co prožíváme. Zvlášť při těch verších, kde se hovoří o různých změnách země, o hroucení hor v srdci moří – jak bychom tu nepomysleli na naši změněnou zemi, na změnu klimatu, na tání ledovců, které se hroutí do moře, na to hučení vod v letních dnech, jak bychom nepocítili úzkost, ba hrůzu – stejnou, o jaké hovoří ta píseň!
A také ony další verše o shlukování národů, a kolísání či hroucení království – je to naše současnost, naše velikánská nejistota, kterou všichni pociťujeme, když slyšíme o všech teroristických útocích, o válečných přípravách i o bojích, které zuří na naší planetě. Jistého nemáme nic. Jestliže nás minuly povodně či teroristické útoky dnes, mohou nás postihnout zítra. Jestliže se rozpoutá válka, kdo ji utiší? Vždyť na naší zemi je tolik arsenálu, že by to naši planetu zničilo několikanásobně.
3. JISTOTA
Většina veršů tohoto žalmu je však útěšná. Skladatel této písně zpívá o naději a jistotě, ne o zoufalství. Zpívá o Hospodinu, který je blízko. Říká: “Bůh Jákobův je s námi.” Proč Bůh Jákobův? Tím se hned posluchačům či ostatním zpívajícím tento žalm připomnělo, jak Bůh jednal s jejich praotcem Jákobem. Jákob byl člověk chybující, avšak pevně se držel Hospodina. Musel odejít do vyhnanství, byl sám a oklamán od svých příbuzných, avšak požehnání Hospodinovo bylo s ním. Býval i přestrašen a v úzkých, se svým Bohem se dokonce utkal v noční temnotě. Za jitřního svítání dostal Jákob nové požehnání – Bůh se mu zaručil, že bude za Jákoba bojovat sám. Jákob dostal nové jméno – Izrael. Bůh Jákobův je tedy lidem celého Izraele.
Tyto Boží činy si připomínali zpívající lidé v chrámu. Lidé, kteří nevěděli, zda zítra nevpadne nepřítel do jejich domu, lidé udření a chudí. Zpívali o tom, že Bůh je se svými věrnými, že je jim blízko, že je slyší, že se u Něho mohou schoulit, jako se dítě schoulí do náruče své matky. Věděli, že Hospodin je nade vším, i nad těmi hrůzami, které zažívají. A že nemusejí propadnout děsu, protože – a to je zvláštní – Hospodin je nějakým způsobem i za všemi těmi hrůzami. Dopouští je, vždyť je svrchovaným Pánem, dopouští je však proto, že se lidé provinili, vzbouříli se proti jeho vládě. Ve v. 4. čteme, že se hory chvějí pro jejich zpupnost či poskvrnění. To znamená, že hrůzy, které přicházejí na tuto zemi, jsou přímým důsledkem lidské zpupnosti, bezuzdnosti, neposlušnosti. Dnes to vidíme jasně všichni. Narušili jsme, poskvrnili jsme svou bezuzdností, svou pýchou harmonii dobrého Božího stvoření.
Bohu se však přesto nevymklo nic z rukou. Žasneme, jak dlouho nám Hospodin shovívá, jak dlouho nám zachovává mír, ačkoliv máme tolik zbraní daleko horších, než byly luky, kopí a válečné vozy.
Žalmista tu dokonce zpívá o tom, že Hospodin sám zničí všechen arsenál nepřátel. To prý se dělalo, že se válečná výzbroj nepřátel ničila. Zde to dělá sám Bůh.
Pro nás je v tom veliká naděje. Máme dnes bomby strašlivé ničivé síly, atomové a neutronové, máme zbraně chemické a biologické – lidský um, který nám Nejvyšší daroval, zneužili jsme pro takovéhle příšerné vynálezy. A Nejvyšší to dovolil, stáhl se z našeho světa a čeká, zda se vzpamatujeme.
Žalm mluví o tom, že to tak nebude napořád. Vypovídá o víře v konečné nastolení pokoje a řádu, o tom, že Hospodinu stačí jen zvolat: “Umlkni a upokoj se!”, a všechny lidské hrůzné vynálezy zkázy budou bezmocné před jeho mocí. Víra žalmistova, víra Božího lidu Izraele, víra Kristova lidu se má upínat až k tomuto bodu. Že poslední slovo nad vším děním, nad vší lidskou vzpourou má Bůh.
A nalézáme v onom žalmu poetickou pasáž o řece, která svými praménky oblažuje Boží město, místo svaté Boží přítomnosti. Ekumenický překlad říká: Svatyni příbytku Nejvyššího. To je velice silná výpověď o Bohu. Myslí se tu na Boží město Jeruzalém, avšak my můžeme myslet i na ten nebeský Jeruzalém, i na tu předjímku nebeského Jeruzaléma, církev Kristovu. Církev, lid Boží, má tu výsadu, tu možnost ve vší hrůze i vyprahlosti dnešního světa zakoušet Boží přítomnost, šekinu, jak říkají židé, Boží přebývání, Boží blízkost, ano – tak jak to říká verš 2. – Boží náruč. To nám dodává sílu obstát ve všech hrůzách, nebezpečích a nejistotách vzbouřené a rozkymácené země, země na pokraji kolapsu, na pokraji katastrofy a zániku.
Boží přebýváni mezi lidmi! Boží blízkost! Jak tu nepomyslet na Ježíše Krista, vtěleného Boha, který sestoupil v lidském těle na tuto zemi. On se dokonce pro nás stal člověkem, trpěl a položil pro naši záchranu život. Tím se prorazil jakoby tunel z beznaděje k obrovské, úžasné naději, kterou se smíme jistit, ke které máme hledět a pro kterou se už nemusíme ničeho bát.
