Nechte to růst


KÁZÁNÍ NEDĚLE 1. POSTNÍ – “INVOCABIT” – 18. ÚNORA 2018 V TEPLÉ

Nechte to růst
INTROITUS: Volám k Bohu, Nejvyššímu, k Bohu, jenž za mne dokončí zápas. (Ž 57,3)
ČTENÍ: Lk 9,51-56; Ko 3,12-17
TEXT: Mt 13,24-30
(Ježíš) jim (učedníkům) předložil jiné podobenství:
Království nebes je podobné člověku, který na svém poli zasel dobré semeno.
Zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozesel mezi pšenici plevel a odešel.
Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, ukázal se i plevel.
Přišli otroci toho hospodáře a řekli mu: “Pane, cožpak jsi nezasil na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?”
On jim odpověděl: “Nepřítel člověka to udělal.”
A otroci mu řekli: “Chceš, abychom šli a posbírali jej?”
On však řekl: “Ne, abyste snad při sbírání plevele nevytrhali z kořenů spolu s ním i pšenici. Nechte, ať obojí spolu roste až do žně, a v čas žně řeknu žencům: Nejprve posbírejte plevel a svažte ho do otýpek, abyste jej zcela spálili, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.”
OSNOVA:
1. Království nebeské
2. Setba nepřítele
3. Nechte až do žně
1. Království nebeské
Pán Ježíš přibližoval lidem duchovní věci pomocí všelijakých podobenství. Zemědělci si docela dobře dokázali představit situaci zaplevelené pšenice a co by se stalo, kdyby chtěli z obilí plevel vytrhávat. Zničili by si i pšenici. Tak, říká Pán, tak je tomu i s Božím Královstvím.
Stále znovu se ptáme, co to znamená Boží Království? Je to zkrátka oblast, kde vládne Bůh. Je to vláda Boha, lásky, pokoje, odpuštění, nevýslovné radosti. Království Boží je samo o sobě a bylo od věků, a je i tady na zemi, přinesl je Boží Syn. Je tam, kde se lidé podřizují laskavému Bohu, kde se snaží uplatňovat jeho odpuštění, milosrdenství, soucit. Království Boží se rozprostře všude tam, kde přichází ke slovu pomoc, smíření, hojení ran, pozdvižení utištěného, odpuštění viny. Církev Kristova ve všech svých členech by měla být přítomností Božího Království na zemi. Měla by zjevovat, že dobro a láska jsou na zemi nejmocnější silou, které se nic nevyrovná. I kdyby peklo řvalo jako divé, lásku nezničí. Pán Ježíš nazývá Boží Království ve světě dobrou setbou. Hospodář je Bůh, který na zemi zasel dobré semeno. Dobrou pšenici, životaschopné zrno, které má vyklíčit, vyrůst a přinést mnohonásobný užitek v podobě plných klasů. Tomu rozumíme, s tím souhlasíme, to chceme: Aby každý z nás byl tím dobrým kláskem, přinášejícím úrodu stonásobnou. Abychom vždy a v každé situaci dokázali žít život lásky a oběti, tak jako to dokázal náš Pán – Ježíš. To je správné, dobré, modlíme se o to.
2. Setba nepřítele
Jenže je tu ten plevel, o kterém říká Ježíš, že je to setba nepřítele Božího. Tedy ďábla. Nevíme si s tím moc rady. Proč to Pán Bůh vůbec dopustil, aby byl? Proč nás pořád pronásleduje? Proč se setkáváme neustále se zlem ve světě, když víme, že už v něm roste Boží Království? Proč my sami musíme stále znovu bojovat s pokušením? Bylo by to hezké, kdybychom už měli cestičku umetenou, když jsme se odevzdali Ježíši. Už by nás nic zlého nesvádělo a kolem nás by bylo jen samé světlo, všechno zlé by se před námi dalo na útěk. Jenže to tak není a i mnoho svědků v Písmu, v čele s naším Pánem – vyznává, že zakoušejí mnohá protivenství a soužení. Že to zlo se jim věší na paty, když ne přímo jako pokušení, tak jako nějaké trápení a pronásledování, ztráty a prohry a bolesti. To pak také může člověka pokoušet, aby Boha opustil, aby se vzdal svého členství v Božím království. Vždyť to po lidsku nepřináší žádné výhody.
Je tu ten pevel. Prý se myslí na jílek mámivý, který je při rašení nerozeznatelný od pšenice. Až když založí na klas, je vidět, že je to vetřelec. A ani tehdy nedovolí hospodář, aby rolníci šli a vytrhali plevel, protože kořeny už jsou propletené tak, že by se vytrhala při pletí i dobrá pšenice.
