Advent – doba pokání


KÁZÁNÍ TŘETÍ NEDĚLE ADVENTNÍ 13. PROSINCE 2009 V TEPLÉ
——————————————————
Advent – doba pokání
——————–

INTROITUS: Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budeme zachráněni! (Ž 80,20)

ČTENÍ: Za 7.  Mt 3, 1-10

TEXT: 2K 5, 9-12. Proto se horlivě přičiňujeme, abychom se Mu líbili, ať už zůstáváme doma nebo ne. Všichni se totiž musíme ukázat před soudním tribunálem Kristovým, abychom jeden každý dostali odplatu za to, co činil v těle, ať dobré či zlé.

OSNOVA:
1. Advent – doba sebezpytu
2. Jak je to s odplatou/soudem
3. Drahá milost

     1. ADVENT – DOBA SEBEZPYTU
     ————————–
     Čím dál víc to bije do očí a nelze si toho nepovšimnout: Doba adventu se nám proměnila v jakousi ochutnávku vánočních radovánek včetně vánočního cukroví pojídaného už v adventu a vánočních koled, které chtě nechtě posloucháme už od listopadu v obchodních domech. Nelze to přehlédnout: Lidé si chtějí nějak prodloužit čas radosti, veselosti. Tak proč si to neužít už od listopadu. Venku je chmurné počasí, světélka v bytě i na ulicích jsou tak hezká. Navozují alespoň na začátku adventu vánoční náladu, protože pak ji do začátku opravdového vánočního času ztratíme pod tíhou všech povinností.
     Je to pochopitelné a neměli bychom mít hned po ruce odsudek. Nakonec, myslím, že v tom “jedeme” všichni. Také my křesťané jsme tím ovlivněni. Tím se nám ovšem vytrácí pravý užitek a smysl adventu.
     Že advent znamená “příchod”, to víme. Čekáme na druhý příchod Ježíše v slávě. V průběhu křesťanského roku míváme období půstu. Advent k nim patří. Advent byl vždy v minulosti spojen s půstem, ustaly všechny radovánky, nedělaly se ani svatby. Lidé dokonce nosili tmavé šaty, hodně se modlili, chodili na roráty, zpívali adventní písně a celkově to měla být doba usebrání. Sebezpytování: Obstojím, až přijde Ježíš? Žiji správně? Nemám něco ve svém životě opravit, změnit? Nemám kromě vyčištění příbytku vyčistit i své vztahy s nejbližšími?
     K tomu sloužívala tzv. “zpovědní zrcadla”. Byly to pomůcky, které jako hřeben pročesávaly lidská svědomí podle Desatera Božích přikázání.( Měla jsem radost, že právě obdobné knížečky jako první zmizely ze stolu v předsíni – z nabídky od br. Polinského.)(O rorátech si povíme příště.)
     Tato dimenze POKÁNÍ z našich kostelů mizí. Proroci – včetně Zachariáše – horlí proti falešnému pokání. Když člověk jen vnějškově zachovává nějaké zbožné zvyky a uvnitř zůstává stejný. Takové to mnohdy bývalo i v minulosti, to nezastíráme. Dělo se to vždy, když se z toho stal jen lidský zvyk. Nějaký úzus. To se patří a to se nepatří.
     Kolikrát i my dnes takhle soudíme lidi. Podle toho, jak odpovídají našim – třeba zdánlivě zbožným – měřítkům či nikoliv. Do jejich srdcí však nevidíme. Lidské srdce, lidské nitro, lidská duše, řekněme, to je to, oč tu běží. A o tu má největší péči i náš Pán.
     Jestliže se rmoutíme nad tím, že je křesťanský advent takto zpotvořen a pozbyl svého smyslu, začněme tím, že jej nepropaseme hlavně my, kteří Kristu patříme. Na nás musí být vidět, že doba i jakéhosi trápení, odříkání a čekání je něčím, co patří k životu a že bez odříkání není ani ta pravá radost. Mít jenom radost a vytvářet si za každou cenu štěstíčko může být velmi zrádné. Odmítat hlad znamená nezakusit nikdy opravdovou slast z nasycení. Odmítat dny bolesti znamená nezakusit nikdy dny opravdové úlevy.