Na tomto světě opravdu nemáme nic jistého. Basilea Schlinková, katolická řeholnice současnosti, napsala: “Vejdi úzkou branou, jdi dobrovolně nesnadnými cestami, které jsou těžké a zužují se, na kterých již není místa pro tvá přání a zábavy – a najdeš na této úzké cestě vytoužený životní cíl. Neboť zde najdeš Toho, který je život a hojnost: Ježíše.”
Tato nejistá a hrozná doba nás děsí, avšak zároveň nás oprošťuje od falešného spoléhání na lidi či věci. Učíme se – a jde nám to někdy velmi těžce – nelpět na ničem, protože nic už není jisté, ba ani to už ne, že po dnešním dni přijde noc, že po létě přijde podzim. Musíme se přizpůsobovat změnám každý den. To nám bere tu obyčejnou lidskou spokojenost, ono spokojené a radostné spolehnutí na to, co Hospodin zaslíbil po potopě: “Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den a noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.” (Gn 8,22). Poslyšme však, co je zapsáno u Jeremiáše proroka: “Tento lid má srdce umíněné a vzpurné, odešli z umíněnosti. Ani je nenapadlo říci: Bojme se Hospodina, svého Boha, který dává vydatný déšť, jarní i pozdní, v pravý čas, ke žni stanovené týdny nám zachovává. VAŠE NEPRAVOSTI TO VŠECHNO NARUŠILY, VAŠE HŘÍCHY VÁS ZBAVILY DOBRA.” (Jr 4,23-25).
Země se rozkymácela, národy chystají válku, chaos a zkáza hrozí.
Nebojme se toho. Hleďme k Nejvyššímu, který má vše ve svých rukou. Naše cesta je cesta pokání, poslušnosti, modliteb a hledání Boha. Držet se pomíjivých věcí v tento čas je bláhové. Všechno můžeme ztratit, jen Bohu se ztratit nemůžeme.
To je ta jistota, naděje, ono světlo a čistá a radost, která tryská jako potůčky té nejčistší vody, vody života, z tohoto žalmu: ŽE BŮH JE S NÁMI. Nevíme, co bude zítra. Buďme připraveni na ztráty, avšak zárověň počítejme i s velikou Boží mocí, která může říci: “Umlkni a upokoj se! Dost už!” Věřme, že Bůh na nás nenaloží víc, než uneseme. Má moc zachránit své věrné. I kdyby nás ale nazachránil z té ohnivé pece zkoušek, věřme mu, protože ON MÁ TO POSLEDNÍ SLOVO NAD DĚJINAMI. A KONEC VŠEHO JE MÍR, HARMONIE, SMÍŘENÍ S BOHEM. Ježíš Kristus nám toto smíření zvěstoval, zprostředkoval. My jako lid Kristův už smíme žít v této atmosféře smíření, v této radosti Božího odpuštění, v této milosti nového života lásky i uprostřed všech bouří doby. Vždyť Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc, která je nám na blízku, pomoc dokázaná v oběti Pána Ježíše Krista. On svým věrným pomáhá a vždy pomůže, jestliže se na Něj spoléhají. Bude jim hradem nedobytným, útočištěm ve všem soužení, potěšením v zármutku, silou ve všech pokušeních i pochybnostech. Naplní své věrné už nyní mírem a světlem. Chce tak naplnit každého z nás, abychom dovedli vnášet jeho světlo do temnot našeho věku. Protože mu záleží i na všech ostatních, i nevěřících, jeho plán je, že ho budou vyvyšovat a chválit všechny pronárody.
ZÁVĚR:
Jedním z důkazů toho, že je Bůh s námi, je jeho Slovo. Kdyby člověk žil jen z toho, co slyší ve zprávách, z toho, co vidí, musel by si zoufat. A také si proto mnoho lidí zoufá. Není nám jedno, co se stane s touto planetou. Není nám jedno, jak jsme zničili dobré Boží stvoření. Pláčeme nad utrpením našich bližních. Máme však východisko. Víme, že konec všeho není katastrofa a zánik a znovunastolení chaosu, nýbrž nové nebe a nová země, příchod Ježíše Krista v moci a slávě, konečné poražení všeho zla a věk radosti a pokoje. Nemusíme vědět, jak a kdy to Hospodin udělá. On to už vše tvoří, vše je připraveno, vše se spolehlivě naplní. Ať už se toho dožijeme nebo ne, nic neotřese tou jistotou, že Bohu patříme, že je s námi, že nás miluje a nikdy, nikdy nás neopustí. A že konec nás všech, kdo mu věříme, nebude nicota, nýbrž radostné setkání s Ním.
BŮH JE NAŠE ÚTOČIŠTĚ I SÍLA, VE VŠELIKÉM SOUŽENÍ POMOC VELMI BLÍZKÁ. PROTO SE BÁT NEBUDEME. HOSPODIN ZÁSTUPŮ JE S NÁMI, BŮH JÁKOBŮV, HRAD NÁŠ NEDOBYTNÝ.
MODLEME SE: Nejvyšší náš Pane a Bože, prosíme, zbav nás strachu o náš život. Zbav náš život i všech zbytečných věcí, které se stavějí mezi nás a Tebe, Svatý. Dej, abychom prožili, že to stojí za to Tobě věřit a Tebe ve svém životě upřednostňovat. Dopřej nám zakusit Tvoji sílu, dej nám odvahu skočit do Tvé náruče. Prosíme pro Ježíše Krista, našeho Spasitele. Amen.
POSLÁNÍ: Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět,láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost, kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky. (.J 2,15-17).
PÍSNĚ: 46, 675, 631, 198, 702.