Kdykoliv církev propadla pokušení čistek, moc ublížila sama sobě i Pánu. Vzpomeňme jen na dobu inkvizice a upalování. A to nedělala jen církev římskoktolická! I protestanté se uchylovali k takovému čištění. Jakého Krista ukazovali křesťané světu?!
Kraličtí v poznámkách říkají, že tenhle text se nestaví proti kázni v církvi, ale proti přílišné horlivosti, která násilím chce provádět spravedlnost. Uvádějí příklad, kdy učedníci chtěli seslat oheň na jednu samařskou vesnici, kde nepřijali Pána. Pán jim řekl, že nevědí, jakého poslouchají v tu chvíli ducha.
Jistě by nebylo dobré přehlížet nějaký do očí bijící a pohoršení působící hřích ve sboru. Nemůžeme mávat rukou především nad svými vlastními poklesky a neposlušnostmi, ale zde to vypadá, že provádět nějaký razantní očistný program v církvi nebo sboru by mohlo být horší než lepší. My lidé jsme vždycky nakloněni k tomu se nějak vytáhnout nad druhého. Víme, jak to chodilo třeba za války, kdy docela slušní a nenápadní občané se účastnili lynčování utlačené skupiny. Židů, pak Němců. A kdo byl v té době tou dobrou pšenicí? Ti, kteří se nedali svést k násilí, nýbrž naopak pomáhali ke smíření – vzpomeňme na Přemysla Pittra a Olgu Fiertzovou. A mnozí z těchto statečných to zaplatili životem.
Zřejmě nevyzkoumáme původ nepřítele a jeho setby. Bůh to tu nechává, snad aby se ukázala a vybrousila věrnost jeho dětí. Tak se to můžeme občas dočíst v Písmu, že Pán ponechává zlé věci pro vycvičení svých sluhů a aby se ukázalo, co je pravda, co je lež, a aby se nám samým ukázalo, zda jsme opravdoví. Neboť máme často silné řeči, ale teprve když jde do tuhého, ukáže se, jaká je naše víra. Je to – skoro by se dalo říci – služba nám, kteří si říkáme “hodní”. Ti druzí, ti ” zlí”, jsou tu, aby nás chránili od nás samých, od pýchy a od krutosti.
3. Nechte až do žně
Proto to musíme nechat být. Ne že bychom se snad měli smířit s tím, že se děje bezpráví, že je někdo utlačován a ponižován. Nechat to růst až do doby žně, tedy do plnosti Království Božího, do příchodu Krista Pána v moci a zjevnosti, to neznamená nějaký postoj lhostejnosti, necitlivosti vůči tomu, co se na světě děje. To by byl přece opak toho, co Kristus Pán přináší a učí. Je třeba se ujímat utištěných a pracovat na tom, aby to na světě chodilo lépe, ale nesmíme se nechat unést dojmem, že je to jen v naší moci a že si můžeme dovolit nějaké násilí a soudy. Jistě – světské soudy mají prosazovat spravedlnost, ale to jsou soudy dočasné. I vězeň, který zaslouženě pyká, může se setkat s Božím milosrdenstvím a dojít spásy, i on se může za katrem stát Božím dítětem, občanem nebeského Království.
Království nebeské je tu otevřené pro nás a pro každého člověka. Jsme jeho sluhy, snažíme se, aby vláda lásky a Boží milosti zasáhla každého, ale není v naší kompetenci soudit a rozdělovat lidi na dobré a zlé. I ten největší zločinec, o kterém třeba při sledování krimi zpráv proneseme, že je to zrůda, a že by ho měli zavřít na doživotí – i on má tady otevřené dveře do Božího Království. I pro něj umíral Boží Syn. Tohle mějme na paměti vždy, když nás ovládne tzv. spravedlivý hněv. Kdybychom chtěli opravdu takovou přísnou spravedlnost hned teď, jak bychom třeba sami dopadli? Proto to tady roste všechno dohromady, proto to Bůh nechává, až do svého času, o kterém ví jedině On. Pamatujme na to, že věc Božího Království je naše jen potud, pokud se jedná o vydávání svědectví o živém Bohu. To ostatní – soud a poslední zúčtování, rozdělování na ovce a kozy nechme na samém Bohu. Neboť jeho je Království i čest i sláva. Amen.
POSLÁNÍ: Všechnu svou starost uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží. (1.Pt 5,7)
PÍSNĚ: 57, 164, 435, 632, 627.

