Pohnut soucitem


Kázání neděle Septuagesimae – 70 dnů před velikonocemi, 28. ledna 2018 v Teplé

Pohnut soucitem
In: Požehnán buď Bůh a bojte se ho všechny končiny země! (Ž 67,8)
ČTENÍ: Lk 10,25-37
TEXT: Lk 10,33n: “Ale jeden Samařan na své cestě přišel k němu, a když ho uviděl, byl pohnut soucitem, přistoupil, na jeho rány nalil olej a víno a obvázal jej, položil ho na svého mezka, zavezl do hostince a postaral se o něj.”
OSNOVA:
1. Pravověří
2. Byl pohnut soucitem
3. Proměněný člověk
1. Pravověří
Je zarážející na evangeliích, že Ježíš nikde nepožaduje pravověrnost. Neklade důraz na žádná církevní dogmata, nedělá rozdíl mezi Judejci a Galilejci. Galilea byla nazývána pohanská, a Samařané považováni za lidi podivné víry. Něco měli z pohanství, něco z židovství. Samařané křečovitě lpěli na prastarých tradicích a oni sami sebe považovali také za pravověrné. Buď jak buď, pro Judejce byli Samařané pobloudilí, nevěrohodní lidé a raději se s nimi nestýkali stejně jako se nestýkali s pohany. Co kdyby se od nich kulticky ušpinili.
A Ježíš jako by schválně vypráví podobenství, kde kladným hrdinou je právě nepravověrný, popletený Samařan. A vypráví toto podobenství vzdělanci, zákoníkovi, který je zběhlý v Písmech Starého zákona. Tento zákoník totiž vystoupil proti Ježíšovi a chtěl ho zkoušet. Neboť o Ježíši bylo známo, že se stýká s nepravověrnými lidmi: “Tak se teď ukaž, kazateli, zda znáš staré židovské zásady.”
A Ježíš zákoníkovi správně odpověděl: “Největší ze všech přikázání je milovat Boha a bližního jako sebe samého.”
Na to se zákoník ptá: “A kdo je můj bližní?”
V tom skutečně měli židé trochu zmatek. Zvlášť když viděli, že Ježíš se stýká se všemi bez rozdílu a tedy i s hříšníky a nepravověrnými lidmi. Žid měl prokazovat milosrdenství jinému židu, pak hostům, ale ne nepřátelům Božího lidu, zvlášť ne těm, kteří Boha nějak tupí i svým nepravověřím.
Ježíš odpovídá podobenstvím: Vypráví o člověku, který se ocitl ve smrtelném nebezpečí. Šel ze svatého města Jeruzaléma do nesvatého města Jericha. (Prý je to od sebe vzdálené 27 km a sestupuje se asi 1100 m pustou krajinou, která poskytovala úkryt pro lupiče.) Je přepaden, oloupen, zanechán supům na pospas.
Jdou kolem tři muži. Kněz a levíta jsou svatí muži – možná spěchají do Jeruzaléma sloužit do chrámu. Je to obraz: Kněz a levíta zaujati náboženskými obřady minou zraněného, potřebného člověka. Možná, že jsou oba štědří, co se týče chrámové daně. Dávají desátky z máty, kopru a kmínu, postí se dvakrát týdně a v noci vstávají, aby konali modlitby k Bohu. Zbožní, přezbožní muži. Milují přece Hospodina, milují jeho příbytek, věci kolem chrámu, bohoslužby. I nyní – spěchají, aby už byli tam, kde jde o věci Boží. Nenechají se ničím zdržet!
Zde Ježíš přesně vystihl, jak se z dobré zbožnosti vytvoří u člověka náboženství, fanatismus, jakýsi opiát smyslů a kde se láska k Bohu přesmykne na lásku k sobě samému a zahleděnost do vlastního nitra.
2. Byl pohnut soucitem
Třetí muž, Samařan, člověk pochybné víry, BYL POHNUT SOUCITEM. O to jde Ježíši. To je prověrka pravověrnosti. Jsme-li schopni soucitu, vcítění se do druhého. Jsme-li vlastně schopni zapomenout na sebe a věnovat sami sebe tomu, který potřebuje pomoci.
Někdy se zdá, jako by dávání byl jakýsi obchod s Bohem. Já dám předepsaný desátek na Boží věci nebo na potřebné a budu tím bohatší. Dávání jistě má své zaslíbení, ale to není žádná kulišárna, nějaké hledění za roh, jak tam na mne čeká za můj dar něbo nějakou námahu ohromná výhra. Dávání znamená něčeho se vzdát pro druhého. Dávání má zaslíbení, že nás Bůh nenechá na holičkách, ne že se nám tady na zemi bohatě odmění.
Kněz a levíta spěchali v podstatě za svým potěšením. Samařan zapomněl na sebe, na svůj cíl cesty, a pomohl zbitému, umírajícímu člověku. Viděl jeho, viděl bližního, ne sebe. Dokonce riskoval, protože lupiči mohli zbít a obrat i jeho. Anebo to mohla být i léčka.
3. Proměněný člověk
Být druhým bližním – to je to, co Ježíš hlásá, koná a dokoná na kříži. Tak nám dal příklad. Nepase po našich peněženkách, netouží po tom, abychom chodili v nějaké pošmourné pobožnosti, nevyspání a o hladu. To vše je naprosto zbytečné, ba může se stát, že tím nakonec člověk hledá jen zalíbení v sobě samém. Posty i bdění jsou zajisté dobré, pokud je hybnou silou tohoto počínání právě soucit s bližními, láska k nim a touha, aby ve svých bídách nalezli spásu – Boha, Ježíše, lásku, která zachraňuje a pozvedá a dává nový život. Jen láskou proměněné srdce je to srdce na pravém místě, které dává a nepočítá, kolik že už jsem obětoval, pomáhá a neptá se, kdo zase pomůže mně. Člověk proměněný Boží láskou je soucitný, milosrdný a účinně obětavý, ne samoúčelně, aby sytil svou vlastní duši.
Prosme Boha, aby od nás vzal všechnu falešnou náboženskost, která má zalíbení sama v sobě. Prosme Boha, aby od nás vzdálil sobectví jakéhokoliv druhu. Prosme Boha, abychom byli jeho láskou stále znovu proměňováni a dávali v soucitu, odvaze, pokoře a milosrdenství sebe samé našim potřebným bližním.
POSLÁNÍ: Má-li někdo dostatek v tomto světě a vidí, že jeho bratr má nouzi, a zavře před ním své srdce, jak v něm může zůstávat Boží láska? (1.J 3,17)
PÍSNĚ: 67, 214, 435, 474, 672.