KÁZÁNÍ NEDĚLE 9. PO SV. TROJICI 13. SRPNA 2017 V TEPLÉ

Útočiště

INTROIT: Vyslechnu, co promluví Bůh, zajisté vyhlásí pokoj pro svůj lid, své věrné, jenom ať se ke své hlouposti nevracejí. Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí, v naší zemi bude přebývat sláva. Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení. (Ž 85,9-11)

TEXT: Ž 46,2.3.8.

ČTENÍ: Ž 46

Vlastní překlad:

Bůh je naše útočiště a síla, pomoc v soužení naprosto dostačující. Proto se nebudeme bát při proměnách země a v hroucení hor v srdci moří. Ať si jejich vody hlučí, ať se pění, ať se hory chvějí pro jejich poskvrnění! Řeka svými potůčky obveseluje Boží město, svaté místo přítomnosti Nejvyššího. Bůh je v jeho blízkosti, proto nebude kolísat, Bůh mu přispěje na pomoc za jitřního svítání. Pronárody se shlukují, hroutí se království. Hospodin zvolá a země jihne. Hospodin zástupů je s námi, nedobytný hrad, Bůh Jákobův je s námi. Pojďte a hleďte, jaké činí Hospodin skutky, jaké úžasnosti koná v zemi!

Utišuje války až do končin země, rozlamuje luky, přeráží kopí, válečné vozy spaluje v ohni. “Ukroťe se! Pohasněte! Neboť já jsem Hospodin, budu vyvyšován mezi pronárody, vyvyšován v zemi.” Hospodin zástupů je s námi, nedobytný hrad, Bůh Jákobův je s námi.