KÁZÁNÍ NEDĚLE 1. POSTNÍ – “INVOCABIT” – 18. ÚNORA 2018 V TEPLÉ

Nechte to růst

INTROITUS: Volám k Bohu, Nejvyššímu, k Bohu, jenž za mne dokončí zápas. (Ž 57,3)

ČTENÍ: Lk 9,51-56; Ko 3,12-17

TEXT: Mt 13,24-30

(Ježíš) jim (učedníkům) předložil jiné podobenství:

Království nebes je podobné člověku, který na svém poli zasel dobré semeno.

Zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozesel mezi pšenici plevel a odešel.

Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, ukázal se i plevel.

Přišli otroci toho hospodáře a řekli mu: “Pane, cožpak jsi nezasil na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?”

On jim odpověděl: “Nepřítel člověka to udělal.”

A otroci mu řekli: “Chceš, abychom šli a posbírali jej?”

On však řekl: “Ne, abyste snad při sbírání plevele nevytrhali z kořenů spolu s ním i pšenici. Nechte, ať obojí spolu roste až do žně, a v čas žně řeknu žencům: Nejprve posbírejte plevel a svažte ho do otýpek, abyste jej zcela spálili, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.”

OSNOVA:

1. Království nebeské

2. Setba nepřítele

3. Nechte až do žně

1. Království nebeské

Pán Ježíš přibližoval lidem duchovní věci pomocí všelijakých podobenství. Zemědělci si docela dobře dokázali představit situaci zaplevelené pšenice a co by se stalo, kdyby chtěli z obilí plevel vytrhávat. Zničili by si i pšenici. Tak, říká Pán, tak je tomu i s Božím Královstvím.

Stále znovu se ptáme, co to znamená Boží Království? Je to zkrátka oblast, kde vládne Bůh. Je to vláda Boha, lásky, pokoje, odpuštění, nevýslovné radosti. Království Boží je samo o sobě a bylo od věků, a je i tady na zemi, přinesl je Boží Syn. Je tam, kde se lidé podřizují laskavému Bohu, kde se snaží uplatňovat jeho odpuštění, milosrdenství, soucit. Království Boží se rozprostře všude tam, kde přichází ke slovu pomoc, smíření, hojení ran, pozdvižení utištěného, odpuštění viny. Církev Kristova ve všech svých členech by měla být přítomností Božího Království na zemi. Měla by zjevovat, že dobro a láska jsou na zemi nejmocnější silou, které se nic nevyrovná. I kdyby peklo řvalo jako divé, lásku nezničí. Pán Ježíš nazývá Boží Království ve světě dobrou setbou. Hospodář je Bůh, který na zemi zasel dobré semeno. Dobrou pšenici, životaschopné zrno, které má vyklíčit, vyrůst a přinést mnohonásobný užitek v podobě plných klasů. Tomu rozumíme, s tím souhlasíme, to chceme: Aby každý z nás byl tím dobrým kláskem, přinášejícím úrodu stonásobnou. Abychom vždy a v každé situaci dokázali žít život lásky a oběti, tak jako to dokázal náš Pán – Ježíš. To je správné, dobré, modlíme se o to.

2. Setba nepřítele

Jenže je tu ten plevel, o kterém říká Ježíš, že je to setba nepřítele Božího. Tedy ďábla. Nevíme si s tím moc rady. Proč to Pán Bůh vůbec dopustil, aby byl? Proč nás pořád pronásleduje? Proč se setkáváme neustále se zlem ve světě, když víme, že už v něm roste Boží Království? Proč my sami musíme stále znovu bojovat s pokušením? Bylo by to hezké, kdybychom už měli cestičku umetenou, když jsme se odevzdali Ježíši. Už by nás nic zlého nesvádělo a kolem nás by bylo jen samé světlo, všechno zlé by se před námi dalo na útěk. Jenže to tak není a i mnoho svědků v Písmu, v čele s naším Pánem – vyznává, že zakoušejí mnohá protivenství a soužení. Že to zlo se jim věší na paty, když ne přímo jako pokušení, tak jako nějaké trápení a pronásledování, ztráty a prohry a bolesti. To pak také může člověka pokoušet, aby Boha opustil, aby se vzdal svého členství v Božím království. Vždyť to po lidsku nepřináší žádné výhody.

Je tu ten pevel. Prý se myslí na jílek mámivý, který je při rašení nerozeznatelný od pšenice. Až když založí na klas, je vidět, že je to vetřelec. A ani tehdy nedovolí hospodář, aby rolníci šli a vytrhali plevel, protože kořeny už jsou propletené tak, že by se vytrhala při pletí i dobrá pšenice.