     2. JAK JE TO S ODPLATOU / SOUDEM
     ——————————–
     Apoštol Pavel hovoří v tom úryvku z 2. Kor. pro nás nezvykle. Apoštola jsme zvyklí vnímat jako toho, který hlásá milost z víry zadarmo, a tady píše o Kristově soudu, o odplatě za to, co kdo dělal. Rozumí se, že ten, kdo činil dobré, bude dobře odměněn, a kdo činil zlé věci, bude poslán do pekla, bude potrestán.
     Milost Boží trvá. Ospravedlnění hříšných lidí pro Kristovu prolitou krev je něčím ohromným, úžasným a nezničitelným. Je to skála, ke které se tiskneme ve své hříšnosti.
     Přesto se tím neruší Kristův soud. To poslední narovnání, vyrovnání a náprava všeho. To je to, nač se musíme soustředit. Vše bude napraveno. Všechny křivdy budou konečně narovnány. Znamená to, že zlo není žádná legrace, se kterou si můžeme pohrávat. Zlo je zlo, a znamená zkázu a smrt. Z malého seménka vyrůstá obvykle strašlivý strom – strom příživník, který hubí vše dobré. Nakonec to každý může vidět: Z jedné malé lži vyroste veliké celoživotní předstírání. Z jedné malé žádosti zkažený život a bývají tím poznamenány i naše děti. Ty to většinou nesou i dál a ještě zdokonalí. Jedna neřest v rodině dokonale tuto rodinu rozmetá.
     A jsou na světě tak strašné nespravedlnosti a ukrutnosti, že bez výhledu na konečnou nápravu a jakési – ano – odškodnění obětí by to bylo strašlivé. Věříme v konečný soud jako v konečnou nápravu všeho.
     Jde o to, že nezačneme-li my jako lidé věřící v Kristovo ospravedlnění s nápravou už teď – jak říká apoštol – dokud jsme v tomto těle – čekat na konečnou nápravu všeho by znamenalo naše ODSOUZENÍ! (Jak často lidé říkají: Boží mlýny melou jistě, však on bude potrestán. Na sebe ale už nemyslí.) Proto apoštol říká: Parafrázuji: “Protože jste nyní vešli do Boží oblasti díky očištění Kristovou krví, usilujte se mu líbit.”
     Přece to ze života velice dobře známe: Jestliže nám někdo pomohl, nechceme ho zklamat. Odvděčujeme se mu dobrým, chceme se mu zavděčit. Ne ABY, ale PROTOŽE. Protože Boží milost nám vyšla naproti ještě dřív, než jsme se narodili. My jsme to směli přijmout a nyní svého Dobrodince nechceme zarmoutit.