Bůh je naše útočiště (přivinutí, zachoulení, přitulení, zabezpečení, bezpečí, útulek) a síla, pomoc (přispění) v úzkosti (sevření, soužení, tísni) dostačující (osvědčená, nalezená, po ruce) velice (velmi).

naprosto dostačující

dokonale osvědčená

nadmíru osvědčená

vždy po ruce

vždy k nalezení

velmi blízká

Proto se nebudeme bát (hrozit – ni) v proměnách (změnách, proměnách, pohybech) země a v hroucení (kolísání, rozkolísanosti) hor v srdci moří.

Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.

OSNOVA:

1. Žalm míru

2. Nejistota

3. Jediná jistota

1. ŽALM MÍRU

Žalm 46. bychom mohli nazvat mírovým žalmem. Vždyť nám zvěstuje, že konečné slovo nad všemi ději má Svrchovaný, Nejvyšší Hospodin, Bůh Stvořitel, který mění chaos v řád, nejistotu v bezpečí, válku v mír. Napsali jej lidé, kteří do něj vtělili toto své nejhlubší vyznání víry. Lidé, kteří znali, co je to soužení, úzkost, bolest, útok nepřátel, válka, bída. Zpívali si jej v chrámu při bohoslužbách. Tam opěvovali Nejvyššího Boha, který jim v nejistotě dává vítězství. Vítězství víry, vítězství naděje nad všemi zlými ději v tomto světě. Zpívali žalm míru o tom, že Hospodin své věřící neopouští, že je vždy s nimi, že se jim ozývá, že se s nimi potkává, že jim dává svou sílu. Zpívali o době, ve které se tento Nejvyšší Bůh zjeví všem nevěřícím a celá země bude přivedena k harmonii, řádu, pokoji a smíru se svým Stvořitelem.

2. NEJISTOTA

Připadá nám, že to snad napsal někdo dnes. Vždyť se tam hovoří o tom všem, čím také my procházíme, co prožíváme. Zvlášť při těch verších, kde se hovoří o různých změnách země, o hroucení hor v srdci moří – jak bychom tu nepomysleli na naši změněnou zemi, na změnu klimatu, na tání ledovců, které se hroutí do moře, na to hučení vod v letních dnech, jak bychom nepocítili úzkost, ba hrůzu – stejnou, o jaké hovoří ta píseň!

A také ony další verše o shlukování národů, a kolísání či hroucení království – je to naše současnost, naše velikánská nejistota, kterou všichni pociťujeme, když slyšíme o všech teroristických útocích, o válečných přípravách i o bojích, které zuří na naší planetě. Jistého nemáme nic. Jestliže nás minuly povodně či teroristické útoky dnes, mohou nás postihnout zítra. Jestliže se rozpoutá válka, kdo ji utiší? Vždyť na naší zemi je tolik arsenálu, že by to naši planetu zničilo několikanásobně.

3. JISTOTA

Většina veršů tohoto žalmu je však útěšná. Skladatel této písně zpívá o naději a jistotě, ne o zoufalství. Zpívá o Hospodinu, který je blízko. Říká: “Bůh Jákobův je s námi.” Proč Bůh Jákobův? Tím se hned posluchačům či ostatním zpívajícím tento žalm připomnělo, jak Bůh jednal s jejich praotcem Jákobem. Jákob byl člověk chybující, avšak pevně se držel Hospodina. Musel odejít do vyhnanství, byl sám a oklamán od svých příbuzných, avšak požehnání Hospodinovo bylo s ním. Býval i přestrašen a v úzkých, se svým Bohem se dokonce utkal v noční temnotě. Za jitřního svítání dostal Jákob nové požehnání – Bůh se mu zaručil, že bude za Jákoba bojovat sám. Jákob dostal nové jméno – Izrael. Bůh Jákobův je tedy lidem celého Izraele.

Tyto Boží činy si připomínali zpívající lidé v chrámu. Lidé, kteří nevěděli, zda zítra nevpadne nepřítel do jejich domu, lidé udření a chudí. Zpívali o tom, že Bůh je se svými věrnými, že je jim blízko, že je slyší, že se u Něho mohou schoulit, jako se dítě schoulí do náruče své matky. Věděli, že Hospodin je nade vším, i nad těmi hrůzami, které zažívají. A že nemusejí propadnout děsu, protože – a to je zvláštní – Hospodin je nějakým způsobem i za všemi těmi hrůzami. Dopouští je, vždyť je svrchovaným Pánem, dopouští je však proto, že se lidé provinili, vzbouříli se proti jeho vládě. Ve v. 4. čteme, že se hory chvějí pro jejich zpupnost či poskvrnění. To znamená, že hrůzy, které přicházejí na tuto zemi, jsou přímým důsledkem lidské zpupnosti, bezuzdnosti, neposlušnosti. Dnes to vidíme jasně všichni. Narušili jsme, poskvrnili jsme svou bezuzdností, svou pýchou harmonii dobrého Božího stvoření.