Kázání neděle Septuagesimae – 70 dnů před velikonocemi, 28. ledna 2018 v Teplé

Pohnut soucitem

In: Požehnán buď Bůh a bojte se ho všechny končiny země! (Ž 67,8)

ČTENÍ: Lk 10,25-37

TEXT: Lk 10,33n: “Ale jeden Samařan na své cestě přišel k němu, a když ho uviděl, byl pohnut soucitem, přistoupil, na jeho rány nalil olej a víno a obvázal jej, položil ho na svého mezka, zavezl do hostince a postaral se o něj.”

OSNOVA:

1. Pravověří

2. Byl pohnut soucitem

3. Proměněný člověk

1. Pravověří

Je zarážející na evangeliích, že Ježíš nikde nepožaduje pravověrnost. Neklade důraz na žádná církevní dogmata, nedělá rozdíl mezi Judejci a Galilejci. Galilea byla nazývána pohanská, a Samařané považováni za lidi podivné víry. Něco měli z pohanství, něco z židovství. Samařané křečovitě lpěli na prastarých tradicích a oni sami sebe považovali také za pravověrné. Buď jak buď, pro Judejce byli Samařané pobloudilí, nevěrohodní lidé a raději se s nimi nestýkali stejně jako se nestýkali s pohany. Co kdyby se od nich kulticky ušpinili.

A Ježíš jako by schválně vypráví podobenství, kde kladným hrdinou je právě nepravověrný, popletený Samařan. A vypráví toto podobenství vzdělanci, zákoníkovi, který je zběhlý v Písmech Starého zákona. Tento zákoník totiž vystoupil proti Ježíšovi a chtěl ho zkoušet. Neboť o Ježíši bylo známo, že se stýká s nepravověrnými lidmi: “Tak se teď ukaž, kazateli, zda znáš staré židovské zásady.”

A Ježíš zákoníkovi správně odpověděl: “Největší ze všech přikázání je milovat Boha a bližního jako sebe samého.”

Na to se zákoník ptá: “A kdo je můj bližní?”