Kdykoliv církev propadla pokušení čistek, moc ublížila sama sobě i Pánu. Vzpomeňme jen na dobu inkvizice a upalování. A to nedělala jen církev římskoktolická! I protestanté se uchylovali k takovému čištění. Jakého Krista ukazovali křesťané světu?!

Kraličtí v poznámkách říkají, že tenhle text se nestaví proti kázni v církvi, ale proti přílišné horlivosti, která násilím chce provádět spravedlnost. Uvádějí příklad, kdy učedníci chtěli seslat oheň na jednu samařskou vesnici, kde nepřijali Pána. Pán jim řekl, že nevědí, jakého poslouchají v tu chvíli ducha.

Jistě by nebylo dobré přehlížet nějaký do očí bijící a pohoršení působící hřích ve sboru. Nemůžeme mávat rukou především nad svými vlastními poklesky a neposlušnostmi, ale zde to vypadá, že provádět nějaký razantní očistný program v církvi nebo sboru by mohlo být horší než lepší. My lidé jsme vždycky nakloněni k tomu se nějak vytáhnout nad druhého. Víme, jak to chodilo třeba za války, kdy docela slušní a nenápadní občané se účastnili lynčování utlačené skupiny. Židů, pak Němců. A kdo byl v té době tou dobrou pšenicí? Ti, kteří se nedali svést k násilí, nýbrž naopak pomáhali ke smíření – vzpomeňme na Přemysla Pittra a Olgu Fiertzovou. A mnozí z těchto statečných to zaplatili životem.

Zřejmě nevyzkoumáme původ nepřítele a jeho setby. Bůh to tu nechává, snad aby se ukázala a vybrousila věrnost jeho dětí. Tak se to můžeme občas dočíst v Písmu, že Pán ponechává zlé věci pro vycvičení svých sluhů a aby se ukázalo, co je pravda, co je lež, a aby se nám samým ukázalo, zda jsme opravdoví. Neboť máme často silné řeči, ale teprve když jde do tuhého, ukáže se, jaká je naše víra. Je to – skoro by se dalo říci – služba nám, kteří si říkáme “hodní”. Ti druzí, ti ” zlí”, jsou tu, aby nás chránili od nás samých, od pýchy a od krutosti.

3. Nechte až do žně

Proto to musíme nechat být. Ne že bychom se snad měli smířit s tím, že se děje bezpráví, že je někdo utlačován a ponižován. Nechat to růst až do doby žně, tedy do plnosti Království Božího, do příchodu Krista Pána v moci a zjevnosti, to neznamená nějaký postoj lhostejnosti, necitlivosti vůči tomu, co se na světě děje. To by byl přece opak toho, co Kristus Pán přináší a učí. Je třeba se ujímat utištěných a pracovat na tom, aby to na světě chodilo lépe, ale nesmíme se nechat unést dojmem, že je to jen v naší moci a že si můžeme dovolit nějaké násilí a soudy. Jistě – světské soudy mají prosazovat spravedlnost, ale to jsou soudy dočasné. I vězeň, který zaslouženě pyká, může se setkat s Božím milosrdenstvím a dojít spásy, i on se může za katrem stát Božím dítětem, občanem nebeského Království.

Království nebeské je tu otevřené pro nás a pro každého člověka. Jsme jeho sluhy, snažíme se, aby vláda lásky a Boží milosti zasáhla každého, ale není v naší kompetenci soudit a rozdělovat lidi na dobré a zlé. I ten největší zločinec, o kterém třeba při sledování krimi zpráv proneseme, že je to zrůda, a že by ho měli zavřít na doživotí – i on má tady otevřené dveře do Božího Království. I pro něj umíral Boží Syn. Tohle mějme na paměti vždy, když nás ovládne tzv. spravedlivý hněv. Kdybychom chtěli opravdu takovou přísnou spravedlnost hned teď, jak bychom třeba sami dopadli? Proto to tady roste všechno dohromady, proto to Bůh nechává, až do svého času, o kterém ví jedině On. Pamatujme na to, že věc Božího Království je naše jen potud, pokud se jedná o vydávání svědectví o živém Bohu. To ostatní – soud a poslední zúčtování, rozdělování na ovce a kozy nechme na samém Bohu. Neboť jeho je Království i čest i sláva. Amen.

POSLÁNÍ: Všechnu svou starost uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží. (1.Pt 5,7)

PÍSNĚ: 57, 164, 435, 632, 627.

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.