Králové a kněží


KÁZÁNÍ NEDĚLE 14. PO SV. TROJICI – 13. ZÁŘÍ 2009 V TEPLÉ

INTROITUS: Ti, které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře, ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná. (Ž 107, 3.8)

ČTENÍ: Nu 17, 16 – 24

TEXT: Zj 1, 4 – 6:

Jan sedmi církvím v Asii:
Milost vám a pokoj

od Toho, který jest
a který byl
a který přichází

a od sedmi duchů, kteří jsou před Jeho trůnem,

a od Ježíše Krista,
věrného svědka,
prvorozeného z mrtvých
a vládce králů země.

Jemu,
jenž nás miluje
a který nás vysvobodil od hříchů
a který nás učinil královským kněžstvem Boha, svého Otce,
Jemu sláva a panství na věky.
Amen.

OSNOVA:

  1. Pozdrav
  2. od Boha Otce, Ducha svatého, Syna
  3. Sláva mu za to, co učinil

1. Pozdrav

Číst knihu Zjevení není snadné. Když ji “zhltáme” v chvatu, většinou se nás zmocní ošklivost: “Tak tohle že je ten Bůh, který miluje lidi? A takovéhle věci nám přichystal?”
Knihu Zjevení nelze číst stejným způsobem jako třeba evangelia. Tato kniha se nedá číst bez výkladu.
Již sám název Apokalypsa ukazuje, že se jedná o jedinečný literární útvar, kde se mají nějak ozřejmit věci skryté lidským očím. Ozřejmují se, zjevují se formou obrazů, protože jde právě o věci skryté u Boha. Jde tu obecně o principy prosazení Boží spravedlnosti a konečného pozdvižení těch, kteří tu na zemi trpěli. Jde o konečné narovnání a konečnou spravedlnost.
Aby se člověk mohl podívat na Apokalypsu tímto pohledem, má dobře slyšet úvodní pozdrav presbytera Jana, který svou strašnou knihu píše na ostrově Pathmos. Je tam ve vyhnanství za císaře Domitiana okolo r. 90 po Kristu.
Milost vám a pokoj! Takhle začíná své dopisy i apoštol Pavel. Tato kniha má vám přinést pohlédnutí do Božího smilování a pokoj do srdcí! Toto psaní je pro vás potěšením, že Bůh nezapomněl na tenhle svět. Že si spočítal pečlivě každou slzičku svých dětí. Že spravedlnost nemá zavázané oči, že pravda se nekrčí jen v koutě, že nespí ani nedřímá Ten, který chrání svou církev, tedy své vyvolené – to je překlad slova ekklézia. Bůh se vždy sklání v milosti ke svým věrným. Nyní to bude zjevné. To, co bylo zaslíbeno, nastane, a to celosvětově. Zlo bude definitivně potřeno a dobro dostane vítěznou korunu.
Apokalypsa nás neučí těšit se na to, až se “na každé prase uvaří voda,” nýbrž těšit se, že zlo už nebude a Bůh setře každou slzu s očí. Všichni ujařmení dostanou volnost, všechno, co se v pýše pozvedalo proti Bohu, bude smeteno.