V tom skutečně měli židé trochu zmatek. Zvlášť když viděli, že Ježíš se stýká se všemi bez rozdílu a tedy i s hříšníky a nepravověrnými lidmi. Žid měl prokazovat milosrdenství jinému židu, pak hostům, ale ne nepřátelům Božího lidu, zvlášť ne těm, kteří Boha nějak tupí i svým nepravověřím.

Ježíš odpovídá podobenstvím: Vypráví o člověku, který se ocitl ve smrtelném nebezpečí. Šel ze svatého města Jeruzaléma do nesvatého města Jericha. (Prý je to od sebe vzdálené 27 km a sestupuje se asi 1100 m pustou krajinou, která poskytovala úkryt pro lupiče.) Je přepaden, oloupen, zanechán supům na pospas.

Jdou kolem tři muži. Kněz a levíta jsou svatí muži – možná spěchají do Jeruzaléma sloužit do chrámu. Je to obraz: Kněz a levíta zaujati náboženskými obřady minou zraněného, potřebného člověka. Možná, že jsou oba štědří, co se týče chrámové daně. Dávají desátky z máty, kopru a kmínu, postí se dvakrát týdně a v noci vstávají, aby konali modlitby k Bohu. Zbožní, přezbožní muži. Milují přece Hospodina, milují jeho příbytek, věci kolem chrámu, bohoslužby. I nyní – spěchají, aby už byli tam, kde jde o věci Boží. Nenechají se ničím zdržet!

Zde Ježíš přesně vystihl, jak se z dobré zbožnosti vytvoří u člověka náboženství, fanatismus, jakýsi opiát smyslů a kde se láska k Bohu přesmykne na lásku k sobě samému a zahleděnost do vlastního nitra.

2. Byl pohnut soucitem

Třetí muž, Samařan, člověk pochybné víry, BYL POHNUT SOUCITEM. O to jde Ježíši. To je prověrka pravověrnosti. Jsme-li schopni soucitu, vcítění se do druhého. Jsme-li vlastně schopni zapomenout na sebe a věnovat sami sebe tomu, který potřebuje pomoci.

Někdy se zdá, jako by dávání byl jakýsi obchod s Bohem. Já dám předepsaný desátek na Boží věci nebo na potřebné a budu tím bohatší. Dávání jistě má své zaslíbení, ale to není žádná kulišárna, nějaké hledění za roh, jak tam na mne čeká za můj dar něbo nějakou námahu ohromná výhra. Dávání znamená něčeho se vzdát pro druhého. Dávání má zaslíbení, že nás Bůh nenechá na holičkách, ne že se nám tady na zemi bohatě odmění.

Kněz a levíta spěchali v podstatě za svým potěšením. Samařan zapomněl na sebe, na svůj cíl cesty, a pomohl zbitému, umírajícímu člověku. Viděl jeho, viděl bližního, ne sebe. Dokonce riskoval, protože lupiči mohli zbít a obrat i jeho. Anebo to mohla být i léčka.

3. Proměněný člověk

Být druhým bližním – to je to, co Ježíš hlásá, koná a dokoná na kříži. Tak nám dal příklad. Nepase po našich peněženkách, netouží po tom, abychom chodili v nějaké pošmourné pobožnosti, nevyspání a o hladu. To vše je naprosto zbytečné, ba může se stát, že tím nakonec člověk hledá jen zalíbení v sobě samém. Posty i bdění jsou zajisté dobré, pokud je hybnou silou tohoto počínání právě soucit s bližními, láska k nim a touha, aby ve svých bídách nalezli spásu – Boha, Ježíše, lásku, která zachraňuje a pozvedá a dává nový život. Jen láskou proměněné srdce je to srdce na pravém místě, které dává a nepočítá, kolik že už jsem obětoval, pomáhá a neptá se, kdo zase pomůže mně. Člověk proměněný Boží láskou je soucitný, milosrdný a účinně obětavý, ne samoúčelně, aby sytil svou vlastní duši.

Prosme Boha, aby od nás vzal všechnu falešnou náboženskost, která má zalíbení sama v sobě. Prosme Boha, aby od nás vzdálil sobectví jakéhokoliv druhu. Prosme Boha, abychom byli jeho láskou stále znovu proměňováni a dávali v soucitu, odvaze, pokoře a milosrdenství sebe samé našim potřebným bližním.

POSLÁNÍ: Má-li někdo dostatek v tomto světě a vidí, že jeho bratr má nouzi, a zavře před ním své srdce, jak v něm může zůstávat Boží láska? (1.J 3,17)

PÍSNĚ: 67, 214, 435, 474, 672.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.