O pokoře


KÁZÁNÍ NEDĚLE 15. PO SV. TROJICI 20. ZÁŘÍ 2009 V TEPLÉ

INTR.: Budou se bát Hospodinova jména pronárody, tvé slávy všichni králové země, protože vybuduje Sión, ukáže se ve své slávě a k modlit- bě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne. (Ž 102, 16-18)

ČTENÍ: Mt 23, 1-12

TEXT: Lk 14, 7-11: (Ježíš) …pověděl toto podobenství, když pozoroval, jak si (přední farizeové na hostině) vybírali přední místa:
“Budeš-li od někoho pozván na svatbu, nesedej si na přední místo, aby snad nebyl od něho pozván někdo vzácnější, a aby ten, který pozval tebe i jej, nepřišel a neřekl ti: Postup své místo tomuto: Tu bys s potupou začal mít poslední místo. Ale když budeš pozván, jdi a sedni si na poslední místo, aby, přijde-li ten, který tě pozval, řekl ti: Příteli, popsedni výše! Tu ti vzejde čest přede všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.” (podle Žilky)

OSNOVA:

  1. Podobenství o pýše
  2. Ponižovat se?
  3. Pravá pokora

     1. Podobenství o pýše
     
     Některé komentáře říkají, že prý tato slova Ježíšova nelze zařadit mezi podobenství. Je to prý spíše poučení, mravní naučení. Myslím, že však můžeme tyto výroky zařadit pod pojem podobenství. Je to totiž podobenství o pýše. Jak se na ni dívá Bůh a jak bude souzena i v nebeském království. Když se hovoří v evaneliích o hostině, většinou to znamená právě ty poslední věci, tu konečnou stanici, ke které cílíme. A právě na této stanici, na kterou se přece všichni tolik těšíme, protože budeme úplně s Bohem, na této konečné se rozsoudí naše jednání v životě a hlavně motivy našeho jednání. Že to bude v nebeském království překrásné, to chce vypovědět obraz hostiny. Všichni budeme u stolu a Pán bude naším hostitelem. Bude to něco nevýslovně nádherného a útěšného. Jistě tento obraz promlouval zvláště k těm, kdo byli chudí, nemohli se nikdy najíst dosyta a vždy byli těmi, kdo slouží, ne těmi, jimž by bylo slouženo.
     O pýše se vždy v Písmu hovoří jako o smrtelném hříchu. Hospodin nenávidí přezíravé (vysoké) oči, říká se v Přísloví. Nejhorší ze všeho je snad ale ta zbožná pýcha. Hospodinu se hnusí. Když si začneme zakládat na své bezúhonnosti. Na své slušnosti, na svých zbožných skutcích. A začneme se dívat svrchu na ostatní lidi. Poměřujeme se s nimi a chceme, aby všichni naši zbožnost viděli a náležitě ocenili.
     Člověk je ve své přirozenosti pyšný. Říká se, že i pocity méněcennosti jsou vlastně projevem pýchy a často se u nás tyto dva pocity snoubí. Komplex méněcennosti je vlastně skrytou závistí, že nemám to, co má druhý. Že nemám takové vzdělání, že někomu se věnuje více pozornosti a mně nikdo nevnímá. Potom máme dojem, že si musíme sami vydobýt místo na slunci. Snažíme se na sebe upozornit. někdy i – jak jsme mistrní v tom, lhát si do kapsy – někdy i tzv. křesťanskou pokorou.
     Jeden můj kolega měl v teologickém semináři v pokoji na dvířkách skříně posměšný nápis: Pókora, pókora, pókorá. To byl pranýř této sebezálibné křřesťanské pokory, která vůbec není pokorou, ale do anděla oblečenou pýchou. Aby mně viděli, že dávám desátky, ba ještě víc. Aby lidé viděli, jak pomáhám těm lidem. Aby se o mně mluvilo, jak jsem dobrý, vzorný křesťan.
     Jaká satanská záludnost na nás číhá! I ve snaze, abychom ukázali světu, že jsme jiní ,snažíme se dokázat svoji dobrotu, lásku a pokoru a čekáme za to od lidí jen chválu. A býváme zaskočeni, když na to lidé reagují opačně.
     Pýcha je tedy tím nejzáludnějším pokušením a číhá na nás v každém zákrutu cesty za Bohem. Obléká se v anděla světla a za zády se nám směje, když se narcisticky sami v sobě shlížíme a libujeme si, že nás ve sboru všichni ctí.
     Je to v postatě také krádež, protože krademe Bohu jeho slávu. Sláva, úcta, chvála má patřit jen Bohu. O to tady jde. Proto je pýcha tak nebezpečná. Místo na Boha díváme se na sebe. Anebo také místo Bohu dáváme slávu nějakému člověku, to je také velmi rozšířené.