Bohu se však přesto nevymklo nic z rukou. Žasneme, jak dlouho nám Hospodin shovívá, jak dlouho nám zachovává mír, ačkoliv máme tolik zbraní daleko horších, než byly luky, kopí a válečné vozy.

Žalmista tu dokonce zpívá o tom, že Hospodin sám zničí všechen arsenál nepřátel. To prý se dělalo, že se válečná výzbroj nepřátel ničila. Zde to dělá sám Bůh.

Pro nás je v tom veliká naděje. Máme dnes bomby strašlivé ničivé síly, atomové a neutronové, máme zbraně chemické a biologické – lidský um, který nám Nejvyšší daroval, zneužili jsme pro takovéhle příšerné vynálezy. A Nejvyšší to dovolil, stáhl se z našeho světa a čeká, zda se vzpamatujeme.

Žalm mluví o tom, že to tak nebude napořád. Vypovídá o víře v konečné nastolení pokoje a řádu, o tom, že Hospodinu stačí jen zvolat: “Umlkni a upokoj se!”, a všechny lidské hrůzné vynálezy zkázy budou bezmocné před jeho mocí. Víra žalmistova, víra Božího lidu Izraele, víra Kristova lidu se má upínat až k tomuto bodu. Že poslední slovo nad vším děním, nad vší lidskou vzpourou má Bůh.

A nalézáme v onom žalmu poetickou pasáž o řece, která svými praménky oblažuje Boží město, místo svaté Boží přítomnosti. Ekumenický překlad říká: Svatyni příbytku Nejvyššího. To je velice silná výpověď o Bohu. Myslí se tu na Boží město Jeruzalém, avšak my můžeme myslet i na ten nebeský Jeruzalém, i na tu předjímku nebeského Jeruzaléma, církev Kristovu. Církev, lid Boží, má tu výsadu, tu možnost ve vší hrůze i vyprahlosti dnešního světa zakoušet Boží přítomnost, šekinu, jak říkají židé, Boží přebývání, Boží blízkost, ano – tak jak to říká verš 2. – Boží náruč. To nám dodává sílu obstát ve všech hrůzách, nebezpečích a nejistotách vzbouřené a rozkymácené země, země na pokraji kolapsu, na pokraji katastrofy a zániku.

Boží přebýváni mezi lidmi! Boží blízkost! Jak tu nepomyslet na Ježíše Krista, vtěleného Boha, který sestoupil v lidském těle na tuto zemi. On se dokonce pro nás stal člověkem, trpěl a položil pro naši záchranu život. Tím se prorazil jakoby tunel z beznaděje k obrovské, úžasné naději, kterou se smíme jistit, ke které máme hledět a pro kterou se už nemusíme ničeho bát.

Na tomto světě opravdu nemáme nic jistého. Basilea Schlinková, katolická řeholnice současnosti, napsala: “Vejdi úzkou branou, jdi dobrovolně nesnadnými cestami, které jsou těžké a zužují se, na kterých již není místa pro tvá přání a zábavy – a najdeš na této úzké cestě vytoužený životní cíl. Neboť zde najdeš Toho, který je život a hojnost: Ježíše.”

Tato nejistá a hrozná doba nás děsí, avšak zároveň nás oprošťuje od falešného spoléhání na lidi či věci. Učíme se – a jde nám to někdy velmi těžce – nelpět na ničem, protože nic už není jisté, ba ani to už ne, že po dnešním dni přijde noc, že po létě přijde podzim. Musíme se přizpůsobovat změnám každý den. To nám bere tu obyčejnou lidskou spokojenost, ono spokojené a radostné spolehnutí na to, co Hospodin zaslíbil po potopě: “Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den a noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.” (Gn 8,22). Poslyšme však, co je zapsáno u Jeremiáše proroka: “Tento lid má srdce umíněné a vzpurné, odešli z umíněnosti. Ani je nenapadlo říci: Bojme se Hospodina, svého Boha, který dává vydatný déšť, jarní i pozdní, v pravý čas, ke žni stanovené týdny nám zachovává. VAŠE NEPRAVOSTI TO VŠECHNO NARUŠILY, VAŠE HŘÍCHY VÁS ZBAVILY DOBRA.” (Jr 4,23-25).