     3. DRAHÁ MILOST
     —————
     Všichni musíme stanout před Kristovým soudem. To platí. Jde o to, že se nemusíme toho soudu bát, pokud se snažíme Kristu se líbit. Nelze spoléhat na milost Kristovu a dělat si, co se mi zlíbí. To by byl výsměch, nové křižování Pána. Chceme se mu líbit. Jistě, jsme jen lidé a leccos se nám vymkne z ruky. Věřící člověk však nelení a běží vždy znovu ke kříži, kde složí svůj hřích. Vyznává jej a opouští. Hřích ho tak pálí, tak ho trápí, že OPRAVDU už ho nechce nikdy víc dělat. To je skutečné pokání, ke kterému volali proroci a Jan Křtitel. Změna života. Odhození toho starého a začátek nového. Opravdové odložení hříchu. Tomu se říká drahá milost.(D. Bonhoeffer). O tu lacinou jde tehdy, když člověk mechanicky něco vyznává nebo se třeba i tváří zbožně, ale jeho nitro zůstává temné. Je plné zloby, nenávisti, závisti, lakoty. Anebo je vláčeno dál a dál tajnou neřestí a neumí si pomoci. Zastírá to pak výkřiky člověka spravedlivě rozhořčeného nad zkažeností doby. Taková laciná milost nefunguje.
     Potřebujeme drahou milost. Potřebujeme skutečné pokání, abychom se svému Pánu líbili. Potřebujeme očistu. Vždy znovu a znovu potřebujeme zpytovat své duše: Líbím se svému Pánu? Líbím se mu s tím, jak druhé kritizuji a soudím? Mám v sobě Kristovu lásku? Nepočítám příliš peníze? Nepřilnul jsem k nim? Nemluvím ošklivě a negativně o druhých? Nepovyšuji se nad někoho? Byl jsem vždy upřímný? Nedělal jsem se lepším, než doopravdy jsem? Mám dost pokory?
     Mohli bychom pokračovat a nebralo by to konce: Ještě to můžeme povědět jinak:
     V úterý v televizních novinách ukazovali jakéhosi mladého Rumuna (tuším), který se zhlídl ve zpěvákovi Michaelu Jcksonovi nedávno zesnulém. Vypadá téměř jako on, dokonale napodobuje jeho tanec a podstoupil i plastické operace obličeje jako Jackson. Prý chce dál nést jeho odkaz. Nevím sice, co to je, ale uvědomila jsem si, že každý člověk v sobě má potřebu někoho vyššího milovat a k němu se upínat. Někdy to nahradí věcmi či penězi, ale zkrátka potřebuje něco uctívat. Dokonce má v sobě i touhu tomu vyššímu přinášet oběti.
     Jestliže apoštol Pavel usiloval líbit se svému Pánu, podřídil tomu NAPROSTO VŠECHNO!!! Co mu dříve bylo vzácné, ztratilo svoji cenu vedle Ježíše. Toužil být JAKO ON. Ptám se sama sebe: CHci i já být jako Ježíš? Věříme v něho, dal nám spásu, vydobyl nebe, obklopil nás bezpodmínečnou láskou. Milujeme ho také? Chceme se mu podobat aspoň tak, jako ti fanoušci Michaela Jacksona?
     Jistě, Pán nežádá nějaký fanatismus. Nemusíme chodit v oblečení, jaké nosil Ježíš v r. 30. Jak jsme pověděli na začátku, Ježíši jde především o naši duši. Podobá se jeho duši – den ode dne víc?

     Jsme uprostřed adventu. Doporučuji: Méně cukroví a více sebezpytu. Pán je přede dveřmi. Zpíváme to v našich krásných adventních písních. Ne že by bylo cukroví hříšné, ale před nebeským tribunálem nám bude houby platné, jestliže jsme zůstali vězet v smrtelném hříchu a nic s tím nedělali, protože jsme měli jiné, třeba předvánoční starosti. To není strašení, to je fakt. Proto usilujme víc a víc, abychom se mu líbili, abychom byli víc a víc podobni našemu Pánu Ježíši Kristu. Amen.

MODLEME SE: Pane Ježíši, prosíme, pomoz nám dobře prožít adventní čas. Ukaž nám Ty sám, v čem jsme zhřešili, kde je třeba nápravy. Pak zasáhni ty sám: Odpusť nám a očisti nás, zacel trhliny a dej sílu napravit, co napravit můžeme. A co nemůžeme, Ty sám vezmi do svých rukou. Naplň nás láskou a pokorou, abychom se mohli opravdově radovat z tvého příchodu – toho minulého i toho budoucího. Amen.

POSLÁNÍ: Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. (Žd 12,28)

PÍSNĚ: 270, 688, 690, 273 – 3 a 4.sloka

Download PDF Tisk

Komentáře jsou uzavřeny.