2. Od Boha Otce, Ducha svatého a Syna

Jan vyřizuje vzkazy od samého Boha. Tituly Jsoucí, Byvší, Přicházející, navozují nám ono “Jsem, který jsem”, které slyšel Mojžíš. Bůh JEST. To není statické. Bůh není nějaký nehybně sedící stařec na oblaku s bílým vousem třímající kyj a dívající se zlobně a nezúčastněně do svého vesmíru. Bůh je ten, který stále pracuje, jak o něm řekl Ježíš. Je v akci, je Živý. A je také v interakci s námi, se svými dcerami a syny. To je nádherné! Každičký obraz této pozoruhodné knihy má hloubku. Bůh byl. Bůh je a Bůh bude. Činil, činí a bude činit. To je ohromná útěcha pro všechny, komu byl adresován tento dopis, a kteří trpěli pronásledováním. Bůh se někde nezapomněl. Bůh neusnul. Ví o utrpení svých dětí. Jednal. Jedná a bude jednat v jejich prospěch.
V tomto kratičkém oddílku máme již Boží Trojici, ačkoliv v té době nebyla ještě jasně zformulována. Oněch 7 duchů Božích před nebo v přítomnosti Božího trůnu, tedy v přítomnosti Boží: To je obraz Ducha svatého. Sedmička je číslem plnosti. Sedm je celek. Sedm je jedna. Je to sám Boží Duch.
A Ježíš Kristus, Boží Syn, zdraví svou církev, své vyvolené a mluví k nim skrze Jana: Ježíš je Věrný svědek: Tedy ten, který byl věrný až na smrt. Vykonal vůli Boží bez odmlouvání. Dosvědčil Boží lásku nám lidem. Tím nás vysvobodil z hříchů, jak je psáno na konci.
To je neochvějná pravda, kterou vyjadřuje i amen na konci pozdravu, tedy jistě, jistě, tak to je a ne jinak. Jste zproštěni obžaloby, jste zproštěni viny a tím také trestu! To je přece fantastické pro každého, ať už je v jakékoliv situaci!
Jak často se přenese naše pozornost v životě jen na to, aby nás Pán Bůh zbavil našich nemocí a trápení a úplně se zapomeneme radovat z toho, že jsou nám skrze Kristovu krev odpuštěny hříchy! Že jsme svobodnými bytostmi, že máme spásu, že je nám dána pro Ježíšovu oběť, že již nejsme pod tíhou viny a strachu z odplaty, že je tu stále někdo, kdo se za nás přimlouvá a nabízí vždy znovu odpuštění vin! Jsme v Kristu, jsme nová stvoření! Staré hříchy pominuly, je tu nový život s Kristem a v Něm!
Kéž by nám to všem Pán Bůh dopřál, abychom se z této úžasné, nejzákladnější a nejpotřebnější skutečnosti mohli nově radovat!!!
Ježíš je prvorozený z mrtvých. Jako první byl vzkříšen a vládne nad světem. Vládne zatím skrytě, ale jeho vláda je jistá a bude stále zjevnější, o tom Apokalypsa svědčí. On svou pravomoc skrývá jen do času. Přijde čas, kdy zasáhne mocně. Jestliže zatím vyčkává, je to příležitost k pokání pro mnoho lidí! Vždyť my sami často říkáme: “Jak se na tohle může Pán Bůh dívat? Jak to, že nechá trpět nevinné a nepotrestá ty zlé?” Jeho milost vyčkává, dává všem ještě lhůtu k nápravě. Až ta lhůta uplyne – nevíme, kdy to bude – sám zasáhne a dá věci do pořádku svou nevýslovnou mocí. A tu moc vykoná sám Ježíš, protože Bůh mu tu moc dal. On je Vládce králů země – tedy Král králů a Pán pánů. Je to tak a bude to tak, i když zatím je v očích pyšných jen chudák. Chudák, který se obětuje ve své naivní dobrotě, prototyp snílka o lepším světě. Takové vždycky svět lynčuje. Tito snílci a dobráci se neprosadí. Zkrátka chudáci. Jenže Ježíš není chudák. Jeho moc tkví právě v síle jeho oběti, jeho lásky. Jak tu máme psáno: “On nás miluje.” Je to láska agapé, ta sebeobětující se láska. Bůh, ten Všemohoucí – tak je často nazýván v Apokalypse, Ten Všemohoucí Bůh učinil se pro lásku k nám nemohoucím, zcela bědným a ubitým, obětovaným. Tak nás miloval! Dodnes pak se zjevuje právě v těch, kdo pro něho trpí. Jsou označováni za naivní hlupáky, které lze ošulit. Za snílky a zoufalce, kteří chtějí změnit svět dobrotou a láskou a dostávají od světa jen rány. Kolik z těchto – dle světa – hlupáků – již zemřelo na popravištích !
Sama kniha Zjevení o těch, kteří přišli z velikého soužení, mluví. A budou v Boží slávě, protože vybílili své šaty v Beránkově krvi. To neznamená jen, že přijali odpuštění, ale že sami šířili lásku a odpuštění. Až do času budou všichni následovníci Toho Beránka obětovaného nějakým způsobem – více či méně – obětováni na oltářích tohoto světa. Až do času. Neboť až zahřmí Boží polnice, všechno se obrátí a pravda bude zjevná všem.