Země se rozkymácela, národy chystají válku, chaos a zkáza hrozí.

Nebojme se toho. Hleďme k Nejvyššímu, který má vše ve svých rukou. Naše cesta je cesta pokání, poslušnosti, modliteb a hledání Boha. Držet se pomíjivých věcí v tento čas je bláhové. Všechno můžeme ztratit, jen Bohu se ztratit nemůžeme.

To je ta jistota, naděje, ono světlo a čistá a radost, která tryská jako potůčky té nejčistší vody, vody života, z tohoto žalmu: ŽE BŮH JE S NÁMI. Nevíme, co bude zítra. Buďme připraveni na ztráty, avšak zárověň počítejme i s velikou Boží mocí, která může říci: “Umlkni a upokoj se! Dost už!” Věřme, že Bůh na nás nenaloží víc, než uneseme. Má moc zachránit své věrné. I kdyby nás ale nazachránil z té ohnivé pece zkoušek, věřme mu, protože ON MÁ TO POSLEDNÍ SLOVO NAD DĚJINAMI. A KONEC VŠEHO JE MÍR, HARMONIE, SMÍŘENÍ S BOHEM. Ježíš Kristus nám toto smíření zvěstoval, zprostředkoval. My jako lid Kristův už smíme žít v této atmosféře smíření, v této radosti Božího odpuštění, v této milosti nového života lásky i uprostřed všech bouří doby. Vždyť Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc, která je nám na blízku, pomoc dokázaná v oběti Pána Ježíše Krista. On svým věrným pomáhá a vždy pomůže, jestliže se na Něj spoléhají. Bude jim hradem nedobytným, útočištěm ve všem soužení, potěšením v zármutku, silou ve všech pokušeních i pochybnostech. Naplní své věrné už nyní mírem a světlem. Chce tak naplnit každého z nás, abychom dovedli vnášet jeho světlo do temnot našeho věku. Protože mu záleží i na všech ostatních, i nevěřících, jeho plán je, že ho budou vyvyšovat a chválit všechny pronárody.

ZÁVĚR:

Jedním z důkazů toho, že je Bůh s námi, je jeho Slovo. Kdyby člověk žil jen z toho, co slyší ve zprávách, z toho, co vidí, musel by si zoufat. A také si proto mnoho lidí zoufá. Není nám jedno, co se stane s touto planetou. Není nám jedno, jak jsme zničili dobré Boží stvoření. Pláčeme nad utrpením našich bližních. Máme však východisko. Víme, že konec všeho není katastrofa a zánik a znovunastolení chaosu, nýbrž nové nebe a nová země, příchod Ježíše Krista v moci a slávě, konečné poražení všeho zla a věk radosti a pokoje. Nemusíme vědět, jak a kdy to Hospodin udělá. On to už vše tvoří, vše je připraveno, vše se spolehlivě naplní. Ať už se toho dožijeme nebo ne, nic neotřese tou jistotou, že Bohu patříme, že je s námi, že nás miluje a nikdy, nikdy nás neopustí. A že konec nás všech, kdo mu věříme, nebude nicota, nýbrž radostné setkání s Ním.

BŮH JE NAŠE ÚTOČIŠTĚ I SÍLA, VE VŠELIKÉM SOUŽENÍ POMOC VELMI BLÍZKÁ. PROTO SE BÁT NEBUDEME. HOSPODIN ZÁSTUPŮ JE S NÁMI, BŮH JÁKOBŮV, HRAD NÁŠ NEDOBYTNÝ.

MODLEME SE: Nejvyšší náš Pane a Bože, prosíme, zbav nás strachu o náš život. Zbav náš život i všech zbytečných věcí, které se stavějí mezi nás a Tebe, Svatý. Dej, abychom prožili, že to stojí za to Tobě věřit a Tebe ve svém životě upřednostňovat. Dopřej nám zakusit Tvoji sílu, dej nám odvahu skočit do Tvé náruče. Prosíme pro Ježíše Krista, našeho Spasitele. Amen.

POSLÁNÍ: Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět,láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost, kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky. (.J 2,15-17).

PÍSNĚ: 46, 675, 631, 198, 702.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.