     2. Ponižovat se?
     
     Máme se tedy ponižovat? V pohádce O pyšné princezně jsme vřele souhlasili s rčením krále Miroslava: “Pamatuj si: Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj!” Platí to tak opravdu? Je to zvláštní věc: Když si budete číst jen evangelia, zjistíte, že toto tak úplně neplatí. Že Pán se přiznává k těm, kdo se – ano – kdo se ponižují, kdo vytrvají, když je nepřátelé zneužívají a proklínají. Kdo vytrvávají v nízkém postavení a svůj podíl mají jen u Boha.
     Řeknete: “Nojo, ale to bychom byli dosud v době otrokářské!” A dále: “Každé ponižování má své hranice. Což třeba týrané ženy a děti?” A máte pravdu. Viděla bych to však v první řadě takto: Jedná-li se o týraného a ponižovaného bližního, musíme se ho zastat. Tady neplatí nic o couvání před zlem. Týká-li se však ponižování naší osoby, pak to musí každý z nás přinést před Boha a rozhodovat se před ním, kde je ta jeho mez. Kde je to třeba zdravé pro člověka a kde už ho to ničí. Nelze tu použít žádný kadlub. Každý tu musí sám stát před Pánem. Myslíme tu např. na ty hrozné případy, kdy otec věznil a zneužíval řadu let svou dceru a jejich děti.
     Avšak v druhé řadě vidíme z evangelií, že pokořovat se je požehnanější než se zuřivě bránit. Že mlčet, třeba trpět a žehnat svým trýznitelům je požehnanější a nakonec více přibližuje Bohu než proklínat a hrozit a soudit se. Opět zdůrazňuji: Jedná se o naši osobu. Ne o toho druhého. Nikomu , komu je křivděno, nemohu tento postoj předepsat. Je třeba se ujímat trýzněných a zneužívaných. Je třeba učinit přítrž zvůli, když to ničí životy našich bližních.
     Konec konců náš Pán Ježíš Kristus trpěl, ponížil se a byl zabit jako to obětní zvíře. A On to dovolil. Mlčel a nebránil se. Jeho slova však tvrdě dopadala na všechny, kteří se chovali nemilosrdně. Kterým záleželo jen na nich samých. Kteří se stavěli nad obyčejné lidi. Kteří viděli jen svou tzv. čistou zbožnost, a byli nevšímaví k bídě lidí. Kteří se jich dokonce štítili.
     Z tohoto úhlu se nám také otevírají Ježíšova blahoslavenství: Lépe je těm, kteří jsou chudí. Před Bohem obstojí, a dostanou nakonec všeho v překypující míře. Běda však těm, kdo dnes mají všeho dost a neslitují se nad bědnými. Je to dobré s člověkem, jestliže dnes pláče, protože sám Bůh jednou setře jeho slzy. Běda však bude tomu, kdo jeho slzy vyvolal, když k němu byl zlý, nemilosrdný.
     Z tohoto úhlu měřme tedy každý své postoje. Aby byly skutečně pokorné. Jak často žehráme na jakýsi “osud” či na Boha, který mě nemá rád. A ono je to třeba úplně jinak. Jestliže máme srdce zkroušené a připadáme si maličcí, když spadneme ze svých výšin, tehdy jsme blahoslavení, tehdy jsme na tom dobře, protože nás opustila pýcha a my se můžeme přitulit k Bohu – Otci. A On nás vine k sobě a říká: “Moje dcero! Můj synu!” Jen maličcí zakusí Boží otcovskou lásku.

     3. Pravá pokora
     
     A to je ta pravá pokora, ne ona posměšná pókorá. Pokora pokorná, tedy ta, která ne sebe zapomene. Pokora, která vidí druhého v jeho potřebě a nouzi. Pokora, která se druhých neštítí. Pokora, která nezávisí na lidském uznání. Pokora vidí své štěstí jen v Bohu, a proto nedělá nic, aby se zalíbila lidem. I snášení těžkých věcí, pokud se pro to rozhodneme, že je sneseme pro Boží lásku k nám, nehledá uznání v očích světa. Většinou nás svět odsoudí: “Já se ti divím, že s tím člověkem ještě žiješ. Já se ti divím, že mu můžeš takhle pořád sloužit. Já se ti divím, že se mu nebo jí obětuješ, máš přece taky právo žít a být šťastná/ý. Opravdu máme to právo? Měl na to Ježíš právo? On ano, protože neudělal nikdy nic zlého, ale my? A pamatujme, pokud prožíváme něco těžkého, nějaké pokoření, posměch, soužení, nepochopení, cítíme se poníženi, opomenuti, přehlíženi – to není projev Boží. Bůh nás nmiluje, a jestliže na nás dopustil toto trápení, je to proto, abychom se v něm cosi naučili. Třeba o pravé pokoře. O tom, jak dobrý je k nám Bůh, že nás neponechal v naší bláhové pýše a bohorovnosti a udělal z nás takové maličké, které k sobě může přitisknout.
     Nemylme se: Pán nemá zálibu v tom, aby lidi ponižoval. Jestliže na nás dopustí soužení, pak při tom s námi pláče. Ví však, že je to pro nás lepší, než kdybychom v radovánkách a v síle a zdatnosti duše a těla ztratili věčný život. A tak, když přichází soužení a s tím naše pokoření, uvědomujeme si náhle svou křehkost, závislost na Bohu. My často říkáme: Udělám to a ono a myslíme si, jak jsme silní a co všechno dokážeme. Jak často v nás vítězil podit nepřemožitelnosti. Stačí tak málo, abychom se stali úplně slaboučcí a odkázaní jen na milost Boží. Víme, jaké to je, jan když nás něco bolí, je nám špatně. Pán říká: “To není projev mé nelásky, ale naopak. Chceš-li být můj, přijímej mé káznění, protože já jsem tvůj Otec a vychovávám tě jako své dítě. To, co přišlo, vítej a zkus sám sebe: Nepotřeboval jsem tuto zkoušku, abych se něčemu naučil? Jednal jsem vždy s opravdovou pokorou, anebo už i mou zbožností začaly probleskovat pocity povýšenosti nad druhé? Požehnané pády s výšin! Ony nás uvádějí do pravé pokory. A jen pokorný smí přebývat v Boží blízkosti. Amen.

Poslání: Všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. (1. Pt 5,5)

Písně: 100, 373, 377, 648

 

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.