3. Sláva mu za to, co učinil

A zní zde: “Sláva! Sláva tomu, který učinil tak veliké věci!” A právě tento Slavný nás učinil královským kněžstvem.
Četli jsme na začátku o Áronovi, který byl Božím zázrakem vyvolen za kněze lidu. Kněz byl ten, kdo uváděl lidi do obecenství s Bohem. On konal oběti za hříchy. Tím nejvyšším veleknězem se stal Ježíš Kristus, když obětoval za hříchy nás všech sebe sama.
Jak ale máme my být kněžími? A to královskými kněžími, tedy kněžími Jeho, Krále králů? Máme jít a vykonávat spravedlnost? Ano, ale tak, jak to dělal náš Král. Nejinak! Jakmile se v dějinách církev odchýlila z Kristovy cesty lásky, pokory a oběti a uzurpovala si světskou moc, bylo to strašné. A dodnes je to strašné. Jsou to hrozné skvrny církve, krvavé skvrny. Ano, my nesmíme skrývat, že církev v dějinách válčila, mrzačila, znásilňovala a zabíjela nevinné lidi. A to ve jménu Kristově! Také zde nám zůstává rozum stát, jak je to vůbec možné, že Pán to s církví ještě neskončil. Vždy však – Bohu díky – měl Pán i v církvi ten zůstatek lidí – ostatek svatých, kteří šli cestou Krista. Takoví přečasto končili na mučidlech, na hranicích, ve vězeních. A dokud Pán nezasáhne, podle rozpisu, který máme v Apokalypse, nebude tomu ani pro nás jinak. Kristus nám však jistě za škody stojí.
My všichni, kteří stojíme a chceme stát ve službách našeho ukřižovaného Pána, počítejme s tím, že jako kněží – tedy lidé vyvolení a oddělení pro Boha budeme také nějakým způsobem křižováni, obětováni. Vždyť přinášet duchovní oběti znamená přinášet sami sebe Bohu.
Jako ti, kteří byli zachráněni z hříchů a věčného trestu za ně chceme, aby to poznali i lidé kolem nás. Trápíme se nad tím, že se osobně nasazujeme, a výsledkem naší námahy je třeba jen jeden spasený člověk. Nezapomínejme, že pro jednu ovečku jde pastýř míle a míle a riskuje pro ni i život, když se naklání do propasti.
Nečekejme, že si budeme při tom všem nějak “užívat”. Jistěže můžeme očekávat Pánovo požehnání a jeho vedení a jeho úžasnou přítomnost. To si opravdu můžeme užívat, když nám to dopřeje, Pán nám ale nikde neslibuje, že jeho cesta bude vystlána růžovými lístky. Naopak, říká, že ti, kdo půjdou po Jeho stopách, budou zakoušet podobné věci, které zakusil On. Proto si také musíme spočítat náklady, vydáváme-li se za Ním. Věřím, že ten, kdo zakusil Ježíšovu přítomnost, nezalekne se. Že se rád položí na Boží oltář, že s radostí a nejvyšším potěšením poví: “Pane, buď vůle tvá. Mně postačí, že jsem tvůj, že jsem tvá.” Amen.

POSLÁNÍ: Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1.Pt 2, 5.9.)

PÍSNĚ: 190, 435, 552, 549

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.